Myšlenka na druhého vodicího psa mi trhá srdce


V posledních dnech se mi množí dotazy na to, proč jsem si doposud nepořídila dalšího vodicího psa. Často o své vodicí goldence píšu a uvádím situace, které jsme spolu zažily, jak jsme je řešily a v čem spatřuji výhody vodicího psa. Vysvětlím v následujících řádcích, proč jsem se zatím nerozhodla pořídit si dalšího životního průvodce.


Cilka zápasí s plyšovým žralokem


 

Hodně lidí si myslí, že jsem stále držitelem vodicího psa. Již tři roky tomu tak není. Jelikož se blíží výročí úmrtí mojí Cilky, tak mi velmi často chodí na mysl vzpomínka na ni. Za duhový most se vydala počátkem srpna 2018, takže jsou to již tři roky, a pro mě je to velmi stále citlivé a živé téma. Prožily jsme spolu krásných 12 let, nač nikdy nezapomenu.

 

Ve svých textech na blogu píšu, jak si pořídit vodicího psajaká jsou výcviková střediska vodicích psůjak komunikovat s člověkem, který je veden vodicím psem, ale i moje velmi osobní zpovědi o tom, jak jsem si pořizovala vodicího psa a že jsme spolu byly v dobrém i ve zlém


A na to bych ráda navázala tím, proč zatím oddaluji pořízení dalšího vodicího psa, dokonce momentálně o tom neuvažuji. Jednou věcí je, že Cilka (rozená Priscilla Golden Erinor) byla můj první pes, a to nejen vodicí, ale vůbec životní. Doma jsme psa nikdy neměli, a ani jsme o něm neuvažovali, dokonce jsem si ho nikdy ani nepřála, jak si děti pejska většinou přejí v mladším věku. Jenže touha po samostatném pohybu a větší nezávislosti mě dovedla k tomu, že jsem si vodicího psa pořídit chtěla i s tím, že vše pro mě bude nové a budu se muset naučit vše včetně péče o psa, krmení, veterinární péči, povelů. Bylo to pro mě náročné, ale také vzrušující a nové. Cilka byla moje parťačka, kamarádka, ale hlavně byla stále se mnou. Byla u mě, když jsem byla nemocná, byla se mnou, když jsem randila, cítila jsem se s ní hned bezpečněji, byla se mnou, když jsem promovala, když jsem se vdávala, když jsem postupovala lékařská vyšetření, čekala na mě. Byla tu s námi, když jsme si pořídili miminko. Bylo tak dojemné sledovat, jak kouká, co to k nám přibylo, spávala u postýlky. Dodnes mě dojímají fotky spící Toničky a Cilky v ložnici. 


Na cestách vždy vymyslela, kudy se dát, když jsme se ztratily, trefila domů, i když jsem zrovna domů nechtěla, na trase byla soustředěná, řekla bych až důležitá, když pracovala, byla skvělá, precizní. A jak jsem si vždy říkala, co ti lidé na té psí lásce mají, tak mě zasáhla úplně celou a bezvýhradně. Proto si stále neumím představit, že bych mohla milovat dalšího psa tak jako ji. 


Byly to skvělé roky, které jsme trávily ve společnosti nových lidí, s kterými jsem se díky vodicímu psu seznámila. Jezdily jsme na báječná soustředění vodicích psů, kde jsem potkala přátele, kteří jsou stále mými blízkými, naučila jsem se nové věci, užili jsme si společně pohody, odreagování, vyměnili jsme si životní zkušenosti, vzájemně se motivovali a inspirovali. Díky Cilce jsem docházela samostatně na katedru antropologie, kde jsem studovala doktorské studium. Cilka si užívala vysokoškolské pozornosti, já si užívala samostatnosti. Účastnily jsme se závodů ve výkonu vodicích psů, dokonce jsem se podílela na pořádání dvou z nich, a to v Plzni 2008 a 2012, což byla pro mě taková manažerská zkušenost – bylo třeba zajistit prostory, rozhodčí, veterinární dozor, a hlavně ceny pro závodníky. Ale vydařily se oba závody na jedničku. V roce 2009 jsem se účastnila díky mému angažování stran vodicích psů konference EGDF (European Guide Dog Federation) v belgickém Bruselu, což byla také nová a zajímavá zkušenost slyšet o možnostech vodicích psů v jiných zemích Evropy. 


