V minulém článku o mých počátcích a prvních zkušenostech s vodicím psem jsem vám
vyprávěla o tom, jak jsem jela navštívit Středisko výcviku vodicích psů (SVVP).
Jak jsem se seznámila se zázemím a poprvé se prošla s vodicím psem. Dnes si
povíme o tom, jak to bylo dál…
Když
jsem se vrátila z první návštěvy SVVP, byla jsem nabytá novými vědomostmi
a novými zážitky. Návštěva pro mě byla natolik inspirující, že jsem musela všem
mým přátelům a blízkým sdělit, jaké to bylo a jací jsou vodicí psi úžasní, co
všechno zvládají za dovednosti a co všechno musí umět, aby byly spolehlivým
průvodcem zrakově postiženého.
V březnu
roku 2006 mi zavolali ze střediska, že mají takový počet zájemců, aby mohli
otevřít třídenní kurz, neboli seminář, nebo školení, jak chcete, na kterém se
my jako zájemci o vodicího psa dozvíme vše potřebné, ale také cvičitelé poznají
nás osobně a naše zvyky a návyky.
Na tento
kurz jsem sebou vzala moji maminu, jelikož ta projevila největší obavy z toho,
jak budeme péči o psa zvládat. Doteď jsme s tímto neměli žádné zkušenosti, psa
jsme nikdy nechovali, kynologické zkušenosti tedy žádné nebyly. Přišlo mi proto
férové vzít právě ji, už proto, že jsem s rodiči žila v jedné domácnosti, ale
také proto, aby ona zjistila vše, co je důležité, abychom v případě toho, že by
příchod vodicího psa, měl narušit harmonii v rodině, udělali tomuto konec
a psa s díky odmítly.
Jely
jsme tedy do Prahy a těšily se na nové poznatky. Ve Středisku vodicích psů mají tzv. domeček,
kde ubytovávají právě budoucí majitele či zájemce o vodicího psa, nebo tam pak
při předávání psa majitel se psem pobývá. Dostaly jsme přidělen příjemný
pokojík, ke kterému náleželo sociální zařízení a také společenská místnost, jakýsi
obývací pokoj, kde jsme mohly sedět povídat si a koukat na televizi.
Na školení s námi byly i další zájemci, mohly
jsme se prostřednictvím tohoto seznámit s novými lidmi a navázat nová
přátelství. I toto se mi podařilo. Dodnes jsme s kamarádem Mirkem dobrými
přáteli a jsme pravidelně spolu v kontaktu, za což jsem velmi vděčná. Můj budoucí život s vodicím psem mi přinesl mnohá krásná přátelství, která
trvají dodnes.
V
rámci školení jsme si detailně prohlídli středisko, viděli jsme, jak psi bydlí.
Psi obývají kotec po dvou, kotec má dvě části venkovní i vnitřní. Záleží na tom,
jaké je počasí, a kde cvičitelé nechávají psy pobývat. SVVP je škola internátní, to znamená, že
cvičitelé si neberou psy k sobě domů, ale psi právě bydlí přímo ve středisku. Objekt
střediska se skládá dále ze zázemí, kde pracují cvičitelé, vedoucí střediska,
sekretářka a další pracovníci. Také se zde nachází místnost, kde probíhá
veterinární péče. Též je tu prostor na způsob koupelny, kde jsou velké vany,
kde se psi koupou. Mají zde také uskladněné krmení, protože ve středisku může
být například až 20 psů, to už pak je třeba mít k dispozici velké množství
granulí. V rámci objektu se nachází také společenská nebo zasedací místnost,
kde se potom scházejí klienti či noví zájemci o budoucího vodicího psa.
Během
oněch tří dnů jsme se seznámili s velkou částí cvičitelů, seznámili jsme se
také s obyvateli střediska, pomazlili jsme se se psy, ukázali jsme si také
venčiště, kam se vodicí psi chodí hromadně vyvenčit a vyběhat. Je to prostor
přímo vyčleněný pro tyto účely a patří ke středisku, aby velký pohyb psů
nevadil okolním obyvatelům a psi byli při hromadném vypuštění pod kontrolou
z hlediska své i okolní bezpečnosti.
Po všechny tři dny jsme si detailně povídali o
tom, jaká jsou naše očekávání, co bychom si přáli od našeho budoucího psa, jak
vnímáme samostatný pohyb a prostorovou orientaci a jaká jsou naše očekávání.
Povídali jsme si také o veterinární péči, o tom, co je třeba psovi poskytnout,
ať se to týká právě péče u zvěrolékaře, nebo pravidelné péče o srst, zuby,
drápy či uši.
