V minulých dnech jsme s přáteli měli diskuzi na téma, v jakých situacích nám opravdu vadilo, že nevidíme. Jsme skupina, kde jsme všichni zrakově postižení. Někdo má zbytek zraku, jiný je zcela nevidomý, i časové horizonty zrakového postižení jsou různé. Nicméně všichni jsme aktivní lidé, velká část pracující, všichni máme zkušenost s pravidelným samostatným pohybem a prostorovou orientací a většina je držiteli vodicích psů. Dostupné technologie využíváme všichni velmi aktivně.
Shodli jsme se, že leccos v životě zrakově postiženého se dá vychytat. Naučili jsme se sebeobsluhu, někdo více, někdo méně. Nicméně v rámci možností zvládáme věci denní potřeby. Ty, které jsou nad naše možnosti, tak s tím pomůže rodina, přátelé či instituce, které pomáhají lidem se zdravotním postižením. Dámská část skupiny zvládá bez zraku kralovat v kuchyni – pečeme, vaříme, šikovnější z nás i smaží. Já sama za sebe se přiznám, že ze smažení řízků mám respekt, to nedělám. Ale palačinek se např. nebojím. I když nutno říci, že tvar je občas hodně rustikální. Jak zvládá zrakově postižený činnosti v kuchyni se můžete dozvědět zde: Zrakově postižený v kuchyni (blindicka.com)
Co se týče obsluhy výpočetní techniky, tak mají zrakově postižení velké možnosti, kdy za její pomoci zvládnou číst knihy, zjišťovat barvy, rozpoznávat peníze, psát e-maily, číst denně čerstvé zprávy, vykonávat zaměstnání, studovat, nebo dělat lektora cizích jazyků. O technických tipech pro zrakově postižené si můžete přečíst zde: Zrakově postižení a technika – jaké otázky často slýcháme? (blindicka.com) a Využití informačních technologií pro sebeobsluhu zrakově postižených (blindicka.com). Takže to, že nevidíme, nám paradoxně v těchto situacích nevadí. Vůbec nezaznělo, že by nám někomu vadilo, že nemůžeme číst tištěný text. Všichni milujeme knihy, rádi čteme, ale nevadí, že to děláme pouze sluchem. Jak se dá číst se zrakovou vadou si přečtěte zde: Čtení audio/digi knih: existují různé varianty, znáte je všechny? (blindicka.com) a Jak čtou knihy lidé se zrakovým hendikepem? (blindicka.com).
Co však bylo velmi zajímavým názorem, je, že zraková nedostatečnost vadila v situaci, kdy člověk žil dlouhodobě v partnerském vztahu s osobou s duševní poruchou, kdy podle tónu hlasu nešlo rozeznat, v jakém duševním rozpoložení se daná osoba nachází. Kdy nešlo poznat, zda bude nálada v domácnosti spíše manická či depresivní. Od čehož se pak samozřejmě odvíjela i následná atmosféra v celé rodině. Víme, že mluvený projev je doprovázen i mimikou v obličeji. Tu samozřejmě člověk se zrakovým postižením vidět nemůže. Často však výška a tón hlasu prozradí, že si člověk myslí něco jiného, než říká. Obsah promluvy se neshoduje s tónem, intonací a melodií hlasu. Co však tomu dodá třešničku je mimika, s kterou ne každý umí pracovat. Často zrakově postižení umí z hlasu poznat více, než by se na první poslech zdálo. Mimiku tedy úplně nepotřebují. Jenže toto tvrzení nelze zobecnit. Právě v kontaktu s člověkem s duševním onemocněním se toto praktikovat nedá, a tak člověku beze zraku nezbývá vlastně nic, čeho by se při zjišťování nálady svého přítele/protějšku mohl chytit. Což v důsledku může být velmi frustrující pro obě strany. Protože u duševně nemocného se na slovní sdělení nemůžete spolehnout a pro identifikaci výrazu obličeje vám chybí zrak, pak je toto velmi významná situace, kdy v životě člověka, který žije desítky let beze zraku, vyvstane myšlenka, že na tomto místě mu opravdu zrak chybí.
Já za sebe můžu říci, že mi tyto myšlenky přišly na mysl až s příchodem dítěte a psa do rodiny. Co se týče psa, tak mi nevadilo po něm uklidit, když mu bylo špatně, s tím si člověk poradí, ale vyndat klíště jsem poslepu nezvládla.
U dcery je toho více, ale je to asi pochopitelné, když mám na starost malé stvoření, které je na mě závislé. Spíš bych asi zmínila situace, když byla ještě malé a křehké miminko. To mi vadilo, že sama nemůžu efektivně změřit teplotu miminku, že nevidím, kde po těle je vyrážka, která se má kontrolovat či ostříhat nehtíky. Ale samozřejmě k tomu má malá tatínka nebo babičky, které s tímto pomáhají. Náročnější situace jsou také tehdy, když dítě ještě nemluví a stále ukazuje a říká „tam“ a „to“ a nevíte, kam ukazuje a co chce identifikovat. To mi přišlo líto, že jí nemůžu říct, co to je za věc, nač ukazuje. Když už je větší, tak už mluví a když mi něco ukazuje, tak již ví, že mi to má dát do ruky nebo říct, co vidí. Jak si společně čteme si můžete přečíst zde: Prakticky nevidomá matka čte své dceři (blindicka.com)
A na čem jsme se shodli asi všichni, kdy nám velmi vadilo a vadí, že máme zrakový hendikep, je pobyt v nemocnici. Prostředí zdravotnických zařízení není pro nikoho příjemné, a když tam musíte ležet a nemáte situaci pod kontrolou, je to velmi depresivní. Já sama strávila v prostředí nemocnic od svého dětství hodně dní či týdnů, takže zkušeností jsem nasbírala hojně. Někde se choval personál skvěle, jinde úplně zapomněli, že tam je zrakově postižená osoba. Ale i kdyby personál přesně věděl, jak komunikovat s někým, co nevidí, tak manipulační prostor v nemocnici je dosti omezen. Svévolný pohyb po chodbě nebyl možný, dojít si jen tak pro kávu či do bufetu také ne, nebo snad si sednout před pavilon na lavičku bylo nemyslitelné. Když jsem měla štěstí na spolupacientky, tak to byla věc jiná a pobyt v nemocnici byl hned veselejší, ale pokud by měl člověk spoléhat sám na sebe, tak byl v tomto poněkud omezen.
V souvislosti s hospitalizací se mi stalo, že přišla sestra, zeptala se, jestli vidím, řekla jsem, že nevidím, tak mi řekla, tak si pojďte na vizitu a odešla…Jiná příhoda byla o tom, že mě poslali úplně do jiného pavilonu na vyšetření, já říkám, že tam opravdu nedojdu, že nevidím, personál, tak já holt s vámi někoho pošlu…Už tak máte stres a ještě jste v důsledku někomu na obtíž, protože si nemůže v papírech přečíst, že pacientka je prakticky nevidomá. Jste v nemocnici s něčím, co není zrak, ale jeho nefunkčnost je vám i tak neustále prostřednictvím neempatického personálu připomínána.
Tohle bylo nepříliš veselé téma, ale i o těch je třeba mluvit a svěřovat se a dělit se s nimi. Paradoxně ztráta zraku nechybí při manuální obsluze zrakově postiženého, ale spíše v psychologické rovině člověka a komunikaci s ním.
Komentáře
Okomentovat