Tento text přináší vysvětlení několika častých omylů, které si myslí intaktní společnost o lidech se zrakovým postižením. Vybrala jsem pár příkladů, se kterými jsem se sama, a to opakovaně, během svého života setkala. Pokusím se je objasnit sama podle sebe a svých zkušeností a znalostí.
1. Lidé, co nosí černé brýle a bílou hůl, jsou zcela nevidomí.
Toto tvrzení není samozřejmě pravda. Já sama nosím bílou hůl a při velkém oslnění – ať sluncem či kombinací slunce, sněhu nebo velmi světlého interiéru nebo povrchu i tmavé brýle – a nejsem zcela nevidomá. Takže bílou hůl nosí lidé, kteří ji potřebují ke svému samostatnému pohybu, jelikož mají takovou zrakovou vadu, která jim bezpečný samostatný pohyb neumožňuje. Někteří lidé si hůl berou pouze nárazově – např. v neznámém prostředí či při zhoršených světelných podmínkách. To samé platí i pro nošení černých brýlí. Někteří je nosí pouze pro ochranu očí před cizími tělesy (např. prach), jiní před oslněním a jiní z estetického důvodu – tj. jejich oči by mohly zbytečně přitahovat pozornost a komentáře druhých lidí.
Další důležité informace se můžete dočíst v článku zde:
Slabozraký je také zrakově postižený (blindicka.com)
2. Nevidomí lidé nemají doma zrcadla a bytové doplňky.
Toto tvrzení není pravda. Znám několik zcela nevidomých lidí, kteří vlastní doma zrcadla, aniž by se v nich prohlíželi. Já sama např. v zrcadle vidím svůj obrys, ale i tak se do něj chodím dívat. Ale nežiju sama v bytě a chci, aby se dobře cítila dcera i manžel. A také samozřejmě ti, kteří přijdou na návštěvu. Nehledě na to, že zrcadlo může být zajímavým bytovým doplňkem. To samé platí o ladění barev záclon, závěsů či povlečení do barvy či stylu v pokoji/bytě. Ano, i lidé se zrakovým hendikepem na toto dbají, i když nad věcmi nemají zrakovou kontrolu. Ale i samotný pocit útulné a vyladěné domácnosti stačí ke spokojenosti zrakově postiženého.
Více o barvách a ZP zde:
Jak zrakově postižení rozpoznávají barvy? (blindicka.com)
Můžeme zde zmínit i obrazy a drobné předměty zdobící interiér – i těmto předmětům se nevidomí/zrakově postižení nevyhýbají a kupují a vystavují je ve svých domácnostech. Často jsou tyto předměty spojeny s nějakým emocionálním poutem či upomínkou na něco. Stačí detailní popis, co předmět představuje, jaké barvy je, jak a co je zobrazeno, a pro zrakově postiženého to má stejný význam i bez kontroly zraku.
3. Lidé, co nevidí, nemají doma žádné knihy.
Lidé si toto často myslí. Když nemůžu číst text očima, tak proč bych měla doma knihy? Ano, mám doma knihy. A jsou to knihy moje, ne manželovy. Mám studijní materiály, které jsem chtěla mít i jako fyzické knihy nejen digitální. Mám jazykové učebnice, z kterých jsem studovala. Mám knihy od přátel s věnováním. Spoustu z nich jsem očima nikdy nečetla, ale sloužily mi jako předloha na převod do digitální podoby, takže jsem je vlastně četla.
Více o knihách ve vztahu ke zrakově postiženému:
KNIHA z pohledu zrakově postiženého (blindicka.com)
Jak čtou knihy lidé se zrakovým hendikepem? (blindicka.com)
4. Lidé, co nevidí, neřeší, co si na sebe oblečou, beztak na sebe nevidí.
Toto je velmi častý omyl. Já sama jsem toho příkladem. Móda je můj koníček, ráda se oblékám, líčím a upravuji. Našla jsem si své metody, jak to dělat a zařadila jsem to do své rutiny. Stále platí, že šaty dělají člověka. A má to možná větší význam, než si myslíme. A troufám si říci, že to není marnivost z mé strany. Vezměte si příklad. Ucházíte se o zaměstnání, ale nevidíte na sebe. Řeknete si, však nevidím, tak neřeším, co si obleču, a tak dorazíte na pohovor. Ale, potenciální zaměstnavatel si řekne, že když přistupujete laxně až pohrdlivě k sobě, svému zevnějšku, jak budete tedy přistupovat k práci? Nepodceňujme péči o zevnějšek, jelikož lidem, se kterými komunikujeme může toto o nás hodně napovědět a prozradit.
