Již několikrát jsem obdržela dotaz na to, co vlastně pro mě znamená, že jsem zrakově postižená či to, že mám zdravotní postižení stran zrakového znevýhodnění. Po pravdě jsem v tomto smyslu filosofické disputace nikdy nevedla, nicméně napíšu to, co mám na srdci a jak se cítím jako zrakově hendikepovaná. Na mém blogu jste již mohli číst články ve smyslu toho, jak se smířit s hendikepem či o individualitě hendikepu.
V souvislosti se zdravotním postižením se asi nabízí otázka, zda jsem si někdy říkala či říkám, proč zrovna já, proč se to muselo stát zrovna mně? Tím, že jsem se se zrakovým postižením narodila, tak jsem si tyto otázky dlouho nepokládala a ani mi na mysl nepřicházely. Prostě jsem viděla, jak jsem viděla, a nic jiného jsem neznala.
V dětství jsem se nesetkávala s tím, že bych byla nějak odstrčená od svých vrstevníků, či že bych nějak výrazně pociťovala svůj hendikep. Navštěvovala jsem klasickou mateřskou školku, a ačkoli jsem měla velmi silné brýle, tak jsem v kolektivu fungovala velmi dobře. Bylo nás tam poměrně dost dětí s refrakčními vadami a brýlemi, tak mi to přišlo přirozené. Základní školu jsem absolvovala již speciální, kde jsme nosili všichni brýle, či měli problémy s viděním, a tak nebyl čas si žehrat nad tím, že osud ke mně nebyl v tomto smyslu spravedlivý.
V období dospívání mi posměšky vrstevníků daly okusit zášti a škodolibosti, kdy mi bylo opravdu líto, že nosím tak silné brýle, a tak jistě nemohu být pro své okolí atraktivní. Ale pocity méněcennosti jsem nezažívala. Neustále jsem se snažila překonávat sama sebe, a tím jsem asi chtěla dokázat, že to, že moc lidí nevěřilo, že zvládnu studovat gymnázium jako integrovaná, byl omyl. Soustředila jsem se výhradně na studium, což jak se ukázalo při maturitě, na kterou jsem se nestihla připravit, se vyplatilo. Tolik jsem se snažila dokázat, že i s hendikepem mohu být součástí intaktního kolektivu, že na další úvahy nebyl čas. Měla jsem výborného třídního učitele na gymnáziu, ale také skvělý kolektiv spolužáků, kteří mě podpořili nejvíce, když jsem to potřebovala, a to po autonehodě, a tak jsem na střední škole nikdy nemusela pochybovat, zda mezi ně patřím.
Když se mi život obrátil po zmíněné nehodě, tak chmurné myšlenky přišly v souvislosti s tím, že jsem přicházela o zbytek zraku, u kterého mi lékaři slíbili, že to takto zůstane napořád. Ale vlivem jiných okolností nezůstalo. Nicméně jsem zjistila, že stěžování si na osud mi nic dobrého nepřinese, a tak bylo třeba vyjít ze své komfortní zóny a snažit se pracovat s tím, co člověk má.
Tímto se vlastně řídím pořád. Těžko můžu změnit něco, co je, ale můžu pracovat na tom, co může být, co můžu zkusit dokázat, naučit se, osvojit si či jinak na sobě pracovat. Občas dostávám dotazy, zda mě nemrzí, že nemůžu dělat věci jako „zdraví“ lidé. Vzhledem k tomu, že jsem nikdy např. auto neřídila, nepilotovala letadlo, ani nebyla chirurgem, tak mě to opravdu nemrzí. Notabene je hodně lidí, co tyto aktivity mohou dělat, ale stejně se věnují úplně jiným věcem. Nezabývám se tedy tím, co nemůžu dělat, i když v současné době lidé se zrakovým hendikepem dělají tolik různých věcí, o kterých bychom si mohli myslet, že se zrakovým hendikepem ani dělat nejdou. Zrakově postižení lezou po horách, jezdí Tour de France, řídí auto na závodním okruhu, ale také pečou dorty, vychovávají děti či řídi svůj vlastní byznys. A tak dělám to, co můžu a naplňuje mě.
