O tom, že existují sporty speciálně pro zrakově postižené, jsem psala již v jednom z minulých článků: Sportovní aktivity a hry pro lidi se zrakovým handicapem (blindicka.com).
Víme, že lidé se zrakovým znevýhodněním hrají goalball, věnují se zvukové střelbě a měří své síly v showdownu. To jsou však sporty, ke kterým je třeba mít specializované vybavení a prostory, kde se dají tyto sporty provozovat. Ale jak je to s typickými rekreačními sporty, co známe z intaktní populace? O tom si povíme v tomto textu.
Já sama jsem vášnivý milovník fitness. O mé cestě k tomuto sportu si můžete přečíst v příspěvku s názvem Boj s osudem - BOJ S OSUDEM (blindicka.com). Mám ráda činky a stroje v posilovně, kde můžu rozbít své tělo. K tomuto jsem se dostala náhodou přes cvičitelku, která psala závěrečnou práci na téma sport a hendikep, a vybrala si právě lidi se zrakovým postižením. Naučila mě správně cviky provádět, nač jsou jednotlivé stroje a prostě základy cvičení, z kterých vycházím dodnes. Když jsme se prvně potkaly, tak jí vůbec nepřišlo divné, že nevidím. Každý stroj popsala, já si ho osahala, ukázala, jak se nastavuje zátěž a vysvětlila dýchání a techniku cviků. To samé bylo s činkami a dalšími pomůckami, které jsme využily. A tak jsme společně pár týdnů cvičily. Poté jsme se rozešly a já mohla cvičit sama, resp. chodit cvičit s někým, kdo mě do fitka doprovodí, zpravidla to býval manžel, který se věnoval svému typu cvičení a já si mohla zase cvičit to své.
S rekonstrukcí bytu, manželstvím a dalšími povinnostmi jsem zálibu ve fitness asi na tři roky opustila. Mezitím jsem získala novou lásku, a to jízdu na dvoukole, o čemž si můžete přečíst tady: Dvojkolo (ne)jen pro zrakově postižené (blindicka.com)
A tak jsme jezdili pravidelně, a postupně jsme nabírali fyzičku a najeté kilometry. Časem jsem opět začala pokukovat po tom, že bych zase chtěla začít chodit do posilovny. Ale chtěla jsem si osvěžit cviky, abych si spíše neublížila, prostě to chtělo oprášit techniku cviků.
Začala jsem oslovovat věhlasné trenéry v rámci Plzně. Po zkušenosti s mojí první trenérkou jsem si myslela, že to nebude problém, jelikož ona přece byla v pohodě. Stalo se mi, že když jsem se zmínila, což jsem považovala za fér, že nevidím, tak zájem o trénování poklesl. Jeden mi doporučil druhého, že ten pro mě bude lepší, že má více zkušeností. Druhý přislíbil, že se sejdeme, a tak jsme se scházeli tak dlouho, až to vyšumělo. Všichni věděli, že již mám zkušenost, že nejsem úplný začátečník…
A proč to píšu? Určitě chápu, že ne každý hned chce pracovat s někým, kdo má hendikep. Je přirozené, že ne každý se na to cítí. Také je na místě, že mohou být rozpaky při kontaktu s někým, kdo má znevýhodnění, to vše je pochopitelné a nasnadě. Ale co mě na tom mrzí nejvíc je to, že lidé k sobě neumí být upřímní. Já bych osobně ocenila to, že trenér napíše, že má obavy, že se toho bojí, že se na to necítí, a tak se mnou trénovat nebude. Ale přehazovat si mě jak horký brambor, neustále psát výmluvy, proč domluvený termín nedodrží, mi připadá spíše zbabělé.
Ale já hledání nevzdala, nakonec jsem našla milou slečnu, která měla zkušenosti, a hlavně se nebála. Na první hodině jsme si ujasnily komunikaci, ona mi vše popsala, ale viděla, že cviky znám, takže nám to šlo pěkně zostra hned od začátku. Aktuálně si více cvičím doma, mám poměrně pěknou cvičící výbavu, jelikož posilovny jsou již dlouho zavřené, ale obě jsme se staly matkami. Pevně věřím, že se zase společně potkáme za stroji ve fitku.
