Postupná ztráta zraku s sebou přináší mnoho změn. Člověk najednou nemůže dělat věci stejným způsobem jako dříve a musí hledat nové postupy. Přirozeně proto začne některé činnosti delegovat na svého partnera, manžela, děti nebo jiného rodinného příslušníka. Delegování samo o sobě není nic špatného. Naopak, v některých situacích je nezbytné. Problém ale může nastat ve chvíli, kdy se z pomoci stane pravidlo a člověk začne postupně předávat druhým stále více svých kompetencí.
Mizí dovednosti
S každým dalším úkolem, který za člověka někdo jiný převezme, totiž může mizet nejen konkrétní dovednost, ale také přirozená potřeba něco sám vyzkoušet a dokázat. Člověk začne věnovat více energie tomu, komu jednotlivé úkoly rozdělí, zda tohle udělá manžel, tamto dcera než tomu, aby přemýšlel, jestli by danou věc přece jen nemohl zkusit sám. Přitom není vůbec podstatné, zda se mu to napoprvé podaří. Vždyť i člověk bez zrakového postižení, který se učí něco nového, počítá s tím, že se mu to nemusí podařit hned. Kuchař, který se učí připravovat nové jídlo, také nemusí napoprvé uvařit dokonalý pokrm. Když někdo peče dort, může těsto spálit, nechat ho překynout nebo přešlehat vejce. Neúspěch přece není automaticky důsledkem toho, že něco neumíme. Je přirozenou součástí učení.
U člověka, který postupně ztrácí zrak, však může nastat situace, kdy si začne říkat: „Já na to nevidím, tak to přece nebudu zkoušet.“ A pokud okolí tento způsob uvažování ještě podporuje větami typu „To nemůžeš dělat, protože na to nevidíš“, může se postupně vytratit právě ta přirozená zvídavost a chuť hledat vlastní řešení. Neřekla bych, že člověk jednoduše zleniví. Spíš se může postupně odpojovat od svých vlastních dovedností a od potřeby věci zkoušet. Člověk, který si dlouhodobě nechává všechny úkoly rozdělovat a přebírat jinými lidmi, navíc postupně ztrácí přehled o samotném procesu. Když si něco vyřizuje sám, ví, že si připravil dokumenty, někam je odnesl, nechal potvrdit, potom je odeslal nebo uložil na určité místo. Pokud ale jednotlivé části procesu neustále přebírají jiní lidé, může vzniknout mezera v tom, co se s jeho vlastními záležitostmi děje. Kdo kam dokumenty odnesl? Co s nimi udělal? Co bylo potřeba potvrdit? Kam se nakonec uložily?
Ztrácení sama sebe
Tím člověk postupně ztrácí kontakt i se svými vlastními osobními věcmi. A přitom nemusí jít vůbec o velké záležitosti. Může se jednat o obyčejný nákup potravin. To, že člověk kvůli ztrátě zraku nemůže sám bezpečně dojít do obchodu, je jedna věc, ale neznamená to, že se na nákupu nemůže podílet. Může se společně s doprovodem zamyslet nad tím, co se bude vařit, co je potřeba koupit, a zapojit se přímo v obchodě. Máme ještě mléko? Koupili jsme vejce? Chceme dělat bábovku – máme kypřicí prášek? Člověk sice nemusí všechno zvládnout fyzicky, ale může se do činnosti zapojit vlastním přemýšlením a interakcí.
Role okolí
A právě tady podle mě začíná být důležitá i role lidí, kteří s člověkem se zrakovým postižením žijí. Není možné nechat celou odpovědnost pouze na něm. Stejně tak ale není dobré automaticky za něj všechno dělat. Ano, jsou činnosti, které člověk bez zraku sám nezvládne nebo je pro něj jejich samostatné provedení příliš nebezpečné či náročné. To ale neznamená, že nemůže dělat spoustu jiných věcí či dílčí části nějakého výkonu nebo záležitosti. Je možné chtít po zrakově postiženém, aby se zapojil do společné domácnosti. Aby zkusil dát věci do pračky. Aby se pokusil nandat nádobí do myčky. Aby sesbíral prádlo, které je potřeba vyprat. Aby zkusil něco připravit v kuchyni. Oškrábat brambory nebo mrkev. Nakrájet je opatrně a soustředěně. Když něco upadne, nevadí. Když při cestě na balkon část prádla vypadne, někdo ho může později sebrat. Když je něco na prádelní šňůře nakřivo, dá se to opravit.
Důležité je, že se člověk pokusí něco udělat sám, aniž by automaticky žádal o pomoc vidícího člověka. Každý den může existovat nějaká činnost v domácnosti nebo v jeho vlastním životě, kterou by za něj mohl udělat někdo jiný, ale on ji místo toho alespoň zkusí zvládnout sám nebo částečně, aby ulevil v „zátěži“ lidem, kteří s ním žijí.
Péče o kompetence
Je to vlastně podobné jako s péčí o vlastní zdraví. Víme, že bychom měli každý den vyjít ven, udělat určitý počet kroků, dostatečně pít a obecně se o sebe starat. U člověka se zrakovým postižením by podle mě měla existovat také určitá každodenní „péče o vlastní kompetence“. Nějaká činnost, kterou udělá sám, aby jeho schopnosti postupně nezakrněly. Nejde přitom jen o samotný výkon. Když člověk něco dokáže udělat samostatně, získává tím také pocit vlastní identity, jedinečnosti a samostatnosti. Získává zkušenost: Tohle jsem zvládl sám. A odměnou není jen dokončený úkol. Je to i radost z toho, že člověk něco dokázal, aniž by o to musel požádat někoho dalšího. A může z toho mít prospěch i jeho blízký člověk. Pokud totiž člověk se zrakovým postižením některou činnost zvládne sám, pečující osoba ji nemusí dělat za něj. Najednou získají společný čas na něco jiného – na činnost, která může být příjemná pro oba.
Ztráta zraku a získávání nových kompetencí je proces. Stejně jako je procesem učení jakékoli nové činnosti u člověka se zrakovým postižením i bez něj. Vyžaduje trpělivost, soustředění a určitou míru kontroly. U člověka se zrakovým hendikepem je kontrola důležitým nástrojem, který pomáhá zvládat každodenní činnosti. Mnoho věcí vyžaduje více času a soustředění a při jejich provádění bez zrakové kontroly se může objevit více chyb. Ale chyby nejsou nepřítel. Chyby jsou tady od toho, aby nás posunuly dál, aby nám pomohly něco se naučit, a ne proto, aby nás ponížily. A právě proto má smysl zkoušet. Nevzdávat se jen proto, že něco napoprvé nevyjde. Protože ve chvíli, kdy člověk přijme pocit méněcennosti a nemožnosti jako něco samozřejmého, může být mnohem těžší znovu hledat cestu k vlastní samostatnosti.
Komentáře
Okomentovat