Jak jsem si vybírala vodicího psa IV.

    Ve třetím díle mého vyprávění o pořízení si vodicího psa jsme se seznámili s Cilkou, která měla být můj budoucí vodicí pes. Přijela k nám na návštěvu, seznámila se se všemi členy rodiny, prošly jsme se spolu. A dá se říct, že jsme se do sebe obě zamilovaly. Já potvrdila SVVP, že bych byla ráda, kdyby se Cilka stala mým životním průvodcem.

    Dnešní část přinese to, jak proběhlo předání vodicího psa. A jak jsme se učily spolu sžívat. Ve středisku to probíhá tak, že až pes absolvuje závěrečnou zkoušku, a potvrdí tak, že je připraven na práci vodicího psa, tak se zavolá budoucímu majiteli a domluví se týdenní pobyt ve středisku, kde probíhá takzvané předávání.

    A Cilka složila závěrečné zkoušky neboli jakousi psí maturitu v listopadu 2006. Ještě tentýž měsíc jsem si sbalila věci na týdenní pobyt ve středisku a vyrazila. Byla jsem poměrně nervózní, neboť mě čekalo něco, s čím jsem doposud neměla zkušenost. Další zkouškou pro mě bylo to, že jsem v Praze měla strávit týden úplně sama. Přece jen týden je poměrně dlouhá doba a nikdo se nemohl uvolnit ze zaměstnání tak, aby mohl celý týden strávit se mnou v pražských Jinonicích. Přítomnost další osoby by také nebyla žádoucí, protože bylo třeba, aby si Cilka zvykala převážně na mě a nerozptyloval jí nikdo další jiný. 

    Ve středisku jsem tedy měla strávit pět pracovních dní, dodnes si pamatuji, že se jednalo o dny mezi 21. až 25.11.2006. Byl to poměrně chladný listopad. Bylo třeba si sebou zabalit zimní věci, neboť již docela mrzlo.

    V pondělí, v dopoledních hodinách jsem dorazila do střediska. Pamatuji si, jakoby to bylo dnes, jak jsem čekala před domečkem, kde jsme byli ubytované s mamkou při třídenním školení, a ze dveří přicházel Dan s Cilkou. Cilka byla načesaná, voňavá a upravená. Přivítaly jsme se, vypadala, že jí to těší a že si mě pamatuje. Což samozřejmě bylo jen moje přání, protože pravděpodobně si nepamatovala jedno setkání, které jsme spolu absolvovaly. Ale bylo milé vidět, že má pejsek radost ze shledání.

    Ubytovala jsem se, vybalila věci a Dan slíbil, že později přivede Cilku, abychom si řekli, jak to bude probíhat. Měla jsem vše již hotové a netrpělivě jsem čekala, kdy Dan s pejskem dorazí. Cilka měla pelíšek u mě v pokoji, kde jsem spala. K dispozici jsme společně měly obývací pokoj a kuchyňku.

    Cvičitel přivedl Cilku, vysvětlil mi, že psi jsou zvyklí krmit se jednou denně, a to kolem 17. hodiny. Což samozřejmě s ohledem na můj program doma můžu posléze změnit. Teď tento týden ve středisku čas krmení ponecháme. Ukázal mi, kolik množství granulí tak Cilka spořádá, jak se granule připravují, psům ve středisku se granule zalévaly teplou vodou a nechaly se nabobtnat, protože retrívři jsou hltaví a koušou velmi zřídka, tak aby se jim do žaludku nedostaly granule úplně tvrdé, ale byly již změklé namočením. Samozřejmě to není tak pravidlem, v dnešní době si můžete zvolit, zda psovi budete dávat granule suché či namáčené. Já byla zvyklá krmit granulemi namočenými, protože ne nadarmo se říká, že jsou retrívři popelnice. A Cilka popelnice byla. Jídlo nekousala, prostě ho vdechla.

