Čas a pomůcky v životě zrakově postižených

 Žijeme v době, kdy mají lidé se zrakovým postižením k dispozici nepřeberné množství kompenzačních pomůcek - chytré telefony, odečítače obrazovky, umělou inteligenci, aplikace rozpoznávající text, barvy nebo předměty, elektronické lupy, čtečky a mnoho dalších technologií. To vše pomáhá při studiu, práci i v běžném životě. Ale zkrátka jsou situace, kdy ani pomůcky zrak nenahradí…

Pomůcky

Určitě nelze nahradit zcela zrak kompenzačními pomůckami, ty jej mají kompenzovat, ale kompenzovat ho v celkové míře nelze. Opět bych chtěla tímto textem přiblížit denní záležitosti v životě s těžkým zrakovým postižením. Není to stěžování, smutek, frustrace, zkrátka popis toho, co takový člověk může prožívat a co se mu honí hlavou. Píšu to také proto, aby lidé lépe pochopili, jak vypadá běžný život člověka, který nemůže informace získat zrakem.

Neviditelný čas

Vidící člověk vezme z lednice jogurt. Podívá se na datum spotřeby. Za dvě vteřiny ví, jestli je v pořádku. Já vezmu stejný jogurt. Otočím ho jednou, podruhé, potřetí. Vyfotím jednu stranu, druhou, zkusím najít místo, kde je datum vytištěné. Aplikace ho někdy přečte, někdy ne. Když ne, zkouším znovu. Pokládám AI otázky, zda datum vidí, vrací mi odpověď, že možná, ale že si nechce vymýšlet, ať pořídím ještě více ostrou fotku. Vysvětluji mu, že jsem nevidomá, tak fotím, jak umím. Soucitně mi píše, že chápe, že stále datum nevidí dobře, že určitě nechce predikovat, co by to mohlo být… Za několik dlouhých minut se konečně dozvím, že datum spotřeby je třeba ještě v pořádku, anebo tedy, že jej nelze spolehlivě rozpoznat a že mám zkusit otestovat chuť či vyfotit, jak produkt vypadá v otevřeném kelímku, že AI zkusí poznat, zda tam není plíseň či jiná kontraindikace. Umělá inteligence je sice velký pomocník, ale řekněme si upřímně, stále to není lidské oko a mysl, takže člověk musí být k vyhodnocením kritický a dělat vlastní závěry, hlavně slepě nedůvěřovat všemu, co AI napíše. Technologie tedy pomůže s částí úkolu, ale ne se vším. A hlavně - stojí to čas, a i technickou gramotnost nevidomého.

Velkému počtu lidí se zrakovým hendikepem mohou takto unikat informace, které by mohly zkvalitnit jejich život se zrakovým postižením. Ale často říkají, že technologie jsou pro ně náročné, že celý život je nepoužívali, že se již v pokročilém věku nechtějí nic učit a že celý svět je moc technicky náročný. Pravda je, že to chce sebezapření a chuť zdolávat nové výzvy, protože technologie opravdu otevírají možnost získávání nových a nových informací z vizuálního světa. Ale hraje opět roli ten již zmiňovaný čas.  

Za všechno může čas

Právě čas je něco, co si většina lidí vůbec neuvědomuje. Nejde jen o jednotlivé úkony. Minuty se během dne sčítají. A najednou zjistíte, že běžné činnosti zabraly několikanásobně více času než člověku, který vidí. Můžeme zde zmínit např. zjištění stavu stolu po snídaní. Rukama je třeba zjistit, kde zůstalo jaké nádobí, kolik je na stole a pod ním drobků… A to nemluvím o tom, když nechtěně rukou převrhnu sklenici, která už měla být dávno ve dřezu. Takový úklid tekutin či střepů je časově, ale i fyzicky náročné, neboť je třeba se soustředit na celou plochu rukama, hadrem, koštětem, lopatkou a ještě vysavačem…

