Zkušenost z tohoto týdne mě utvrdila, že je dobré připomínat dokola konkrétní situace ze života se zrakovým postižením a sdělovat, jak se jedinec může cítit a jaké to má na něj další dopady. Když vidící člověk řekne „Ahoj“, obvykle tím myslí konkrétní pozdrav dané osobě. Spoléhá na vizuální identifikaci – obličej, postavu, kontext situace. Jenže pro nevidomého člověka je tohle sdělení prakticky prázdné.
Začíná analýza
Já si myslím, že jsem vcelku hbitě analyzující člověk, a tak jsem rychle provedla identifikaci, i když mě to vyčerpává myšlenkově stejně. V tomto případě mě ženy překvapily tím, že řekly i moje jméno, čímž jsem nemohla předstírat, že se mě to netýká. O to víc můj mozek jel na rychlejší výkon. Ony mě znají jménem, jsou dvě, hlas nevím, kontext místa a času, vteřiny utíkají. Řekni něco, ahoj, dobrý den, nevím…
Popišme si znova, co může probíhat v hlavě někoho, kdo má špatnou vizuální kontrolu. Nevidomý člověk je náhle postaven do nejistoty. Slyší hlas, který možná zná, ale nemá jistotu. Mozek začne rychle „prohledávat databázi hlasů a říká si, odkud ten hlas znám, je to někdo blízký, nebo jen známý, mám reagovat formálně nebo neformálně, bude trapas, když si ho spletu… Tohle všechno proběhne během pár sekund. A není to příjemný proces, je to drobný stres a tlak.
Riziko trapasu
Vidící člověk má obrovskou výhodu: může si identitu druhého ověřit zrakem dřív, než otevře pusu. Nevidomý tuhle možnost nemá. To znamená, že když odpoví špatně („Ahoj, Honzo,“ a je to Michal), vzniká trapná situace. A co je důležité, že odpovědnost za ni je vlastně nespravedlivě přenesena na nevidomého. Respektive nevidomý je ten, který se cítí špatně a pak na situaci ještě myslí v dalších dnech. I když mozek říká, že to není jeho chyba, ale i tak to člověku nedá a vyčítá si, že daného nepoznal po hlase hned.
Proto často může volit (já taky) bezpečné“ reakce jako neurčité „Ahoj…“, opatrný tón (jakoby mimochodem), vyčkávání. Jako by se mělo ukázat, že pozdrav vlastně byl mířen jinam a jinému. To ale může působit odtažitě nebo nejistě, což zase může mást druhou stranu. Nevidomý pak vypadá, že se nechce srdečně bavit a nechce vřele klábosit.
Jedna z klíčových věcí u nevidomých lidí je potřeba kontroly nad situací. Ne kvůli „slabosti“, ale kvůli orientaci ve světě. Když někdo přijde a řekne „to jsem já“, bere zrakově postiženým tuhle kontrolu. Ti pak neví, kdo vstoupil do jejich prostoru. Neví, jaký k tomu člověku mají vztah. A hlavně nemají čas se připravit na interakci. To pak ale vyvolá napětí, podráždění, pocit nejistoty. Jednorázově je to jen nepříjemnost, ale dlouhodobě člověk se cítí přehlížený, vzniká únava z neustálého hádání lidí, může se objevit i podrážděnost vůči lidem obecně. V dnešní anonymní společnosti lidé neradi nahlas pronášejí své jméno zvlášť někde na veřejnosti, a tak úcta k ke ztrátě zraku mizí, a prostě padne „ahoj“ a poraď si s tím, kdo já jsem.
Není to zlý úmysl
Ale důležité je také říct, že většina lidí to nedělá schválně. Je to automatické, protože lidé jsou zvyklí na vizuální svět. Nenapadne je, že hlas nestačí. Mají pocit, že jsou přece poznatelní. Jsou i tací, kteří to dělají schválně, zkouší nevidomého, hrají s ním hru – poznej mě po hlase. Což mi však připadá velmi trapné a nedůstojné pro všechny zúčastněné.
Jak je to správně?
Stačí málo:
„Ahoj, Jitko, tady Jana.“ Klidně lze doplnit i další informace o tom, odkud se znáte, kde jste spolu byli, co jste zažili, čí je příbuzná aj.
„Dobrý den, paní Marcelo, jsem Petr z práce.“
„Ahoj, Lindo, to jsem já, Lenka Nováková.“ Je-li vás více, stačí říci: „Ahoj, Martino, tady Novákovi.“
Je vítané oslovit nevidomého jménem, doplnit svoje jméno. Také upoutat pozornost lehkým dotykem třeba na paži či rameni, ať nevidomý ví, že začne proces navazování kontaktu. Tímto stylem komunikace se okamžitě odstraní nejistota, ulehčí se komunikace, projeví se respekt.
Závěrem lze tedy říci, že: „Ahoj, to jsem já“, není pro nevidomého neutrální věta. Je to situace, která vytváří nejistotu, nutí k rychlému a nepříjemnému odhadu, zvyšuje stres a může vést k frustraci. Přitom stačí říct svoje jméno a oslovit nevidomého jeho jménem. Zkrátka udělat vše proto, aby nevidomý věděl, že je mluveno na něj, aby se dostal do pozornosti včas a měl chvíli si utřídit myšlenky. A představením se mu se nevidomý ukotví, získá jistotu, přehled, konkrétnost a může sebevědomě reagovat a vést plnohodnotný rozhovor dvou mluvčí, kdy všichni vědí, s kým hovoří.
Komentáře
Okomentovat