    A pak jsme se domluvili, že až bude čas krmení, že Dan přijde a pomůže mi krmení naložit a ukáže zhruba kolik vody dát a jak ho zalít. Odpoledne jsme šli prvně ven. Co bylo pro mě nové a musela jsem se naučit, bylo nasadit psovi postroj. S Cilkou jsme tenkrát používali pevný postroj s kovovým  úchytem kolem koženého těla. To znamená, že kolem psa se zapnulo kožené tělo postroje, a pes se držel za pevné madlo. Podle toho jak se pohyboval pes, se mi pohybovalo madlo v ruce a já tak mohla cítit to, co pes dělá. Podle madla bylo poznat, zda pes odbočuje, jde s hlavou vzpřímenou, nebo čuchá. 

    
     Velikost postroje už vybrali ve středisku, protože samozřejmě 30 kilogramový pes má jiný obvod hrudi než pes například s 50 kilogramy. Dále byl součástí výbavy k psovi reflexní obojek na krk, potom kovový stahovák s rolničkou, protože abych věděla, kde se pes nachází, musela jsem ho slyšet. A slyšela jsem jeho  pohyb právě díky chrastící rolničce. Pak bylo součástí výbavy vodítko a bílá hůl. Jedná se o bílou hůl nikoli dlouhou, ale signalizační. Ta signalizuje to, že má člověk problém se zrakem, neslouží k pohybu, resp. chůzi, ale k tomu, abychom si při chůzi se psem mohli například zjistit označené schodiště či terénní nerovnosti.

    Hůl jsem si přivezla již sebou, s ostatními komponenty jsme se s Danem podrobně seznámili . Bylo třeba si také osvojit povelovou techniku. Jaké dovednosti vodicí pes umí, už jsem věděla ze školení, také jsem dostala manuál, jaké příkazy se naučit. Takže jsem už věděla, že se používá povel doleva, nikoli vlevo, a vpravo nikoliv doprava. A dále bylo hledej schody, hledej dveře, vyhledej lavičku, přechod…  Bylo třeba ovládat povely při frekvenci, ale také základní povely při poslušnosti: sedni, lehni, k noze, zůstaň. Toto vše jsme měli po dobu následujících pěti dnů trénovat.

    Vyrazili jsme tedy do ulic velkoměsta, jezdili jsme hromadnou dopravou, metrem či chodili pěšky. Cilka si zvykala na mě a já na ni. Učili jsme se povely, hledali jsme lavičky, nastupovali do tramvaje, vyhledali jsme místo k sezení v tramvaji,  což také vodicí pes umí. Zkoušeli jsme přivolání, nutno říci, že když jsem zavolala já, Cilka nepřišla, když zavolal Dan, Cilka přiběhla a zbožně na něj koukala. Zlatý retrívr je známý tím, že svého pána zbožňuje, a tak bylo přirozené, že Cilka Dana milovala, a jen tak rychle se nechtěla přeorientovat na mě.  Také jsem neměla žádné zkušenosti předchozí, které bych na psa mohla aplikovat a bylo to znát.

    Dan neustále říkal, ať jí volám důrazněji, jenže já ji nechtěla volat důrazněji, já chtěla, ať mě má ráda. Myslela jsem si, že když na ní zvednu hlas, že si to bude pamatovat. Bylo to náročné a bylo třeba se to učit. A tak jsme každý den chodili odpoledne i dopoledne, navštěvovali jsme obchodní centra, menší krámky, lékárny, chodili jsme sídlištěm, všude tam, kde nás napadlo a aby tam toho bylo co nejvíce, co můžeme vyzkoušet.  Trénovali jsme chůzi, trénovali jsme odložení a cvičili základní povely.

    Jeden den jsme navštívili malý vietnamský krámek, kde jsem si potřebovala koupit citróny, protože jsem cítila, že na mě něco leze. Chodili jsme několik hodin denně, a byla velká zima, mrzlo. Sice svítilo slunce, ale na mě bylo příliš chladno. Byla jsem prochladlá a prokřehlá.