To, že mám zrakový hendikep, pro mě znamená to, že dělám různé věci různými způsoby. Na úkony v každodenním životě si musím najít metodu, jak je provádět, učím se nové postupy. Učím se pracovat s novými pomůckami, učím se je ke každodenním úkolům používat. Součástí mého života je také zjišťování nových pokroků v medicíně, ale také právě na poli kompenzačních pomůcek hlavně v oblasti informačních technologií a umělé inteligence, které zrakově postiženým hodně pomáhají.
Také vím, že vše, co chci, bez pomoci nezvládnu. Vím, kde si požádat o pomoc, co se týče nácviku nových dovedností, práce s pomůckami či průvodcovské služby. Opravdu se nestydím za to, že si řeknu o pomoc – požádám kolemjdoucí, zda mi poví, zda svítí zelená na semaforu či jaké číslo MHD jede. Nezatajuji, že mám hendikep. Snažím se o tom mluvit, chci své zkušenosti předávat dál, pokud mě o to někdo požádá. Netvrdím, že je život se zrakovým hendikepem dobře zvládnutelný, je to stále zdravotní omezení našeho prioritního smyslu. Každý se s tím nemusí vyrovnat, ale pomocí pomůcek a dostupných služeb se dá žít velmi kvalitní život.
Díky hendikepu se tedy neustále vzdělávám, poznala jsem se s mnoha inspirujícími a zajímavými lidmi, kteří jsou mými přáteli. Ale díky hendikepu jsem potkala i mnoho lidí, kteří pomáhají těm, kteří to potřebují. Poznala jsem také lidi, kteří nacházejí obohacení u lidi s hendikepem, ti, kteří berou člověka s tím, jaký je, soustředí se na jeho duši a vlastnosti nikoli fyzické nedostatky.
Avšak je také třeba vědět o tom, že v oblasti hledání pracovní příležitosti není situace zcela jednoduchá a práce pro OZP je velmi málo. Velmi často musí člověk bojovat sám za sebe na úřadech, na různých institucích či ve zdravotnických zařízeních, jelikož potřeby lidí s hendikepem jsou velmi často přehlíženy. Proto se snažím vždy danému člověku připomínat, že mé znevýhodnění je zrakového charakteru, a tak preferuji důstojné zacházení.
Co je pro mě asi nejvíce omezující, je nemožnost samostatného pohybu. Myslím tím, že si člověk vyjde tam, kam chce a kdy chce. Je třeba se držet naučených tras a pokud má člověk vyrazit někam, kde to nezná, pak je třeba to řešit pomocí doprovodů a různých dostupných služeb. Chybí mi také prohlížení časopisů a knih pomocí zraku. V dnešní době je sice k dispozici velké množství knih jak v audiopodobě, tak v digitální verzi, ale fyzická kniha je prostě poklad. Ano, jsou situace, kdy pociťuji omezení kvůli hendikepu, ale proto se snažím těmto situacím vyhýbat. Když to nejde, tak je operativně řeším – za pomoci dostupných pomůcek či požádání o pomoc další osoby.
Jak již zaznělo, jelikož jsem se narodila se zbytkem zraku, nevím, jaké to je vidět v plném rozsahu. Beru se taková, jaká jsem. Pracuji na sobě všemi způsoby, které jsou k dispozici. Snažím se pomáhat tam, kde je to třeba. Věřím, že když pro to udělám maximum, že budu mít sama ze sebe dobrý pocit, že jsem se nevzdala. Tam, kde žiju, s kým žiju, ve společnosti svých přátel, rodiny, kolegů, se necítím nikterak vyloučená a diskriminovaná. Znám svoje limity, ale také pracuji neustále na tom, abych se někam mohla posouvat. Nechci tady rozebírat finanční stránku hendikepu, jelikož to je tak rozsáhlé téma, a týká se všech OZP, kteří jsou nuceni kvůli své invaliditě žít pouze ze sociálních dávek a příspěvků. Jistě všichni tuší, že tato situace je velmi náročná a těžká pro všechny.
Přeju tedy všem, kteří mají nějaký hendikep, aby se snažili přijmout sami sebe se vším všudy. Nikterak nebojovat proti sobě, proti svému hendikepu. I když přijetí znevýhodnění je velmi náročné zvlášť, je-li získané v průběhu života. Naučit se žít jinak, zvládat denní věci jinak vyžaduje hodně sil a odříkání, ale člověk je velmi učenlivý a nezdolný.
Komentáře
Okomentovat