V textu bych ráda zmínila nešvar společnosti, který se v komunikaci mezi zrakově postiženými a ní vyskytuje častěji, než bychom si přáli. Jedná se o reakci na žádost o pomoc…
Lidé, kteří žijí se zrakovým postižením, ať už se narodili nevidomí nebo o zrak přicházejí postupně během života, se často setkávají s reakcemi, které jsou nejen neochotné, ale také zraňující. Zvlášť těžce to dopadá na seniory – skupinu, která je v očích společnosti už tak křehká, a když k věku přibude ještě ztráta zraku, ocitají se v situaci, která vyžaduje více podpory.
Pořiďte si brýle
Když jsem byla v období dospívání, tak jsem párkrát zažila reakci na moji žádost o přečtení něčeho ve smyslu, proč mám tedy tak silné brýle, když jsou mi k něčemu. Také jsem se dozvěděla, ať jdu na operaci či proč mě oční lékař neléčí pořádně. I v pubertální věku jsou tyto komentáře zraňující, ale těžší je to, se mi zdá, pro seniory, kteří doufají, že jim mladí pomohou a poradí.
Příkladem, který jsem vyslechla v rámci mého zaměstnání, je situace na nádraží - seniorka poprosila o přečtení odjezdů vlaků a slyšela odpověď „tak si pořiďte brýle“. Týden před tímto jiná zkušenost od paní seniorského věku – tentokrát při nakupování, ale ve stejném duchu, ať si zajde nechat napsat nové brýle… Jedna věta, která dokáže ponížit, ublížit, a především naprosto minout realitu.
Proč je to neetické a nedůstojné?
Bolelo mě slyšet, že se tohle děje v civilizované společnosti, a ještě tak krátce po sobě od dvou dam v pokročilém věku. Taková reakce není jen o nevychovanosti. Je to selhání v základní lidské empatii. Člověk, který žádá o přečtení cedule, nežádá o nic, co by druhého stálo čas, energii nebo peníze. Je to jednoduché gesto, které doslova zabere pár sekund. Odmítnout ho zesměšněním je projevem neúcty k lidské důstojnosti, a zároveň nepochopením zrakového postižení. Situace se má tak, že ne každá zraková vada lze korigovat brýlemi. Mnozí mají degenerativní onemocnění sítnice, glaukom, diabetickou retinopatii nebo jiné diagnózy, které brýle ani operace prostě nevyřeší. Důstojnost seniorů je navíc často narušována i tím, že ztráta zraku se k nim přidává ve chvíli, kdy už řeší horší mobilitu, horší sluch a celkovou zranitelnost. Jejich prosba není výzvou k obětování, ale žádostí o chvilku lidskosti.
Také je třeba zmínit, že odmítnutí může vést k tomu, že daný člověk bude mít obavy příště o pomoc požádat, zvlášť je-li spíše introvertní a uzavřené povahy. Což v důsledku může vést k sociální izolaci, protože jedinec nebude chtít vycházet ven, bude-li se obávat dalšího střetu s nerespektujícím postojem.
Neochotné a zraňující reakce mají obvykle několik kořenů:
1. Nedostatek porozumění postižení
Mnoho lidí má na zrakové postižení zjednodušený názor: buď člověk vidí, nebo ne. A pokud částečně vidí, tak to přece nějak zvládne, a tím pádem nepotřebuje pomoc. To vede k předsudkům typu – vždyť vidíte, nejste přece slepý, ne? Nebo – „to chce jen brýle“.
2. Strach z odpovědnosti
Lidé se někdy bojí pomoci, protože mají pocit, že když jednou pomůžou, budou muset pomáhat dál, nebo že za něco ponesou zodpovědnost. Často nevědí, jak by pomohli, neboť nemají s tímto zkušenost. Je to iracionální obranný mechanismus, který je ale bohužel častý.
3. Zrychlené tempo
Žijeme rychle. A co zpomalí, to vadí. Senior, který se zeptá na odjezd vlaku, zpomaluje tempo dne ostatních – alespoň v jejich vnímání. To vede k podrážděnosti a někdy i agresi.
4. Vlastní obavy
Zvlášť ztráta zraku patří mezi největší strachy lidí. Když se setkají s někým, kdo o něj přichází, mnohým to spouští vlastní úzkost – a ta se pak obrací ven jako odmítavý postoj.
Stáří + postižení
Jak je doba zrychlená, tak mám pocit, že na seniory nemá nikdo čas. Když k tomu přibude zrakové postižení, dostávají se do dvojí nevýhody. Je to situace, kdy potřebují více trpělivosti, podpory a respektu. Namísto toho se setkávají s reakcemi, které je zesměšňují za něco, co sami nemohou ovlivnit. To vede k izolaci, strachu z vycházení ven a pocitu, že „obtěžují“.
Přitom ale všichni, bez ohledu na hendikep a stáří, chceme důstojné zacházení a přiměřenou sociální interakci, které jistě mají vliv na naše zdraví i sebevědomí. V jedné věci je svět spravedlivý, a to, že čas nám všem běží stejně, Univerzální jistota je, že jednou budeme staří všichni. A nikdo z nás neví, kdy bude potřebovat pomoc. Nevíme, zda budeme dobře vidět, slyšet, chodit, nebo vůbec komunikovat. Zdravotní komplikace přichází nečekaně – a většinou dřív, než by člověk chtěl. I proto je krátkozraké odmítnout jednoduchou prosbu o pomoc. Zdá se mi, že často lidé nevidí dál než na vlastní pohodlí (čest výjimkám).
Ráda bych, aby byla společnost respektující a tolerantní ke svým zranitelným členům. Možná to, jak se chováme dnes, tak se společnost bude chovat k nám, až budeme ve věku, kdy budeme potřebovat přijmout pomoc od jiných.
Komentáře
Okomentovat