    Cilka mě poslušně zavedla k pultu, zaplatili jsme citróny, a jak se Cilka otočila, tak svým ocasem srazila přepravku plnou vlašských ořechů. A ořechy se rozsypaly po celé podlaze krámku. Prodavač koukal a nevěděl… A tak se Dan hbitě sklonil a rukama posbíral veškeré rozsypané ořechy. Tak to byla první moje veselá příhoda s vodicím psem, i když tenkrát, ve stresu, který probíhal při přebírání psa, mi to tak vtipné nepřišlo.

    
Z Cilky jsem byla nadšená, byla moc šikovná, v postroji jí to šlo velmi dobře. Její rychlost a styl chůze mi nesmírně vyhovoval. Jediné, co mě trápilo, byla fixace na Dana.

    Protože vždy, když Dan odešel, tak si Cilka lehla ke schodišti a začala fňukat. A třeba hodinu fňukala a čekala, kdy zase přijde. Každé ráno, když nás přišel vyzvednout, tak skákala radostí, vrtěla ocasem. Jedině, kdy mě brala na milost, byl čas krmení. Pak se najedla, zalezla si do pelechu, a zase jsem jí moc nezajímala. V noci moc nespala, stále chodila po pokoji, a hledala Dana.

    Byla jsem strašně vyčerpána z intenzivního výcviku, a tak jsem v noci moc nespala. Bylo mi líto, že mě se pes líbí, ale já se očividně psovi nelíbím. S úterka na středu jsem byla rozhodnuta, že ráno půjdu do kanceláře za vedoucí střediska a řeknu, že jsem si to takto nepředstavovala a pejska nechám někomu, koho Cilka přijme.  Dokonce jsem si i nacvičila řeč, kterou řeknu. Shodou okolností za mnou ráno přišla paní inženýrka Jasenovcová zeptat se, jak se cítím, jak nám to jde. A tak jsem jí řekla své obavy a také jsem jí řekla, že jsem to chtěla za ní přijít ukončit. Že je mi to moc líto, že to nejde přesně tak, jak jsem si představovala.

    A ona mi trpělivě vysvětlila, že proces, který prožívám je naprosto normální, že samozřejmě, pokud mám ten pocit, že to není to pravé pro mě, tak můžeme předávání ukončit, a já můžu odjet domů, že i s tím se počítá, že i toto se může stát.

    Ale dodala mi tak nesmírnou energii, že jsem řekla, že to ještě do konce týdne zkusím a pak se uvidí. Samozřejmě po dalších dvou dnech jsem tam Cilku rozhodně nechtěla nechat. Bylo mi také vysvětleno, že až se s Cilkou vrátíme domů, kde nebude Dan, a budu tam jen já, koho pes zná, tak to zase bude o chlup lepší.

    A tak jsme zase chodili a prochodili jsme celou Prahu, nachodili jsme desítky kilometrů, naučili se desítky povelů. Pět dní uteklo jako voda a já a Cilka jsme mohly vyrazit domů. Ve středisku jsem nakoupila pro Cilku pelíšek, misky, nějaké hračky a mohli jsme vyrazit. 

Jaké to bylo po příjezdu domů, co vše se stalo, jak nám to šlo přinese již pátý díl mého vyprávění.

Odkazy na všechny díly:

http://www.blindicka.com/p/jak-jsem-si-vybirala-vodiciho-psa.html 

http://www.blindicka.com/p/jak-jsem-si-vybirala-vodiciho-psa-ii.html 

http://www.blindicka.com/p/jak-jsem-si-vybirala-vodiciho-psa-iii.html 

http://www.blindicka.com/p/jak-jsem-si-vybirala-vodiciho-psa-iv.html

http://www.blindicka.com/p/jak-jsem-si-vybirala-vodiciho-psa-v.html

http://www.blindicka.com/p/jak-jsem-si-vybirala-vodiciho-psa-vi.html 

http://www.blindicka.com/p/jak-jsem-si-vybirala-vodiciho-psa-vii.html