Také
jsme si povídali o tom, jací jsme my sami osobně, jaké máme povahové
vlastnosti, jaký je náš temperament, kde žijeme. Zda je to panelový dům či
rodinný domek. Zda bydlíme na vesnici nebo ve městě. Všechny tyto faktory jsou
důležité proto, aby nám byl povahově i temperamentem vybrán pasující vodicí
pes. Důležité je vědět, kolik lidí bydlí s námi ve společné domácnosti, kolik
zvířat máme, zda je náš život aktivní, či spíš máme tendenci lenošit.
Pracovníci
se potřebovali dozvědět, zda s námi bude pes chodit do školy či do zaměstnání,
co studujeme nebo kde pracujeme, jak trávíme volný čas. Bylo důležité, aby na
všechny tyto varianty byl pes řádně připraven. My sami jsme se mohli zeptat na
vše, co nás zajímalo, abychom si případně zájem o psa mohli rozmyslet. Přece
jen je to vážný krok a rozhodnutí v životě, které nelze uspěchat.
Dostali
jsme informaci o tom, jak výcvik probíhá, že trvá 6 až 9 měsíců a je zakončen
něčím podobným, jako je maturitní zkouška. Kdy pes skládá zkoušku z dovedností
jednak těch, jak zvládá základní povelové techniky při vodění, ale i základní
povely při poslušnosti. Pes potom dostane osvědčení, jakési vysvědčení, že zvládl
závěrečnou zkoušku vodicího psa. Mohli jsme si také říct, zda bychom chtěli psa
černého, hnědého, žlutého (světlého), jestli chceme psa či fenu. Samozřejmě dle
aktuálních nabídek a možností střediska se odvíjel čas, kdy nám může být naše
přání splněno. Byli tací, kterým pohlaví i barva byly jedno.
Já
osobně jsem si přála fenu, a to světlou. Bylo mi jedno, zda retrívr bude
Labradorský či zlatý. Volila jsem tak proto, že fenka mi byla pocitově bližší. Barvu
jsem cílila čistě prakticky, neboť světlého psa jsem měla větší šanci svými
zbytky zraku zachytit. Mému oku byl lépe viditelný. Na základě všech nabytých
informací jsme si mohli rozmyslet, resp. se vyjádřit, zda náš zájem o psa stále
trvá, či na základě získaných informací si raději pořízení vodicího psa rozmyslíme.
Tři
dny strávené ve středisku byly pro mě velmi inspirativní, ale také velmi
náročné. Protože jsem si uvědomila, že pořízení nové živé bytosti do domácnosti
sebou sice nese nové možnosti samostatného pohybu, ale také starosti o živého
tvora mezi námi. Bylo jasné, že bude třeba se učit novým věcem, které neznáme,
s kterými jsme se dosud nesetkali. Po poradě s mými rodiči jsme se rozhodli, že
si vodicího psa můžu pořídit, protože to bude pro mě nová kapitola
samostatnosti.
V rámci těchto tří dnů jsem se ve středisku
seznámila se zlatým retrívrem jménem Bára. Bára byla asi 30 kg velká, štíhlá, velmi aktivní a přítulná goldenka.
Měla jsem pocit, že jsme si při setkání hned padly do oka a že ona je ta pravá,
s kterou chci trávit následující roky svého života. Po všechny dny mé návštěvy
jsme se musely každý den aspoň na chvíli vidět. Dokonce jsem se i s Bárou byla
projít v terénu a její tempo i rychlost chůze mi velice seděly. Uměla jsem si
představit, že tak to spolu budeme brázdit ulice Plzně. Pořídila jsem si naši
společnou fotku, kterou jsem si ráda prohlížela po odjezdu ze střediska. A jak
to dopadlo? Získala jsem Báru jako svého vodicího psa? Toto a další informace
přinese další pokračování série o vodicím psu.
Odkazy na všechny díly:
http://www.blindicka.com/p/jak-jsem-si-vybirala-vodiciho-psa.html
http://www.blindicka.com/p/jak-jsem-si-vybirala-vodiciho-psa-ii.html
http://www.blindicka.com/p/jak-jsem-si-vybirala-vodiciho-psa-iii.html
http://www.blindicka.com/p/jak-jsem-si-vybirala-vodiciho-psa-iv.html
http://www.blindicka.com/p/jak-jsem-si-vybirala-vodiciho-psa-v.html
http://www.blindicka.com/p/jak-jsem-si-vybirala-vodiciho-psa-vi.html
http://www.blindicka.com/p/jak-jsem-si-vybirala-vodiciho-psa-vii.html
Komentáře
Okomentovat