Je nějaká divná… Není, ale špatně vidí

 

Na téma tohoto textu mě přivedla událost z minulých dní, která se mi přihodila ve školce, když jsem vyzvedávala dceru. Jedná se o to, že občas člověk, který má zrakový hendikep, ale ještě není označen bílou holí nebo ji má zrovna někde uloženou, může působit na okolí jako podivín.

Ať si okolí nemyslí…

Začnu jedním zážitkem ještě z vysoké školy. Při studiu na vysoké škole se mě ujaly kamarádky, které mě poctivě doprovázely a vodily mě i průvodcovsky. Šlo jim to velmi dobře, žádné nehody jsme neměly. Jednou jsme tak šly s jednou z nich, která mi náhle řekla, že mě na chvíli pustí, jelikož budeme míjet jednoho kluka, který se jí líbí, aby si nemyslel něco, co by jí mohlo zhatit námluvy. Očividně mě to zamrzelo, když si to pamatuji ještě dvacet let poté. Nejprve mě vůbec nenapadlo, co myslí, však mě vede, neboť velmi špatně vidím…

Jednou mě doprovázel otec někam do města, nechtěl, abych měla hůl, že mě povede. Byla jsem bez ní dost neohrabaná, a tak mě paní v MHD pustila sednout, leč si pravděpodobně myslela, že jsem zdravotně či jinak indisponovaná…

Vyplývá tedy z toho, že když se vedou dvě ženy, neznamená to, že mají spolu romantický vztah ani to, že když mladou ženu vede starší pán, žena se potácí, že je opilá. Znamená to pouze, že mladá žena má zrakový hendikep a potřebuje vést někým, kdo vidí. 

Na první pohled to není zřejmé…

Jsou zrakové vady, které ještě nevyžadují přítomnost bílé hole. Člověk se orientuje samostatně, zvládá pohyb v exteriéru i interiéru, ale nevidí jako „zdravý“ člověk, a tak je samozřejmě hodně věcí, co mu uniká, ale k jeho vlastní sebeobsluze a prostorové orientaci mu to stačí.

Stane se pak, že na takového člověka někdo mluví, kyne, mává, ale pro druhou stranu je to bez odezvy. Taky se stane, že člověk vidí velmi málo, ale v aktuální chvíli má zrovna hůl schovanou, jelikož je v doprovodu vidící osoby či by se mu pletla, jelikož sedí na místě, kde jí rozloženou nepotřebuje. 

Dostávám se k příběhu ze školky. Byla jsem vyzvednout dceru po obědě s babičkou, a tak hole netřeba, zvlášť v šatně při oblékání dítěte. Povídám dceři, že jsme je viděli s tátou z okna, když šli z vycházky. Tušila jsem, že z pravé strany někdo mluví, jenže šatna byla plná dalších rodičů, a tak jsem nereagovala, leč jsem tím směrem koukla. To zrakově postižení dělají ne kvůli vizuálnímu vjemu, ale aby natočili hlavu směrem za zvukem. Paní učitelka ale nevěděla, že ji nevidím, že nevidím, že ona na mě kouká… Ano, mluvila na mě… Já neodpovídala… Moje máma mi povídá, že je mluveno na mě, a tak prodleva byla pouze pár vteřin v komunikaci. I tak jsem mohla působit na paní učitelku, že jsem povýšená, nevychovaná, když jí neodpovídám. Kdyby mě moje máma neupozornila, pravděpodobně bych opravdu neodpověděla.

Proto, když na vás hned někdo nereaguje, neodpovídá, nezdraví, pak to nemusí být nutně jeho nevhodným chováním, ale pouze tím, že s vámi nemá oční kontakt a další ruchy v okolí mu nedovolí vyhodnotit, že je hovořeno k němu. 

Unáhlené soudy

Není třeba si hned myslet, že člověk, který neodpoví na pozdrav, je nevychovaný, ani to, že když babička vede mladou ženu, že žena zneužívá svoji babičku. Lidé velmi často dělají unáhlené soudy, které jsou od pravdy na hony vzdálené. Mojí babičce vždy hodně záleželo na tom, co si o ní myslí její okolí. Aniž by musela, tak v mých 17 letech, kdy jsem bojovala s tím, že nosím opravdu silné brýle, musela v Paříži vysvětlovat naší průvodkyni, proč se stále vodíme. Nakonec jsem ale byla ráda, že tak udělala protože, jak vyplynulo, tak si průvodkyně myslela, že jsem nějaká „divná“. Že by v tom mohl být zrakový či jiný zdravotní problém, ji nenapadlo.
 

Nejtěžší pro zrakově postižené jsou situace, kdy jsou ve velmi hlučném prostředí a nezvládají filtrovat všechny ruchy z prostředí. Hodně krát se mi stalo, že jsem někde seděla, hůl složená v klíně či uložená v kabelce. Průvodce šel koupit něco k pití či si odskočil, a náhle někdo něco po mně chtěl. Tím, že nevidíte, je tam hluk, nečekáte, že vás bude někdo kontaktovat, tak reakce přichází až po několika vteřinách či vůbec. To už pak ten, kdo vás kontaktoval, může začít dělat nepodložené soudy o tom, proč se s ním nebavíte. 

Může to tedy být i jinak…

Další z příhod je z veřejné dopravy. Seděla jsem v myšlenkách na sedadle, většinou za jízdy přemýšlím o tom, co je třeba udělat, co mě čeká tam, kam jedu, a tak si okolí ve voze moc nevšímám. Ze zamyšlení mě vytrhl hlas vedle mě stojící ženy, která se rozčilovala, že je taková mladá, nevychovaná, že vůbec nereaguji a ignoruji ji, že je to vrchol. Pár vteřin mi trvalo, než jsem pochopila, že se hovoří o mně. Říkám tedy, že jestli je to na mě? Paní odpověděla, že na koho jiného, že mi ukazuje průkaz ZTP, abych ji pustila sednout. Mlčky jsem vytáhla svůj průkaz, ukázala na bílou hůl na klíně…Ale také jsem řekla, že jestli potřebuje sedět, že mám nohy v pořádku, že ji pustím. Sebrala se a odešla. 

Je tedy třeba myslet na to, že důvod ne-reakce toho, koho kontaktujete nemusí být ignoranství, ale zdravotní problém. A zrovna tak, pokud se jako zrakově postižený setkáte s nevybíravým chováním svého okolí, pak jeho chování vypovídá o něm nikoli o vás. Dříve mě podobné chování hodně mrzelo, ale není třeba si ubírat životní energii něčím, co vy sami nemůžete ovlivnit. Pokud to tedy jde, pak se snažte být označeni bílou holí. Někdy sice ani to nepomůže, ale to už není váš problém. Ti, co hůl nosit ještě nepotřebují, ať netrápí, že jsou občas v očích okolí za exoty. Jelikož i Slabozraký je zrakově postižený.