Jak jsem si vybírala vodicího psa III

    V předchozím díle o pořizování vodicího psa jsme se seznámili se Střediskem vodicích psů, kde jsem absolvovala třídenní seminář na téma seznámení se s budoucím vodicím psem - jak vše probíhá, jak je třeba o psa pečovat, co vše je nutno zvládat a jak je třeba se psovi věnovat, aby to byl zdravý a spokojený pes. Na základě všech těchto informací jsem se rozhodla, že si vodicího psa pořídím.


Cilka odpočívá u rybníka


    Nyní bylo třeba soustředit se na kurz prostorové orientace a samostatného pohybu. Jak už jsme si řekli, jeho absolvování bylo podmínkou získání vodicího psa. Zrovna jak tomu bylo i u Pomocných tlapek, které byly první, s kterými jsem hovořila, tak stejné podmínky má SVVP. Každý seriózní subjekt zabývající se výcvikem vodicích psů by měl mít absolvování kurzu prostorové orientace jako podmínku, než předá vodicího psa.

    Je to proto, že člověk nebo-li psovod, musí být zodpovědný hlavně sám za sebe. Je třeba, aby on sám se orientoval v prostoru, kde je. Aby se orientoval na trase, kterou chce jít, aby znal prostředí, do kterého se vydává. Mnoho lidí si totiž myslí, že když jdeme s vodicím psem ven, tak řekneme, pojedeme se podívat na výlet do Prahy, a pes hned ví, kam jít, jakým směrem, na jaký autobus či vlak. Není tomu tak, vždy určuje trasu ten, kdo psa vede. Ale ke všemu se ještě dostaneme.

    Začala jsem tedy pravidelně navštěvovat kurz prostorové orientace a samostatného pohybu v plzeňském Tyfloservisu. Bylo třeba si vybrat správnou padnoucí hůl, tzn. abych měla hůl správně dlouhou ke svojí výšce. Bylo třeba se ji naučit držet, a hlavně zvyknout si na to, že ruka bude hůl držet. Ze začátku se to pro ruku může zdát nepřirozené a zápěstí může bolet. Toto samozřejmě po pravidelném používání bílé hole odpadne a zápěstí si přivykne.

    Učily jsme se techniky bílé hole, např. kyvadlovou či kluzně-kyvadlovou. Zkoušely jsme chodit v různých terénech, střídaly jsme vodicí linie, například rozhraní chodník/tráva, abych pomocí hole uměla rozeznat různé povrchy terénu. Vysvětlily jsme si právě rozdíl mezi vodicí linii, orientačním bodem či znakem. 

    Učila jsem se trasy, které jsem věděla, že chodím pravidelně, a také budu chodit i společně se psem. Tyto trasy bylo třeba naplánovat, a postupně jsem se je učila tak, jako bych se učila slovíčka v cizím jazyce. Když jsme složily celou trasu dohromady, mohla jsem ji zkusit jít prvně samostatně, avšak za dozoru instruktora prostorové orientace, který celý kurz vedl a také plánoval trasy.


    Trasa musí být pro člověka se zrakovým handicapem bezpečná, neplatí, že nejkratší trasa je vždy nejbezpečnější. Proto musí mít instruktor prostorové orientace takové znalosti, aby trasu mohl řádně vyhodnotit a naplánovat ji natolik bezpečně, aby ji mohl zrakově postižené ho naučit a ten ji poté samostatně zvládl pravidelně a efektivně chodit.


    Také jsme chodily, pro mě, v neznámém terénu, tzn. např. ve vnitřním městě Plzně, kam se tolik nedostanu, abych si zkusila zase jiné prostředí a jiný terén. Instruktor mi vždy popsal vodicí linie, body či znaky, a já podle jeho instrukcí vyrazila do terénu. Instruktor vždy na frekventanta dohlíží tak, aby šel bezpečně a v případě jakýchkoliv problémů stihl instruktor zasáhnout.


    Kurz prostorové orientace zpravidla trvá měsíce, protože výcvik je poměrně fyzicky i psychicky náročný, jelikož se musíte naučit trasy tak, abyste je bezpečně zvládli chodit. To, zda jste trasu již zvládli, vyhodnotí opět instruktor prostorové orientace. Ke kurzu samotnému se lze v průběhu času znova vracet, ať s požadavkem na zopakování již známé trasy, či s přáním nácviku trasy nové.


    Když jsem měla naučené trasy, které jsem věděla, že ze začátku budu se psem chodit, tak jsem již netrpělivě čekala na zavolání ze střediska výcviku vodicích psů. Stále jsem vzpomínala na goldenku Báru, do které jsem se zamilovala na březnovém školení. Jenže osud tomu chtěl jinak…

    Jednoho dne běžela na České televizi reportáž ze Střediska vodicích psů. Báru akorát přebírala paní, která náhle přišla o svého psa v důsledku nemoci, a tak si zažádala hned o psa nového. Mým velkým překvapením bylo, že pejska, kterého přebírala, byla Bára. Je tomu tak, že člověk, který již nějakého pejska měl, má přednost před prvodržitelem, jelikož samozřejmě na chůzi se psem už je zvyklý, tak není žádoucí mít velkou pauzu mezi dalším psem. Bára byla již před dokončením výcviku, a tak byla připravená jít ke svému novému pánovi, resp. paničce. Což jsem tedy nebyla já, ale paní, která o pejska přišla. Musím říct, že tenkrát to bylo pro mne velkým zklamáním a poměrně mě to mrzelo.

