Řád jako způsob adaptace u zrakově postižených

 Téma na tento text mě napadl v souvislosti s nedávným generálním úklidem pokoje mé dcery. Jednak jsem v našem bytě napočítala nepočitatelné množství různých košíčků, organizérů a nádob, ale také jsem xkrát pronesla vůči dceři: „Však víš, že každá věc patří na svoje místo!“ Pojďme si to vše vysvětlit. 

Pedantství

Často se říká, že nevidomí lidé jsou organizovaní, systematičtí a mají rádi přesně uspořádaný prostor. Může to působit jako pedantství. Ve skutečnosti však nejde o vlastnost, ale o strategii, která umožňuje žít samostatně, bezpečně a důstojně ve světě, jenž je primárně pro vidící. Nevidomý člověk si neorganizuje prostor proto, že by chtěl, ale proto, že musí, je to jakási strategie, aby se v prostoru, který ovládá smysly, kromě zraku, neztratil. Vidící člověk může improvizovat. Když položí klíče jinam, rozhlédne se. Když přesune hrnek, zahlédne ho koutkem oka. Když udělá nepořádek, ví, že konkrétní věci v něm najde. Pro zrakově postiženého platí jednoduché pravidlo: věc má své pevné místo, nebo ji nevidomý nenajde. 

Řád

Řád je pro nevidomého způsob, jak dát světu strukturu. Nahrazuje zrak logikou, pamětí a dotykem. Věci nejsou rozmístěné náhodně, ale podle funkce, frekvence používání a bezpečnosti. Každá věc má svůj důvod, proč je právě tam, kde je. Ne proto, že by to bylo „správně“, ale proto, že to dává smysl danému nevidomému člověku.

Je třeba říci, že jsme každý jiný bez ohledu na to, že nás spojuje zrakové postižení, a tak ne všichni mají takovou nutkavou potřebu dávat věci stále na stejné místo a mít v nich přehnaný pořádek a smysl. Já však potřebuji, aby to tak bylo, abych mohla tzv. „sáhnout“ a najít. A proto u mě vzniká potřeba pevných míst pro každou věc, jasných kategorií (plyšáci, panenky, příslušenství k BabyBorn aj.), uzavíratelných nádob (na léky, šperky, rtěnky, gumičky do vlasů aj.), košíků, krabiček, šuplíků a dalších různých organizérů.  Je to potřeba stálého systému, který se nemění bez důvodu. Neřekla bych, že je to posedlost pořádkem, ale spíše taková orientační mapa ve prostředí, kde člověk žije. 

Pro nevidomé je jejich prostor takový vesmír, který musí fungovat bezchybně. Sluchátka mají své místo, klíče jiné, mobil další, lepenka, nůžky také leží na přesném místě, doklady jsou umístěny odděleně, někdy v uzavíratelném pouzdře. Ne proto, že by nevidomí byli posedlí takovou kontrolou, ale proto, že když potřebují náhle danou věc, nemají prostor hledat. Saháme automaticky, jelikož chceme fungovat též efektivně a zdatně. 

A proto mám/e košíčky, krabičky, uzavíratelné obaly, nejsou to totiž dekorace. Jsou to dobře hmatné hranice v prostoru. Díky nim je možné sáhnout a vědět, kde něco začíná a kde končí. Pak se totiž může stát, že rukou najdeme něco, co nečekáme, nemá to tam být, a může tak dojít ke zranění – např. nůž, převržená a rozbitá sklenice aj. Řád snižuje nebezpečí, a zároveň šetří energii. Protože, když je můj prostor uspořádaný, tak můžu být ve svém bezpečném a přívětivém prostředí a nemusím tolik přemýšlet a analyzovat prostředí, což je vlastně činnost u nevidomého na celodenní bázi. I tak člověk se zrakovým hendikepem musí neustále myslet, kam sahá, kudy jde, co slyší, co zní jinak, co cítí (pachy), tyto podněty analyzuje, je vlastně stále v nějaké tenzi. A tak, pokud je prostor neuspořádaný, mentální zátěž roste. Pořádek tedy není jen praktický – je psychickou úlevou.

Když mám tedy svůj řád, znamená to pro mě méně stresu, ale i méně chyb, méně nehod, více energie na život samotný, ne na jeho zvládání, ale i více efektivně provedené práce a radosti z toho, že jsem každodenní nezbytnosti zvládla relativně dobře a co nejvíce přesně, jak to ztráta zraku může jen dovolit. 

Systém

Mohli bychom tedy říci, že systematičnost vede k větší samostatnosti? Možná ano, pro někoho to platí jistě. I když každý má systém svůj, ve kterém on sám našel svůj řád, i když dalším lidem úplně logický připadat nemusí. Systém by tedy mohl znamenat, že si nevidomý zvládne uvařit, že se obleče bez pomoci, že najde dokumenty, že ví, kde co najde, aniž by se musel ptát další osoby, že se zvládne samostatně zorganizovat v denních záležitostech.  

To, co vidící někdy vnímají jako nevšední „pořádek“, je ve skutečnosti kompenzace chybějícího smyslu, ochrana nezávislosti a samostatnosti, způsob a jak mít svět pod kontrolou. Nevidomí nejsou organizovaný navzdory tomu, že nevidí. Jsou organizovaní právě proto, že nevidí.

A ještě připomenutí na závěr. Víme tedy, že člověk, který nevidí, preferuje ve svých věcech pořádek. Není to pořádek ve smyslu toho, že by oblečení muselo být seřazené ve skříni v komíncích, že by hrnce musely stát jako vojáci v řadě podle velikosti či snad že se nesmí nikde nacházet ani zrnko prachu. Tento pořádek má charakter systému, který vyhovuje konkrétnímu zrakově postiženému. Jeho věci mají přesně takové místo, které mají mít. A je úplně jedno, že to místo nezapadá do představy někoho dalšího. Když nevidíte a zanecháte sluchátka vlevo od rychlovarné konvice, tak chcete, aby tam byla, až je budete potřebovat (vyhrocený příklad). Tudíž se stává, že ten, kdo s vámi bydlí v domácnosti či přijde na návštěvu (většinou matka), má tendenci nepřirozeně odložené věci odnášet na nějaká praktičtější místa, např. k monitoru počítače, který je navíc v jiné místnosti. Ano, jistě, logiku to má, a i to vypadá více upraveně a uklizeně. Ovšem nikoli ve světě člověka se zrakovým hendikepem. A tak: Nepřenášejte věci v domácnosti nevidomých na jiná místa, nikterak s nimi nemanipulujte, neposunujte. Pokud máte nutkavou potřebu to udělat, vždy to sdělte nevidomému či se s ním o tom nejprve poraďte.