Taková nevinná slova, která ale dokáží nevidomé pěkně potrápit a naštvat. V běžné komunikaci často vznikají drobnosti, které nevidomému člověku zásadně komplikují orientaci i samostatnost. V jakém smyslu?
Příslovce nepomohou
Typické věty jako „to máš tady“, „je to tamhle“ nebo „dej to sem“ znějí nevinně, ale když člověk nevidí, tak jsou zcela k ničemu a nicneříkající. Pro vidícího je „tady“ doplněné gestem, pohledem nebo kontextem prostoru. Nevidomý ale nic z toho nemá. Slova bez přesného popisu mu neposkytují informaci, se kterou by mohl pracovat. Já sama, když slyším tam či tady, tak se začnu ošívat, panikařit, šátrat kolem sebe, a nakonec stejně najdu to, oč jsem žádala či nač jsem se ptala. Místo toho uvítám používání konkrétních směrů (vpravo, vlevo, před tebou, za tebou). Je dobré doplnit vzdálenost (asi metr před tebou, na dosah ruky), případně lze využít přirovnání k hodinám (na třetí hodině). Rozdíl je znatelný. „Máš to tady“, je nepoužitelné. „Máš to před sebou, asi 30 centimetrů od pravé ruky“, už je informace, se kterou se dá pracovat.
Ve vlastním prostředí
Možná překvapivě: ani vlastní byt není pro nevidomého automaticky přehledný. Přehled vzniká systematicky tím, že věci mají své pevné místo a člověk si je postupně zmapuje hmatem i pamětí. Když někdo přijde s nákupem a jen tak někam uloží těstoviny, vzniká problém, protože nevidomý neví, že tam jsou. Neví, kde přesně jsou, kde je hledat, a tak ztrácí kontrolu nad vlastním prostorem.
Přitom je tak jednoduché říci, že jste dali těstoviny do horní skříňky vpravo. Ideální je zeptat se, zda si to chce zrakově postižený osahat, ať ví přesně kde to leží. Ono se to zdá jako detail, ale i na malém prostoru se může stát, že pokud člověk přesně neví, kde to je, tak to zkrátka nenajde. Náhle se z potravinové skříňky může stát neprostupná džungle zvlášť, když hledáme a zkrátka nenalézáme.
Hmat jako způsob orientace
Zrakově postižený člověk si prostor prohlíží rukama. Když mu umožníte si nové věci osahat, tak si vytvoří mentální mapu, zapamatuje si umístění, příště už si poradí bez pomoci. Bez orientace a přehledu o rozložení věcí zůstává odkázaný na ostatní – a to často úplně zbytečně.
Nepřesouvejte věci bez domluvy
Jedna z nejčastějších chyb je dobrý úmysl typu, že vidící uklidí, ať je pořádek. Ale přesunutá věc pro nevidomého je jako by byla ztracená, Naruší se nevidomému systém, z čehož pramení nejistota. Pramení z toho také frustrace a ztráta důvěry ve vlastní prostředí.
Pravidla
Na cokoliv saháme, co není naše, vždy se ptáme, zda s tím můžeme hýbat/posouvat/přemisťovat. A pokud už něco přesuneme, hned to zdůrazníme a popíšeme, kam jsme to dali (rady pro vidící vůči nevidomým).
Věřte mi, že je to opravdu velký problém zvlášť, když hledáme věc, která má velký význam – klíče, doklady či úplně něco jiného, co nevidomý v tu danou chvíli opravdu nutně shání a potřebuje. Ty pocity a bezmoc, která ve vás pak pramení, když víte, kde jste danou věc měli, a ona tam není, to snad ani nejde slovy popsat. Častý problém není neochota pomoci, ale to, že lidé jednají bez komunikace. Rozhodují za nevidomého ve smyslu toho, že ví, co je pro něj více praktické. Někdy i má být nevidomý vděčný, protože vidící přišel, a přece mu uklidil. Vidící věci nevidomému přeházel v domnění, že je to pro něj lepší… Jenže bez dohody to lepší být nemusí. Vždy se tedy v domácnosti zrakově postiženého ptejte, jak to chce mít, zda to můžete někam dát? Nejde jen o praktické fungování. Jde o kontrolu nad vlastním prostorem, o pocit bezpečí, o zachování důstojnosti a samostatnosti.
Každý chce vědět, kde má svoje věci. Každý chce mít svůj systém. U nevidomého to ale není pohodlí navíc, je to nutnost. Méně „tady a tam“, více konkrétních informací, domluvy a respektu k systému druhého člověka.
Komentáře
Okomentovat