    Bylo tedy jasné, že čekání na nového pejska se protáhne. Znáte to, když se na něco těšíte, tak i pár měsíců přijde nekonečných. Doba v celkovém kontextu samozřejmě nebyla tak dlouhá. Jelikož na kurzu jsem byla v březnu a již v září k nám přijel cvičitel představit mi mého budoucího vodicího psa. Probíhá to tak, že ze střediska zavolali, že na základě našeho povídání o mých povahových a fyzických vlastnostech mi vytipovali vhodného pejska. Dozvěděla jsem se, že je to světlá fenka zlatého retrívra.


    Často si lidé pletou zlatého a labradorského retrívra. Nutno zdůraznit, že obojí je retrívr, jeden má chlupy krátké a druhý je takový chundelatější s dlouhými chlupy. Oba tito retrívři jsou nejvíce cvičenými plemeny na výkon vodicích psů. Cvičí se i jiná plemena, ale o tom si povíme zase někdy příště.


    Tak k nám měla dorazit holčička s dlouhými světlými chlupy. Strašně jsem se na příjezd cvičitele a psa těšila. Byl krásný zářijový den, pravé babí léto. Slunce svítilo, bylo krásně teplo. Plánovaný příjezd byl někdy kolem 10. hodiny. Nutno napsat, že z neznámého a nového mě trošku opanovaly obavy. Takže to byla taková směs radosti a pochyb, zda to bude fungovat. Nejen proto, že se mohlo stát, že mě se pes bude líbit, ale já jemu vůbec ne. I takové věci se stávají, leč zřídka, ale možné je to. A také naopak. Také se mohlo stát, že mi z nějakého důvodu pes nebude vyhovovat chůzí či tempem.

    Od rána jsem se nemohla dočkat a netrpělivě jsem očekávala příjezd cvičitele a světlé fenky zlatého retrívra. Shodou okolností byla moje mamka věšet prádlo a volá na mě, že už přijeli, že je fenka skoro bílá a vyskočila z kufru auta. Čekali jsme, až zazvoní na bytový zvonek.


    S pejskem přijel i cvičitel, kterého jsem si pamatovala ze školení a ze střediska, jmenuje se Dan Tůma. Dan dodnes (srpen 2020) cvičí psy pro nevidomé, má na to svůj spolek s názvem Vodicí psi srdcem.

    A když jsme otevřeli dveře na chodbu, Dan dal povel fence, aby se posadila. Pes si sedl, Dan vešel dovnitř a pak až dal povel, ať pes také vejde. První, co fenka udělala, bylo, že se zmocnila volně ležících pantoflů – prý to dělá, když je nervózní, že nosí vše, co jí přijde pod mordu. Dle tohoto musela být fenka nervózní celý život, jelikož nosit něco v tlamě milovala a dělala to ráda vždy a všude.


Cilka ulovila plyšového žraloka

    Dan mi řekl, že fenka se jmenuje Cilka, že sice její rodné jméno je Priscilla, ale je to nepraktické na volání. Takže Cilka je zdrobnělá a zkrácená Priscillka. Cilka zní hezky česky a hezky se vyslovuje. A že fenka na to krásně slyší.

    A tak si Cilka začala prohlížet svůj budoucí domov. Prolezla celý byt, počínaje kuchyní, dětským pokojem, kde jsem bydlela já a můj bratr, nevynechala ani obývací pokoj. Dostala napít vody a vypadala velmi spokojeně. Byla chundelatá, vykoupaná, mladá a strašně divoká. Byla jsem z ní nadšená.


    Pak mě Dan vyzval, ať se jdeme projít. Bylo třeba si zkusit styl a rychlost chůze. Musela jsem si vyzkoušet, jak Cilka vodí a jak na mě bude reagovat, když spolu půjdeme. Důležité bylo, aby mi vyhovovala.


    Nasadili jsme postroj a vydali jsme se sídlištěm Bolevec v Plzni. Musím říct, že rychlost chůze a styl psa mi vyhovoval na první dobrou. Neměla jsem absolutně žádné výhrady. Samozřejmě jsem z toho byla nervózní, protože naučit se a zvyknout si na chůzi s vodicím psem vyžaduje trénink.


    Cilka Dana krásně poslouchala. Byla aktivní a hravá. Když vedla, pracovala precizně, chyby nedělala. Naprosto mě uchvátila.


    Dan mi vše podrobně vysvětlil a řekl, že si samozřejmě můžu nechat dobu na rozmyšlenou, nechat si veškeré informace projít hlavou a zhodnotit si celý den, který jsme spolu strávili. I u nás doma Cilka vypadala, že se jí tam velmi líbí. Chodila za mnou, mazlila se a vůbec se mi zdála spokojená, jako by k nám patřila již dávno. I mým rodičům se velmi líbila.

    Rozhodla jsem se, že ji chci za svého vodicího a věrného psa. Že se chci o ní starat a že spolu budeme chodit všude tam, kam budeme potřebovat. Řekla jsem Danovi, že jsem nadšená, že bych byla ráda, kdyby byla Cilka můj budoucí vodicí pes. Cilka v té době měla zhruba čtvrt roku dokonce výcviku. Jak vše dále pokračovalo, přinese další díl mého vyprávění.

Komentáře