Může strach motivovat?

        Dnešní příspěvek nebude mít ani tak edukativních charakter, jako spíše bude malou zpovědí. Na námět mě přivedla jedna známá, která mi řekla, že všechno zvládám tak dobře, protože se nebojím. A já jsem se cítila až dotčená, že to přece není pravda, že se ničeho nebojím. Já se přece bojím jako každý jiný, a mám strach ze spousty věcí. To však ale neznamená, že strach nemůže býti v některých případech i motivujícím činitelem.


Linda a Cilka si čtou


    Ano, stejně jako u stresu, tak je to jistě podobné i u strachu, že buď je strach natolik demotivující a destruktivní, že pokud se bojíme takto, tak opravdu nic konstruktivního s tím neuděláme. Ale zase na druhou stranu špetka zdravého a motivujícího strachu nám může pomoci vybičovat se k výkonům, ke kterým bychom možná bez toho strachu ani nedospěli. Přiznám se teď k pár věcem, z kterých jsem měla v životě opravdu velký strach, a nemyslím si, že by byl motivující, možná někdy až destruktivní, ale podařilo se mi jej překonat.


    Když jsem byla malá a potácela jsem se se silnými brýlemi mezi svými malými spolužáky v MŠ, tak jsem si ani za mák nepřipouštěla, že bych byla jiná než ostatní. Nemyslela jsem si, že mě něco limituje, a že když nevidím na obrázek jako ostatní, že je to něco špatného a zlého. Zrovna tak na základní škole, kde jsme byli všichni zrakově postižení, dostávala se nám podpora od pedagogů, navzájem jsme se podporovali a motivovali, tak mi nepřišlo, že můj zrakový hendikep je mým limitem. Měla jsem pocit, že můžu zvládnout vše, co si budu přát. Na základní škole to tak bylo, mám na ní takové vzpomínky, které mi vždy vykouzlí úsměv na tváři.


    První můj velký strach přišel, když jsem z hodiny na hodinu oslepla na pravé oko, a začali jsme běhat po vyšetřeních a nikdo nevěděl, proč se tak stalo. Z Plzně mě odvezli do Prahy, kde mě nechali. Bylo mi sice 14 let, ale stále se mnou jednali jako s dítětem. Tedy, nic mi neřekli, nic nevysvětlili. Takže jsem jen ležela v cizím městě, na neosobní oční klinice, v poměrně nehostinné nemocnici na Karlově náměstí. A tam jsem se bála. Bála jsem se, co bude dál. Bála jsem se, že když osleplo jedno oko, oslepne i to druhé, už tak špatné.


    Opět za pomoci mých přátel ze základní školy, pedagogů a všech okolo jsem to zvládla. Samozřejmě i rodina mi byla oporou, ale i moji rodiče z toho byli tak špatní, že není divu, že v nejistotě byla tenkrát celá rodina.


    Další nejistota či strach nastala, když jsem se měla rozhodnout, zda půjdu na speciální střední školu pro zrakově postižené. Řekněme si upřímně, byla jsem zvyklá být stále s našima, nejezdila jsem na tábory, u babiček jsem také nepobývala, tak jsem si neuměla představit, že bych trávila střední školu na internátě.  A tak jsem se rozhodla, že se stanu tzv. integrovanou. No jo, ale jak to budu zvládat v okruhu v uvozovkách zdravých lidí, jak oni přijmou mě, jak mě budou přijímat pedagogové, jak přečtu věci napsané na tabuli, jak budu zvládat tempo, kdy bude třicet studentů ve třídě. Na základní škole nás bylo osm. Tohle byly všechno velké otazníky a velké pocity strachu.


    Nicméně to byla také velká výzva. Řekla jsem si, že to prostě zkusím. Když to nepůjde, tak ročník vynechám a další rok můžu jít na speciální střední školu do Prahy. Že se vlastně nic neděje. A když to nezkusím, tak nebudu vědět, zda jsem to zvládla či nezvládla. Tyhle strachy mě samozřejmě potom provázely i v prvních týdnech v prvním ročníku na gymnáziu. Ale vzhledem k tomu, že jsem měla opět štěstí na lidi – na spolužáky, na pedagogy, tak jsem jako integrovaná gymnázium vystudovala. Ale věřte mi, ty první týdny byly pro mě velmi krušné, chodila jsem tam nerada, vstávat jsem nechtěla, tajně jsem plakala, že jsem se pravděpodobně rozhodla špatně. Ale zpětně hodnotím, že jsem se rozhodla přesně tak, jak to mělo být. A zrovna tak na studium na gymnáziu vzpomínám velmi ráda. Protože skvělí pedagogové mi hodně pomohli v maturitním ročníku, který jsem měla ztížený prodělanou autonehodou. Za což jsem jim dodnes vděčná, že mi umožnili upravit studium tak, abych po úrazu a po následných očních operacích mohla i tak 4. ročník gymnázia dostudovat a zdárně odmaturovat.


    Po zdárném složení maturitní zkoušky jsem měla pocit zadostiučinění a vítězství. Čekaly mě sice přijímací zkoušky, ale těch jsem se nějak nebála. Protože buď to vyjde, a nebo to nevyjde. A co se bude dít dál, se přece bude řešit až po prázdninách. Jenže, jak všichni víme, prázdniny utečou strašně rychle a doba, kdy jsem měla nastoupit do prvního ročníku vysoké školy se velmi rychle přiblížila. O tom, jaké bylo moje studium na vysoké škole jsem se již rozepsala v jednom z minulých článků.