Články k tématu líčení a módy najdete zde:
Jak se líčí ženy se zrakovým postižením? (blindicka.com)
Nákupní horečka (blindicka.com)
5. Lidé se zrakovým hendikepem pobírají sociální podporu, jelikož beze zraku se pracovat nedá.
To je velmi častý klam. Ano, hodně lidí se zrakovým hendikepem nepracuje, protože mají i jiné postižení nežli zrakové. Ale je hodně lidí, co pracují jako maséři, vynikající hudebníci, jazykoví lektoři. Jiní se zase živí rukama – ladí hudební nástroje, vyrábí rukodělné produkty, pracují na různých projektech, jsou pedagogové či pracují (jako já) v sociálních službách či na univerzitách.
Moje zkušenosti se zaměstnáváním OZP:
Moje první pracovní zkušenost (blindicka.com)
Zkušenosti se zaměstnáváním OZP (blindicka.com)
6. Lidé se zrakovým hendikepem nepotřebují kuchyň.
Tento omyl se opět odvíjí z představy, že bez zraku si ani čaj neuvaříte. Horké nápoje si samozřejmě bezpečně zalijeme pomocí pomůcek k tomu určených, ale i se správným nácvikem či za pomocí talentu upečeme i uvaříme. Obecně ženy, co osleply během života, a byly zvyklé vařit a péct, tak i bez zraku do kolotoče v kuchyni vklouznou rychleji. Ale i muži, kteří mají jako koníčka jídlo, se naučí připravovat různé pokrmy, a tak samostatně vaří i pečou. Zrakově postižení se nebojí pečení, smažení a dalších kulinářských vychytávek. S nácvikem sebeobsluhy, výběrem vhodných spotřebičů a úpravou kuchyně pomůže Tyfloservis, o.p.s., který působí na celém území ČR.
Další informace o ZP v kuchyni zde: Zrakově postižený v kuchyni (blindicka.com)
7. Lidé, co nevidí, si hledají partnera stejně či jinak hendikepovaného.
Nesčetně často se mi stalo, že padla otázka, že mám asi partnera také nevidícího, či si asi budu také hledat někoho s hendikepem. To, jestli lidé k sobě chovají sympatie, vzájemně se přitahují, mají podobné zájmy, názory, shodnou se, umí společně vymyslet kompromis, řešit životní situace, podpořit jeden druhého, vychovávat dítě, nezáleží na tom, zda vidíte nebo ne, zda máte další hendikep nebo ne. Ve svém životě jsem nepřemýšlela, že teď si vyberu partnera s hendikepem, ani jsem si neříkala, že rozhodně nikoho s hendikepem nechci. Chtěla jsem hlavně člověka, který bude milovat mě a já jeho. Takže mezi lidmi se zrakovým postižením najdeme páry, kde má jeden zrakový hendikep, druhý je bez hendikepu či má jiný typ hendikepu, ale také, kde jsou oba nevidící, či mají různé stupně zrakové vady.
8. Lidé, co špatně vidí, nebo nevidí vůbec, nikam nechodí a jsou stále zavření doma.
Určitě to tak není. Avšak někteří to tak mají, chodí ven pouze s doprovodem, nebo nenašli v sobě sílu či možnost učit se prostorovou orientaci. Protože i bez zrakové kontroly lze chodit tam, kam potřebujeme – do zaměstnání, k lékaři či do obchodu. Pomůže s tím Kurz prostorové orientace a samostatného pohybu, díky němuž se zrakově postižení stanou samostatnější a nezávislejší.
Více o kurzu prostorové orientace zde:
Kurz prostorové orientace a samostatného pohybu (blindicka.com)
Jak se pohybují zrakově postižení (blindicka.com)
9. Lidé se zrakovým hendikepem nechodí do divadla, kina, výstavy či jiné „vizuální“ akce.
Chodíme všude tam, kde se něco děje. Většinou jdeme s někým, o kom víme, že nám to, co vidí, popíše. A tak lze absolvovat návštěvu muzea, výstavy, vernisáže. Jelikož zážitek nedělá jen to, co vidíte, ale celý proces, který k tomu předchází a i nastává po tom. Myslím tím např. návštěva divadla. To není jen představení samotné, ale i přípravy na akci samotnou – hezky se obléct, zajít si nejprve třeba na víno, pak prostředí divadla, zvuky, vůně, hlasy…Také čas, který strávíte s tím, s kým do divadla jdete, poté představení, mnohdy stačí poslouchat jen hlasy herců, nuance v jejich hlasech, intonace. Možná má pak člověk více vjemů než, když konzumuje představení pouze očima.
10. Všichni, co nevidí, umí číst Braillovo písmo.
Bylo by to krásné, ale není to tak. Ti, co se narodili jako nevidomí, zpravidla číst bodové písmo umí. Ti, co ztratili zrak později, se musí Braillovo písmo učit, ale ne všichni to chtějí nebo dělají. I lidé, co mají ještě zrakové možnosti, se učí, a umějí číst a psát Braillovo bodové písmo. Takže různé stupně zrakového postižení znají bodové písmo, a také zcela nevidomí ho neznají.
Podrobnosti o bodovém písmu zde:
Braillovo písmo a já (blindicka.com)
Braillovo bodové písmo (blindicka.com)
Komentáře
Okomentovat