Jak jsem si vybírala vodicího psa VI.

V pátém díle našeho povídání o pořízení si vodicího psa jsem s Cilkou opustila středisko výcviku vodicích psů. Dorazily jsme domů a poprvé společně vyrazily na samostatné venčení. Také jsme Cilku vyvedli na velkou procházku po boleveckých rybnících a začali si zvykat na společný život a nové zážitky. I když první dny našeho zvykání provázely moje zdravotní potíže, vše jsme překonaly a mohly jsme pokračovat v naší společné cestě.

Linda s bílou holí a Cilka v postroji jdou po silnici

Po mém uzdravení z angíny jsme měli naplánovaný společný týden s Danem tady u nás v Plzni, kde jsme se měli učit trasy, které ze začátku budu s Cilkou chodit. Měla jsem vymyšlené, že se naučím trasu na Katedru sociální a kulturní antropologie, kde jsem v té době studovala doktorský obor, potom také na oční kliniku, kam jsem pravidelně docházela na kontroly. Další trasa byla do Tyfloservisu, který jsem také pravidelně navštěvovala.

U nás v Plzni sídlí Tyfloservis, TyfloCentrum a také SONS na jedné společné adrese. Dan měl přijet v pondělí a já se již cítila dobře na to, abychom mohli vyrazit na intenzivní trénink samostatné chůze s vodicím psem. Avšak vesmír tomu nechtěl, a naše trénování se opět oddálilo.

Stalo se to v sobotu, byla jsem doma s Cilkou sama, dala jsem Cilce najíst a do hodiny od jídla se jí udělalo špatně. Já samozřejmě nevěděla absolutně, co si mám se psem počít. Volala jsem tedy rodičům na návštěvu, kde jsou, že je Cilce špatně a že nevím, co s ní mám dělat. Projevovalo se to tak, že se jakoby dávila, strašně slintala a neustále polykala jakoby litry vody. Strašné hlasité intenzivní polykání. Chvílemi vypadala, že bude zvracet, ale to se stále nedařilo. Chodila neustále po bytě, nemohla najít klid ani místo, kam by si lehla.

   Moji rodiče se vrátili, aby mi pomohli, avšak nikdo z nás nevěděl, co máme dělat. Naštěstí přijel na návštěvu můj strýc, který měl již druhého psa, tak nám poradil, že vypadá, že má pes pálení žáhy, že se asi rychle najedla a nesedlo jí to. Šli jsme tedy ven, a nechali Cilku, aby se napásla trávy. To však prozatím nepomohlo. Stav se zhoršoval, Cilka se kromě neustálého polykání také začala nafukovat. Měla tvrdé a nepoddajné břicho, stále chodila, polykala a nenašla svůj klid.

   Byli jsme s ní celou noc vzhůru, až někdy nad ránem, kolem páté hodiny, se konečně vyzvracela. Poté se zdálo, že se jí ale ulevilo. Nafouklé břicho splasklo a ona si chvíli lehla a usnula. Avšak záchvaty polykání a nucení na zvracení stále pokračovaly.

   Hned ráno, když otevřeli veterinární pohotovost, přijel můj strýc a odvezl nás na veterinární kliniku. Cilku prohlédli, poslechli dle toho, co jsem popsala, diagnostikovali psincový kašel. Cilka dostala antibiotika injekčně, museli jsme tři dny jezdit na injekce, poté dostala antibiotika v tabletách. Přeci jen byl již prosinec, tak veterinář doporučil klid a teplo. Tudíž chození a výcvik a procvičování společné chůze musel zatím počkat.

Byly to pro mě těžké chvíle, jelikož jsem si nepředstavovala, že po týdnu, co jsme spolu byly doma, a já marodila, začne marodit zase Cilka. A navíc, že to bude hned takto náročné, že nebudeme vědět, co se děje. Že nebudeme celou noc spát a absolutně nebudeme umět identifikovat, co máme dělat. Nutno říci, že moji rodiče nevlastnili automobil, a tak bylo velké štěstí to, že můj strýc věděl a vyznal se, kam o víkendu jet s nemocným psem, a také to, že nás tam mohl dopravovat.

Další dny, když jsme jezdili na injekce, tak mě doprovázel můj bratr, protože Cilka šla sice v postroji, tím se sama učila trasu na veterinární kliniku, ale já trasu samozřejmě neznala. Proto jsem musela mít doprovod.

Asi si říkáte, jak je možné, že si přivezu domů psa a nemám zajištěnou veterinární péči. Podle plánu to totiž mělo být tak, že když Dan přijede k nám, že první den půjdeme na veterinární kliniku, kde se zapíšeme, Dan řekne, že přichází v doprovodu vodicího psa a vyloží stav Cilky během výcviku, kdy byla ve středisku vodičích psů. Jenže tento čas jsme využít nemohli, jelikož jsem napřed onemocněla já, a pak Cilka. Proto jsme tedy zapsané u veterináře ještě nebyly.

Když jsme to nedělní ráno přijeli z veterinárního ošetření, byla skoro ještě tma, jelikož jsme tam jeli hned na šestou či sedmou hodinu ranní. Strašně se mi ulevilo, když si Cilka šla hned lehnout do pelíšku a tvrdě usnula. Zřejmě léky proti bolesti a antibiotika začaly účinkovat. Říkala jsem si, že snad máme na chvíli klid, když Cilka onemocněla takto brzo, tak snad už jsme si vše vybraly.

Již v neděli odpoledne byla Cilka zase v kondici, občas sice ještě nastalo ono zvláštní polykání, ale měla chuť k jídlu, břicho bylo krásně hmatné, sice občas zakašlala či se zadávila, ale jevila se v pořádku. Ale musela jsem zavolat Danovi, že minimálně další týden se neuvidíme, jelikož pejsek marodí. Dan z toho byl samozřejmě smutný, jelikož už to byl druhý týden, kdy pes netrénoval a nemohli jsme se společně secvičovat. Nicméně nedalo se nic dělat a museli jsme dodržet pokyny zvěrolékaře, aby se Cilka pořádně uzdravila. Cilka se po antibiotikách rychle vrátila do kondice, tak jsme spolu mohli chodit alespoň na krátké vycházky a trénovat poslušnost.

O tom, jak nakonec probíhalo secvičování společně s Danem a jak jsme se učili trasy si povíme v sedmém pokračování našeho příběhu.