Cilka




Když jsem Západočeskou univerzitu vystudovala, začala jsem na ní pracovat jako odborný garant pro studenty se speciálními vzdělávacími potřebami, kdy mě Priscilla také pravidelně doprovázela. Stala se také hlavní hrdinkou několika instruktážních videí stran komunikace se zrakově postiženým, které jsou dodnes k dispozici na ZČU. 


Jenže, jak jsem již psala v příspěvku o tom, že jsme spolu byly v dobrém i zlém, tak na druhou stranu byla Cilka hodně nemocná. Její neduhy byly nepravidelné, nedalo se odhadnout, kdy jí bude špatně a kdy to skončí. Byl to pro mě stres v tom, že jsem nevěděla, zda budu moct v den odjezdu např. na soustředění odjet, či jak se dostaneme domů, když jí bude špatně v den návratu domů. Kde budeme ty hodiny, než se jí uleví, jak pojedeme MHD, když je jí zle, jak se dostanu do práce, když vím, že je jí špatně a já ji musím nechat doma. Když jsem ji doma nechala, musela jsem stále myslet, zda to doma zvládá. Tím pádem jsem nebyla soustředěná a efektivní jako bych byla, kdyby bylo vše v pořádku. Hodně nocí jsme bděly, Cilce bylo zle a já jí nemohla pomoci. Jen jsme čekaly, až to přejde. Další věcí bylo, že veterinární péče byla velmi nákladná. 


Přiznávám, že mi chybí společník při samostatném pohybu. Přece jen chůze se psem je rychlejší a efektivnější. Pes naučené trasy jde velmi svižně a spolehlivě. Na druhou stranu si už neumím představit stres ohledně zdravotního stavu psa. Bdění po nocích, kdy ráno musíte plnit povinnosti, aniž byste oka zamhouřili. Jelikož mám dceru, tak dětičky také marodí, tak mi tato představa nemocného dítěte plus psa připadá vražedná. Ke konci jejího života jsme hodně museli řešit, kdo pohlídá miminko, když jsem já s manželem jeli na veterinární kliniku. Bylo třeba vše plánovat a skloubit tak, aby to bylo pro všechny snesitelné. Manžel musel Cilku v posledních dnech nosit, sama už na nohy nemohla, k jídlu se nepostavila, na pelechu se bez pomoci neotočila. Bez jeho pomoci bych toto nikdy nezvládla, přece jen 30 kilogramů těžký pes se pronese.  


Již jsem to psala, že nelituji toho, že jsem vodicího psa měla. Neměnila bych to. To, co mi život s ní přinesl, je nenahraditelné, ale už bych nechtěla znova prožívat ta negativa, které jsme společně zažily. Nesmím vynechat ani její odchod, který byl tak emotivní. Měla jsem perfektního veterináře, který se snažil celý ten proces usnadnit mně i jí. Měly jsme soukromí na to se rozloučit, ale i tak mi tečou slzy ještě teď, když to píšu. Lékař jí píchnul injekci, aby usnula předtím, než se přistoupí k samotné eutanázii. Ona na mě koukala, stočila se a spala stejně tak, jako spala doma na pelíšku. Prostě spala, spala tuze, jak se dny a týdny předtím již nevyspala kvůli bolestem, a já ji musela opustit, nechala jsem ji tam a musela odejít. Velmi často se mi tato scéna vybavuje v mysli a je pro mě  velmi bolestná. 


Ano, vím, že měla život přesně tak dlouhý, jak zlatí retrívři mají, že jsme odhadli dobu, kdy jsme už nechtěli, aby se trápila, měla důstojný odchod za duhový most, ale při pomyšlení, že bych to měla zažít znova se mi svírá srdce. Možná, že Cilka byla první a jediná milovaná moje vodicí fenka. Možná, že je ještě brzy, že časem překonám tyto splíny a myšlenky a rozhodnu se přijmout nového člena naší rodiny. Zatím však správný čas nenastal, ale nechávám tomu volný průběh a věřím, že to bude v mém životě přesně tak, jak to má být. 


Komentáře