    Od roku 2001 do roku 2005 jsem prodělala desítky očních operací na mém jediném oku, které mělo ještě zbytek zraku. Neuvěřitelně jsem se bála před každou narkózou, před každým zákrokem, jak budu vidět potom. A zdali budu vůbec vidět. V roce 2005 jsem byla prvním pacientem, kterému do oka implantovali tzv. Ahmedův implantát, což je takové malé silikonové udělátko, které snižuje nitrooční tlak. Tenkrát toto v České republice nikdo neměl. Kdybych neměla nebojácného a velmi nadané ho očního lékaře, již v roce 2005 bych byla úplně nevidomá. Můj lékař se toho ale nebál, a vlastně měli jsme nebo máme hodně společného, protože říkal, když to nezkusíme, tak stejně oslepnete. Takže můžeme jen získat. A získali jsme. Ale toho strachu, co jsem si tenkrát prožívala. A během těch let, kdy se neustále operovalo a operovalo, a viděla jsem stále hůř a hůř, bylo moc a moc. A v té době jsem samozřejmě stále ještě studovala vysokou školu. Takže to byla kombinace školy versus neustálého nástupu na operace na oční klinice v Plzni.


    Po ukončení magisterského studia se mi do světa rozběhly všechny mé kamarádky, které mi byly oporou při studiu. Já však ještě zůstala na fakultě na studiu doktorském, a opět jsem se začala bát. Neměla jsem již jistotu doprovodu mých kolegyní a kamarádek. Nyní jsem na to byla sama. A tak jsem si pořídila vodicího psa. A bála jsem se, jak budu chodit samostatně, jak budu zvládat péči o psa, jak budeme společně zvládat společný život, když jsem předtím žádného domácího mazlíčka kromě křečků a želvy neměla. S tím souvisel nácvik prostorové orientace a samostatného pohybu.  Měla jsem obavy, že nebudu zvládat chůzi s bílou holí. A už vůbec ne samostatně. Když jsem chodila s instruktorem, tak jsem měla v zádech jistotu, že je tam někdo, kdo mě ohlídá, kdo mě zastaví, když půjdu špatně. Kdo mě zastaví, když přeslechnu auto. Ale jak to zvládnu sama? Ti, co to zažili, tak vědí, jak je člověk nervózní, když má prvně jít sám naučenou trasu samostatně. Nicméně opět to byla obrovská výzva, která mi zaručovala, že když to zvládnu, tak si budu moct pořídit svého vodicího psa, s kterým začneme společně nový a samostatný život. A také se tak stalo. Díky psu jsem získala určitou jistotu, odvahu a sebevědomí v prostorové orientaci a samostatném pohybu.


    Zrovna tak jsem ztratila obavy z toho, jak budu samostatně chodit na fakultu, protože jsem již znala trasu, a taky jsem ji mohla absolvovat buď se psem, anebo s holí.


    A mým největším strachem bylo, zda si mám či nemám pořídit děťátko. Jak se zvládnu starat o malého bezbranného tvora, když na něj skoro nevidím. Jak zvládnu přebalovat plenky, jak zvládnu krmit tak malé dítě, abych ho neudusila. Jak ho vykoupu, abych ho neutopila. Jak mu budu číst, jak s ním budu studovat, jak ho zvládnu obléct, jak s ním půjdu ven, když sama můžu jenom s bílou holí… A další a další otázky. Toto závažné rozhodnutí si vyžádalo několik let přemýšlení a neustálých spekulací, kdy se to střídalo jak na houpačce jednou jsem byla stoprocentně rozhodnuta, že ano, teď si pořídíme dítě, a za pár dní zase stoprocentně rozhodnuta, že to nepůjde, že nemůžu přece mít dítě, když nevidím.

    

    Jenže na tohle rozhodnutí jsme naštěstí byli dva. A obrovská podpora mého manžela a ujištění, že vše spolu zvládneme, mě přesvědčila k tomu, že máme dceru. A postupem času se ukazuje, že veškeré mé katastrofické scénáře byly liché. protože život to zařídil tak, že vše zvládáme, že se nám daří a že vlastně ta péče o rodinu je intuitivní a pokud si manželé rozumí a vzájemně si pomáhají, to, že máma na to nevidí, není až tak velkou překážkou. Kdybyste si chtěli poslechnout něco z naší domácnosti, tak můžete zde.  A jak říkám, můj manžel a moje dcera jsou moje největší štěstí, které mne mohlo v životě potkat.


    Proto ne všechny strachy musí vždy být pro vás paralyzující. Někdy stačí se na věc podívat z jiného úhlu, nebo požádat někoho blízkého a možná zrovna i někoho cizího o názor na věc, kterou on může uchopit z jiného úhlu a dát vám na ní tak pohled, který by vás ve vaší situaci nikdy nenapadl. Ono se možná najde řešení či názor, který vás bude motivovat A inspirovat k činům, o kterých byste si mysleli, že je nikdy nemůžete zvládnout. Držím všem palce při jejich rozhodování při zdolávání překážek na jejich cestě životem.


  

Komentáře