S dítětem

Vcelku záležitosti kuchyně můžeme nazvat triviální, časově náročné, ale úsměvné. Ale existují i situace, které jsou pro nevidomé horší na zvládnutí. Ale i s nimi je třeba si poradit. Představte si, že malé dítě upadne. Vidící rodič se podívá a během okamžiku ví, kde se dítě uhodilo. Jestli krvácí. Jestli má rozbitý ret. Jestli přišlo o zub. Jestli je potřeba okamžitě jednat. Nevidomý rodič musí nejprve zjistit, co se vlastně stalo. Opatrně dítě prohmatat, poslouchat jeho reakce, ptát se, hledat známky poranění. Případně využít např. videohovor s blízkou osobou, aby poradila, jak dále postupovat. A minuty stále běží…

Stejně tak když se dítě začne škrábat. Jsou to jen štípance od komára? Nebo vyrážka? Zarudnutí? A jak vlastně vypadá? Jsou to mapy, dá se to hmatat, je to reliéfní - puchýřky či jen tečky? Ano, lze pořídit fotografii a poslat ji lékaři nebo požádat opět někoho o pomoc. Ale první okamžiky jsou jiné. Jsou pomalejší. Náročnější. Vyžadují více přemýšlení, soustředění a vyhodnocování. A právě tehdy si člověk znovu uvědomí své zrakové znevýhodnění.

A ještě domácnost

Jak jsem již napsala, kuchyň není tak dramatický prostor, jako když se jedná o dítě. Ale právě domácnost je další místo, kde technologie narazí na své limity. Můžete pečlivě vytřít podlahu a stejně vynechat malou rozlitou kapku kávy. Můžete hodiny uklízet kuchyňskou linku a zůstane na ní drobná nečistota. Rozbije se sklenička. Sbíráte střepy po kolenou, ale nikdy nemáte stoprocentní jistotu, že jste našli opravdu všechny (i když to vidící asi také ne). Existují pomůcky na rozpoznávání barev nebo předmětů, ale žádná z nich nezaručí, že někde nezůstal maličký střep nebo drobná nečistota. To nejsou chyby způsobené leností či nepořádnou hospodyní, to jsou limity života bez zrakové kontroly. Podobných situací existuje mnohem více:

• Posoudit čerstvost ovoce nebo zeleniny.
• Zjistit, jestli maso nezměnilo barvu.
• Poznat drobnou skvrnu na oblečení.
• Všimnout si praskliny na hrnku.
• Najít malé množství rozsypaného prášku nebo cukru na podlaze. Rozpoznat jemné změny vzhledu pokožky, zarudnutí nebo otok.

Ve všech těchto situacích mohou pomoci technologie nebo druhý člověk, ale ne vždy okamžitě. 

A proč jsem toto vše psala? Někdy se blízcí ptají, co jsme dělali celý den, po výčtu zmíněného se někdy dostaví doplnění ve smyslu, že to jsem měla docela pohodu, nebo že mi to trvalo nějak dlouho a že jsem tedy vcelku nic nedělala… Další připomínka bývá, že máme všechny ty pomůcky, ty že nám přece musí pomoci, když to stojí tolik peněz…

Jistě, je k dispozici velké množství pomůcek a aplikací ke kompenzaci hendikepu. Já sama je hojně využívám a usnadňují mi výrazně život. Technologie však neodstraní hendikep, ale pomáhá některé překážky překonávat. Pořád ale existují situace, kdy informace získáváme pomaleji, složitěji nebo vůbec. Jde totiž o znevýhodnění, které je přirozenou součástí života se zrakovým postižením. A právě proto potřebujeme někdy více času, více soustředění a více mentální energie na činnosti, které ostatní lidé zvládnou během několika vteřin.

Chci, aby lidé věděli, že i když máme k dispozici moderní technologie, kvalitní kompenzační pomůcky a umělou inteligenci, pořád existují okamžiky, kdy zrak zůstává nenahraditelný. A že právě tyto drobné každodenní situace nám nejvíce připomínají, že zrakové postižení není jen diagnóza na papíře. Je to každodenní realita, která sice není vždy vidět, ale je přítomná v každém dni našeho života. A proto není vhodné komentovat a rozporovat činnosti v životě nevidomých a za jak dlouho a kolik jich zvládli v určitém časovém úseku.