Asertivita: Sebevědomí i se zrakovým hendikepem

 Při nošení bílé hole a samostatné orientaci se setkávám s tím, že největší strach panuje nejen z obav, co tomu řekne okolí, ale právě i z nevyžádaných a zvídavých otázek náhodných kolemjdoucích. V textu popíšu, jak je možné na tyto otázky reagovat. 

Nevyžádané otázky

Již jsem popisovala v textech, že veřejnost často zajímají odpovědi na různé otázky ze života nevidomých. Často jsou to ale otázky, které jsou velmi soukromé, až intimní, a zasahují do osobní zóny postiženého. Ztráta zraku, náhlá i postupná, není jen zdravotní změna. Je to zásah do identity, soukromí a pocitu bezpečí. A do toho přichází veřejný prostor, kde se z bílé hole stává spouštěč otázek, komentářů a domněnek.

Jak se vám to stalo? A vidíte vůbec něco? Vy nevidíte nic? To máte v rodině? A od kdy to máte? Tyto otázky často nepřicházejí z empatie. Přicházejí ze zvědavosti. Pokud jsou lidé zvědaví, tak je to ale neopravňuje, aby člověk s postižením tuto zvědavost uspokojil. 

Nikomu nic člověk s postižením nedluží. Tohle je základ asertivity. Nikdo není povinen vysvětlovat svůj zdravotní stav, sdílet osobní historii, vzdělávat kolemjdoucí, být přívětivý a milý, aby se někdo cítil lépe. Bílá hůl není pozvánka k výslechu. Je to kompenzační pomůcka. Jakmile si tohle v hlavě člověk srovná, odpovědi se začnou formulovat mnohem klidněji.

Jedinec se naučí rozlišovat typy tazatelů a dle toho pak reaguje. Já sama už často poznala, jaké má tazatel úmysly, a pak jsem volila odpovědi. Nikdy jsou lidé upřímně zmatení, ale slušní, tak jsem zvolila stručnou, neutrální odpověď, bez detailů, že: 

- je to má zdravotní věc, nechci to rozebírat, 

- zrak mám výrazně omezený, proto nosím hůl,

- není to dědičné, ale víc k tomu říkat nebudu.

Pak jsou ale ti, kteří se nebojí zeptat opravdu na vše a kdekoli bez ohledu, zda je to vůbec vhodné, např. v MHD. Jsou to cizí lidé, kteří se ptají osobně, invazivně, opakovaně. A pak je třeba stanovit hranice a vymezit se: 

- to je osobní otázka, 

- o svém zdravotním stavu s cizími lidmi nemluvím,

- tohle není téma pro rozhovor.“

Není třeba dále nic vysvětlovat, omlouvat se či se u toho usmívat. 

Také se mě často lidé ptali na diagnózu s tím, že připojili nějaké ze své rodiny s tím, že to lze operovat či ať vyměním lékaře, a v neposlední řadě, zda by nepomohly brýle. Zde pak lze reagovat tak, že řeknu, že zdravotní stav řeším s lékařem a že nepotřebuji rady. A není to nezdvořilé. To je sebeochrana.

Když si člověk není jistý, že zvládne v daném momentě reagovat, pak je dobré mít připravené podobné věty, může být tak klidnější bez stresu z toho, jak bude oponovat.

Pár vět pro inspiraci:

- Je to osobní.

- Nezlobte se, o tom nemluvím.

- To není otázka, na kterou bych chtěla odpovídat.

- Prosím respektujte moje soukromí.

Lidé mají dojem, že když budou asertivní, že jsou tímto agresivní vůči tazateli, neboť mají pocit, že jim musí odpovědět, ať si nemyslí, že je jedinec „slepý“, a ještě nerudný. Pak si nevidomý říká, že nechce být protivný, protože ti lidé to asi myslí dobře, když se nás dotazují. Ale dobrý úmysl neomlouvá narušení hranic. Použití asertivity není útokem ani obhajobou, ale schopnost sebevědomě vyjádřit svůj názor a určit hranice. 

Další boj v hlavě nastává, když přichází myšlenky, že nám tyto otázky ubližují a dotýkají se nás. Říkám to stále, ale i já si to musím pořád opakovat, že otázky, připomínky a komentáře nevypovídají o nás, ale o těch, kteří je pronášejí. Lidé se totiž bojí nemocí, bojí se ztráty kontroly, snaží se pochopit svět skrze cizí příběh či se bojí věcí, které neznají. Okolí má pocit, že ten postižený přece odpoví, a ještě bude rád, že může. Jenže nejsem archetypem nevidomého, nejsem reprezentant všech, ani osvětová brožurka, která se dá nalistovat, když si kdokoli kdykoli vzpomene. Nemám povinnost komukoli odpovídat na cokoli, moje hodnota se nemění podle reakcí okolí. 

Jsou dny, kdy nevidomý odpoví klidně. A pak dny, kdy už prostě nemáme kapacitu, stejně jako kdokoli z nás bez ohledu na postižení. A i tehdy je v pořádku neodpovědět, nereagovat či mlčet. 

Být asertivní se zrakovým hendikepem neznamená vydržet víc než ostatní. Znamená to chránit si své hranice v prostředí, které je často nerespektuje. Daří se to mně samotné? Jak kdy a jak kde. Pracuji na tom stále, ale i tak mě občas něco vykolejí, aniž bych si myslela, že je to ještě do takové míry možné. Těžko říci, jestli může být jedinec tak odolný a vyrovnaný, že tyto „střety s realitou“ přejde s grácií a úsměve