V tomto textu bych se chtěla podělit o své pocity či postřehy z běžného života se zrakovým hendikepem. Jedná se o zdánlivé banality či maličkosti z pohledu intaktní společnosti, ale stran vnímání někoho, kdo má zrakové znevýhodnění to může být úplně jinak.
Shodou okolností jsem na toto téma v poslední době hovořila s více lidmi, kteří se mi svěřili, že je tento aspekt života se zrakovým postižením trápí, jelikož jejich okolí nechápe, nebo zkrátka neví, že tyto situace mohou působit stres a diskomfort. Budu se tedy v následujících řádcích snažit přiblížit to, co mám na mysli, a nejsem jediná, kdo má tyto pocity a zkušenosti.
Já sama totiž také vnímám určité situace, které mě stresují, ačkoli objektivně stresující nejsou. Příkladem může být např. cesta do neznámého prostředí. Pokud má člověk problémy se zrakem, jede někam, kde to nezná, tak ví, že ho bude čekat adaptace na prostředí. Bude se muset seznámit s detaily místa pobytu, kde má pokoj, jídelnu, jak je rozmístěn nábytek, uspořádání místnosti, objektu aj. To vše vyžaduje soustředění a maximální pozornost zrakově postiženého. Adaptace také trvá nějakou dobu, než si člověk zvykne. Pokud člověk jede někam, kde ví, že bude mít své blízké, pak je tento proces o něco snadnější, i když ne úplně jednoduchý. Protože i já sama se vždy snažím rámcově zorientovat tak, abych alespoň došla sama k recepci, do jídelny či našla náš pokoj. Chci mít sama o místě, kde jsem, alespoň rámcový přehled.
Pokud jedete na nějakou rekreaci, pak je proces sice kapku stresující, ale vyvážen obdobím odpočinku a nových zážitků. Pokud však jedete např. na nějaký pracovní pobyt, školení, rekvalifikaci, a ještě jedete sami, pak to může být velký nápor na nervy. Alespoň já to tak vnímám, jelikož je třeba, abych se soustředila na to, že poznávám nové prostředí, učila se jej, snažila se sama o sebe postarat, a ještě mi musí být síly na pracovní záležitosti, které se ode mě očekávají.
Dalším příkladem může být návštěva – a to jak návštěva mimo domov, anebo ve vlastním domově. Při návštěvě u někoho je to podobné, že ztrácíte orientaci, neboť se jedná o nový prostor. Mně spíše v prostředí hodně lidí, kteří úplně nedbají na můj zrakový hendikep, vadí ztráta kontroly. Jednak nad lidmi, kteří se baví jeden přes druhého, nevíte, kdo na vás mluví, kdo ne. Je-li promluva na vás či na někoho kolem vás, člověk se soustředí tak sveřepě, až se z milé konverzace stane pouze hlídání toho, zda někdo nechce něco po vás. Stresuje mě velké množství věcí na stole – pohoštění, nevíte, co kde leží, zda sklenice, co nahmatáte je vaše, či když hledáte tu svou, nesrazíte jinou, protože těch věcí je tam prostě hromada. Při odchodu nemůžete najít své boty, svoji bundu, je chaos, nad kterým byste rádi měli kontrolu, ale bez zraku to nejde. A doprovod se přišel bavit, a ne popisovat každou jednotlivost, kterou byste zrovna pro vaše pohodlí potřebovali.
Ne, jinak tomu je, když přijde návštěva k vám. Ta naruší vaše teritorium úplně stejně. Na stole je rázem hodně hrnečků a skleniček, nemůžete si vše osahat, abyste to mohli uklidit, nevidíte na to, zda potřebuje někdo dolít pití, chcete postavit misku s pochutinami, ale nevíte, zda tam nestojí další nádobí, které tam před chvílí nebylo. Na zemi jsou najednou hračky, které tam nemají co dělat. Zakopnete o něčí nohy, které neví, že by tam neměly být. Vrazíte do dveří, které nechal někdo napůl otevřené, rozbijete něco, co leží v prostoru, kde obyčejně nemáte nic položené…
Příkladů by se našlo ještě mnoho. Narušení, resp. jakákoli změna status quo v prostředí zrakově postiženého působí pro něj větší či menší komplikace a typ stresu. Jsou to záležitosti, které se pravděpodobně těžko chápou a mohou působit malicherně pro lidi z vnějšku. Často i blízcí zrakově postižených si toto neuvědomují, často je to ani nenapadne, nebo zapomínají, že by něco takového mohlo nastat. Zrakově postižený se pak může zdát vyčerpaný a frustrovaný, když je dotázán, proč tomu tak je, pak se velmi často shledá se zlehčováním daného problému.
Tímto textem jsem chtěla upozornit na to, že i běžné věci v kontextu jiného místa a času mohou způsobit stres ve světě zrakově postiženého. Prostředí většinou vnímáme hmatem, pak sluchem a čichem. Já sama chci vše osahat, přiblížit se k tomu, zjistit, jaký to má tvar, a když jsem vržena do cizího prostředí, tak to chci dělat také. Avšak je pochopitelné, že ne všude je to možné a žádoucí. Pak se tam můžu cítit jako se zavázanýma očima, resp. se svázanýma rukama. Pokud po mě chce někdo v takovém prostředí, abych fungovala tak, jak je zvyklý, byla veselá a pozitivní, tak to tak snadno nejde. Stačí se však otázat, v čem je problém a projevit pochopení či nabídnout pomoc v rámci možností. Protože změna může být opravdu stresující a vyčerpávající, ačkoli se tak na první pohled nejeví.
Články k tématu:
Změna prostředí pro ZP: Změna prostředí pro zrakově postiženého (blindicka.com)
Co (ne) dělat v přítomnosti zrakově postiženého: Co (ne) dělat v přítomnosti zrakově postiženého (blindicka.com)
10 věcí, kterými ZP NEpotěšíte: 10 věcí, kterými zrakově postiženého NEpotěšíte (blindicka.com)
Komentáře
Okomentovat