Neplánované překážky v samostatném pohybu zrakově postiženého

 Tento text je takovým mým zamyšlením, jaké situace mohou pěkně znepříjemnit život zrakově postiženého. Mám na mysli situace, které nabourají denní rutinu, zaběhlé zvyklosti či naučené vzorce. 

Jsou situace v životě, které nemůžeme předpokládat, tudíž nemůžeme se připravit na to, jak se v situaci zachováme. Již dříve jsem psala, že když se zrakově postižení samostatně pohybují, že je to většinou v rámci naučených tras. Ty bylo třeba si osvojit a zažít, než je člověk začal absolvovat sám. Podrobněji o samostatném pohybu se můžete dočíst zde: Kurz prostorové orientace a samostatného pohybu (blindicka.com)

Myslím si, že nepředvídatelné situace lze zvládnout lépe v domácím prostředí či někde v interiéru nežli někde v terénu. Proto se i následující příklady ze života budou odehrávat v rámci samostatného pohybu a orientace v prostoru. Já sama zažila několik těchto nepříjemných situací, kdy jsem si říkala, že teď už jsem opravdu ztracená a budu muset volat o pomoc. V dnešní době chytrých telefonů a různých navigací, si myslím, je ztracení trochu lépe zvládnutelné, ale v době Nokie E52 jsem si BlindSquare a Google Mapy zapnout nemohla. Ani jsem nemohla zavolat dobrovolníka přes Be My Eyes či jinou aplikaci, která umožňuje videohovory. Ale o to to bylo více dramatické. 

Když jsem musela řešit tyto náhlé situace, bylo pro mě příjemnější je řešit, pokud jsem byla na trase s vodicím psem. Je sice pravda, že člověk sám na trase zodpovídá za sebe, ale pocit, že jste na to dva, v našem případě dvě, byl prostě k nezaplacení. A kolikrát jsem řešila situaci tím, že jsem nechala Cilku jít dle toho, jak sama myslela. Dost často uměla vyřešit situaci lépe než já. Důvěřovala jsem jí, takže došla vždy někam, kde jsme to již znaly, nebo potkaly někoho, kdo pomohl. Teď už ale připojím pár příkladů nepříjemných, leč zvládnutelných situací. Ačkoli u některých jsem se já, či ti, kdo situaci prožili, pěkně zapotili.

1. Stalo se mi, že kvůli nehodě v centru města, zastavila tramvaj na mostě, kde je tramvajový pás uprostřed. Z obou stran jsou pak dva pruhy pro vozidla. Řidič mě oslovil s tím, že lidé mohou vystoupit, ale že kdo chce, že může zůstat ve voze. Ale že na místě můžeme stát hodiny. To se mi však nechtělo už kvůli psovi, ale i tak mi nebyla příjemná představa, že sedím hodiny ve vyhřáté tramvaji, bylo léto. Než jsem se domluvila s řidičem, všichni vystoupili a odešli. Pan řidič mi vysvětlil, že se musí pes držet podél zastavených tramvají, bylo jich tam pár, až dojde na přechod. Ten vodicí pes pozná. Tramvaje jsme měly po levé ruce, vyrazily jsme. Míjely jsme řidiče z jiných vozů, až jeden řekl, že se blížíme k přechodu. Zadala jsem povel a Cilka jej našla. Tam jsme se již napojily na trasu, co jsem znala, a přešly do bezpečí.

2. Další nepříjemná situace, pro mě, se opakuje vlastně několikrát do roka. A to při pravidelném sekání travnatého prostoru v sídlišti. Jelikož naráz sekají pomocí „strunovek“, ale také jezdí malé traktůrky, které různě brázdí trávník. Když mám někam jít, absolutně ztrácím v tom hluku orientaci, a nejen to, ale také nechytám žádné další zvuky, dle kterých bych se mohla orientovat. Horší to bylo ještě v situaci, kdy jsem šla venčit psa a netušila, zda mu můžu dát volno, jelikož netuším, z jaké strany se sekáč přiřítí. Třeštící se zvuk ze všech stran totiž opravdu pěkně potrápí při samostatném pohybu a při orientaci. 

3. Co se stává často a je to velmi nepříjemné je, když v rámci prací na komunikaci zjistíte, že linka, kterou jezdíte denně, najednou jede či nezastaví tam, kde potřebujete. Jistě se dá informace zjistit dopředu na internetu, ale ruku na srdce, kdo z nás denně lustruje dopravní podniky, zda není nějaká změna v dopravě. Tudíž pak jste nuceni vystoupit jinde, kde to neznáte. Kolikrát tam není ani oficiální zastávka, ale pouze místo vysypané štěrkem. Rázem se ocitnete na místě, o kterém nemáte žádné bližší informace. V těchto případech jsem se spoléhala na pomoc lidí kolem mě. Ti mi pomohli např. zpět do vozu v opačném směru, abych se mohla vrátit někam, kde se již sama orientuji. 

