K napsání dnešního příspěvku mě přivedl vlastně můj manžel. A to v situaci v kuchyni. Ohříval oběd a stěžoval si, že nemá místo na lince. Jala jsem se mu jít tedy pomoci. A říkám mu, že je to divné, že nic nevaří, jen vyndá talíře a ohřívá, že tam nemá suroviny, z kterých tvořil, které by se mu pletly… Jenže – na lince ležel pytlík od knedlíků, sklenička od omáčky, nůž, máslo, lžička, prkénko, kde krájel knedlík a dalších zhruba tisíc věcí, které tam již neměly co dělat. Už se s nimi pracovat nebude, tak mohly být sklizené. Proto jsem ho v jeho chaosu nechala, ať se v tom vyzná sám. Proč jsem to udělala?
Zrakově postižení pracují zpravidla systematicky a mají rádi pořádek ve všem. Nevím tedy, zda to platí i emocionálně, ale materiálně určitě ano. Já když pracuji na kuchyňské lince, tak postupně odebírám věci, z kterých budu vařit či péct. Nejprve, když začínám s činností v kuchyni, připravím si všechny potřebné suroviny nebo ty, které budu používat bezprostředně, než budu mít chvíli čas na přípravu dalších.
Když například něco peču, odebírám věci postupně – mouka, cukr, prášek do pečiva…, když je použiji, hned je uklízím. Mám pak na pracovním prostoru více místa a vím, že jsem ve změti věcí nic nevynechala. Neboť vše dělám hmatem, tak čím míň věcí, tím se v tom člověk lépe orientuje.
Zrovna tak, když se vaří. Představte si, že si zapálíte pánev, vlijete olej, za chvíli nasypete cibulku a jejda, zapomněli jste si vyndat vařečku, jdete do šuplete a hledáte. Jenže hledáte hmatem, vše osahat, tohle to není, to taky ne, šuplík je hluboký…A cibule se veselé pálí. Takže před vařením připravím suroviny, pokrájím do misek, připravím náčiní a postupně odklízím. Cibulka zesklovatěla, dáme cuketu, miska od cukety je prázdná, vložím i do dřezu. Nevracím ji zpět na pracovní plochu. Když dám do pánve vše, co jsem chtěla, umývám nádobí. Ať je dřez prázdný a opět k dispozici např. na další mytí surovin či nádobí.
Zrovna tak musí v mém špajzu panovat pořádek, nemyslím tím, že by čaje či mouky musely stát v pozoru jako vojáci, ale musí mít své pevné místo, abych prostě šáhla najisto. Toto pravidlo je dosti často špatně udržitelné, když žije v domácnosti více lidí. Ono stačí dát potravinu o kousek jinam, než byla a už tomu, kdo nevidí, způsobí to, že ji nenajde. O to pak přijde větší rozčarování, když zjistí, že ve spižírně byla, jen neudržela své tradiční místo.
Stejné pravidlo o danosti místa platí pro všechny předměty v domácnosti těžce zrakově postižené osoby. Není nic horšího, než když jdete najisto, spěcháte a daná věc tam není. Ono poslepu ji hledat i na desce stolu, kde jsou ostatní věci, dá prostě zabrat. I když se může pro člověka zvenčí zdát, že onen zrakově postižený má ve svém příbytku nepořádek, pak věřte, že on ví, kde, co má. Určitě není žádoucí věci bez předchozí rozmluvy zrakově postiženému věci přesouvat, přendávat či někam přenášet. Způsobíte tak více škody než užitku. Pro vás bude vizuálně uklizeno, pro zrakově postiženého totálně neobyvatelno.
Co je tedy důležité si pamatovat je, že věci v životě zrakově postiženého mají své místo. Pokud potřebujete věc přemístit, zeptejte se na to dané osoby, nebo o tomto informujte zrakově postiženého. A přesvědčte se, že rozuměl, kam jste věc dali, aby ji později ZP marně nehledal. Pokud si věc půjčíte, opět se zeptejte a vraťte ji tam, kde jste ji vzali. I když předešlý den ležela jinde. ZP zpravidla tuší, kam ji odložil.
Asi vás napadá otázka, zda opravdu nikdy nic nehledáme, když v tom máme takový systém? Samozřejmě, že hledáme. Mně se to většinou stává, když věc položím někam bezmyšlenkovitě, když mě něco dalšího rozptyluje, nebo ji položím jinak, než jsem zvyklá s tím, že to si přece budu pamatovat. Zpravidla si to nepamatuji a pak hledám.
Všem zrakově postiženým přeju co nejméně hledání. A těm, co nemají zrakový hendikep, ať myslí na to, že je pro nás hledání velmi frustrující.
Komentáře
Okomentovat