4. V rámci zamyšlenosti či nesoustředění se na trasu se stává, že vystoupíte o zastávku déle či dříve. Suverénně jdete naučenou trasu, hlásíte psovi, ať hledá přechod, pes nereaguje. Zlobíte se na psa, co se s ním děje, že neprovede povel. Posléze zjistíte, že pes přechod nenachází, jelikož tam žádný není. Zjistíte, že jste jinde, než myslíte, ale nevíte kde. Opět je třeba oslovit někoho kolem a zeptat se, kde jste. Či zda vám lidé pomohou opět nastoupit ve správném směru. 

5. S jízdou v MHD souvisí i tento příklad. Když si uvědomíte, že jste přejeli místo výstupu, pak již nemá cenu vystoupit na další zastávce, když tam se neorientujete. Vyřešila jsem to tak, že jsem se domluvila s řidičem, že zůstanu ve voze, počkám i na konečné, kde jsme prohodili pár slov, a vrátím se tam, kde jsem měla správně vystupovat.

6. Výkopy všude možně – v rámci různých stavebních prací i pěší trasy trpí. Máte naučené trasy na nějaké místo, zjistíte, že se bude v rámci trasy dlouhodobě kopat, naučíte se novou trasu, ta ale přijde na rekonstrukci hned posléze. Takže se stane, že v rámci vašeho bydliště se učíte neustále nové trasy v reakci na stavební práce. Což je ve finále k dobru, jelikož pak získá člověk větší jistotu a přehled o místě, kde se pravidelně pohybuje. 

7. Při chůzi se psem se mi občas stalo, že si Cilka pamatovala trasu, kterou jsme samostatně nešly, ale šla jsem ji spolu s doprovodem někoho vidícího. Pes pojal myšlenku, že trasu zná a že si ji můžeme společně zopakovat. Jenže já zjistila až po čase, že trasa/povrch/terén se změnil. Nechala jsem tedy psa, ať vyřeší situaci, jelikož prostředí nebylo zcela neznámé, dalo se zpětně improvizovat. Pes však kolikrát opravdu věděl, kam jde. 

8. Kolikrát se však ale stane, že se člověk zamotá i v místech, které důvěrně zná. Stačí malá nepozornost či zbloudilá myšlenka, a rázem nevíte, kde jste. Takové situace řeším optáním lidí kolem, nebo se snažím dostat tam, odkud lidi slyším, abych se zeptala na další cestu. 

9. Při samostatném pohybu může způsobit náhlý problém jen to, že je zastávka přemístěna o pár metrů jinak, neboť pro někoho, kdo nevidí, je i pár metrů velice významných a může se na nich ztratit. I nefunkční akustika u semaforu může být narušením rutiny, jelikož, když je křižovatka frekventovanější, tak není podle sluchu přecházení bezpečné. A zrovna tam nemusí být nikdo, kdo by pomohl. 

10. Eskalátory – stačí, že je člověk naučen k výstupu/sestupu tyto schody použít. V případě, že jsou nefunkční, pak nastává problém, kde jsou schody klasické, či jak mám pokračovat dále ve směru chůze. Kolikrát jsou schody úplně na jiné straně než ty jezdící, např. v metru, a to už je velká komplikace.  I to, že jednou jedou schody nahoru a za týden ty samé dolů, je problém, který je také překážkou v samostatném pohybu.

11. Jinou nepříjemností je, že když vejdete do budovy hlavním vchodem, který se během vašeho pobytu v budově uzavře, a pouští se ven bočními dveřmi. To pak je komplikace v tom, že vyjdete v místě, které vůbec neznáte, nevíte, na jakou stranu jít, abyste se napojili tam, kde je to pro vás již známé. 

12. Velkou překážkou jsou pak série výluk na vlakových tratích. Ať už to, že musíte přesedat z vlaku na autobus, který je třeba hledat. Ale spadají do toho i rekonstrukce různých budov, které zahrnují i chodníky, chcete-li najít přechod, je třeba jít část trasy po silnici mezi zábranami, pak se napojit zpět na chodník a věřit, že jste stále ve směru, který znáte. To samé je v rámci oprav interiérů, např. nádražních budov, kde je vchod, který máte naučený, zrušen, musíte pak najít výlukové stanoviště, takže vše, co jste měli zautomatizované, je rázem zcela pryč. Když už se dostanete do náhradního autobusu, pak je třeba zjistit, kde autobus zastavil při výstupu z něj, abyste se mohli v místě zorientovat. 

Uvedla jsem pár příkladů nepříjemností, které mohou potkat nečekaně člověka se zrakovým postižením při jeho samostatném pohybu. Některým situacím lze předcházet tím, že si člověk bude ověřovat stav dopravy. I když dříve, když neměl každý internet v mobilu, připojení bylo pouze přes vytáčení pevnou linkou, tak se člověk i těmto informacím nedostal tak snadno jako dnes. V dnešní době lze určitě při nesnázích kontaktovat někoho přes videohovor, kdo pomůže nasměrovat či vyzvedne ztraceného. Co mě se však vždy osvědčilo je, že se člověk nesmí bát a oslovit lidi kolem sebe. Zeptat se, zda tu někdo je, kdo vám poradí a pomůže, že jste se ztratili. I když je kolikrát situace dosti stresová, vždy se dá vyřešit tak, aby se zrakově postižený dostal bezpečně tam, kam potřebuje.