Připojím ještě jednu zkušenost s „běžnými“ sporty. Dlouho jsem si chtěla zkusit břišní tance. Domluvily jsme se s kamarádkou, že si semestr lekcí pro začátečníky zaplatíme. Začalo tedy obepisování tanečních škol a lektorek břišních tanců, zda by nás někdo z nich uvítal mezi sebe. Byl to opět větší boj, než jsem si myslela. Někdo se neozval vůbec, jiný napsal, že děkuje za zájem, ale že bohužel toto není možné, neupřesnil, co není možné. Byli i tací, kteří si mysleli, že je to vtip, že přece někdo, kdo nevidí, nebude chtít tancovat.
Nakonec se povedlo a sehnaly jsme taneční školu. Musím říci, že jsem nechodila do tanečních, tenkrát si také nikdo netroufl vysvětlit kroky někomu, kdo mu na nohy nevidí a řídí se pouze slovním popisem tanečního kroku. Čemuž se ale nedivím, jelikož to není jednoduché. Jenže já osobně jsem ani nechtěla umět dokonale tančit, spíš mi šlo o atmosféru a zážitky, které k dospívání patří. Bohužel jsem toto nezažila.
Stejný postoj jsem měla i k břišním tancům. Určitě jsem si nemyslela, že ze mě bude svůdná Fatima, co se bude na pláži svíjet při západu slunce kolem fešného ropného magnáta. Chtěla jsem to zkusit, chrastit na bocích třásněmi a mít nové zkušenosti a strávený čas s nejlepší přítelkyní. A ono se povedlo. Nutno říci, že jsme obě byly outsidery. Mě omlouvalo, že na to nevidím, ale moje kamarádka byla tak trochu stejně nešikovná. Měly jsme své pevné místo na pravé straně zrcadla, kde byly ty, které nebyly příliš ladné, taková hrombidla. Jenže víte, co? My si to užívaly! Člověk se nesmí brát tak moc vážně.
Mladá paní, která nás učila, byla sice mistryně a držitelka všech možných diplomů stran břišního tance, ale zjistila, že popis techniky cviků je přece jen nad její možnosti. Ona sama z toho byla špatná více než já. Chápu, proč ji to tak mrzelo, jelikož ona dělala vše dokonale, a tady měla pocit, že zklamala. Ale ne mě, já ji to několikrát důrazně říkala, že pro mě to byl zážitek, legrace a prostě zkušenost. Že nemám ambice s ostatními objíždět zábavy, dělat představení a exhibice. Že jsem tu pro radost a překonání sama sebe. Navrhla mi, že bych mohla opakovat semestr, že bych jako absolvovala začátečníky znova. Jenže to já nechtěla, já si to zkusila, líbilo se mi to, ale srdeční záležitost to pro mě není, na tanec jsem prostě taková prkenná.
A co jsem tím chtěla říci? Pokud máte něco, co chcete zkusit a ono se na první pokus nezadaří, tak to nevzdávejte. Zkoušejte to znova, časem jistě narazíte na ty správné lidi, kteří vám s vaším snem či cílem pomohou. Často je vše kolem nás o lidech, které potkáme. Přeji tedy všem, aby potkávali samé skvělé lidi a s nimi si plnili své sny.
Chtělo by to tady v Praze obnovit posilovnu v Krakovský nebo jinde (ještě lépe) - víc to rozebírat ani nechci. Mým rekreačním sportem je turistika - asi 10 let jsem byl v KČT TJ Zora, bohužel už to moc nefunguje ...
OdpovědětVymazatKdyž se podíváme na fungování TJ Zora, ČSZPS ... opět raději nebudu komentovat, ale právě tyhle organizace nebo jiné by se mohly a měly starat o nějakou přístupnost v organizaci sportu. Pak by nemusel každý hledat trenéra na své triko ...
Pro sport zrakově postižených se nedělá téměř nic ... Byla tady Pavla Valníčková (Franzová), Petr Novák, lyžařky ... ale to byly téměř výjimky, které se prosadili na ČSZPS, ale práno jim taky moc nebylo ... Ono by se tak nějak mělo začít na školách, ale problém je, že dneska je většina potencionálních sportovců integrovanými žáky a studenty ... Vyzdvihl bych však mezi tím vším FTVS, loděnice na Výtoni v Praze, lyžařské zájezdy ... na FTVS se studoval i obor tělesná výchova zdravotně postižených ... kde všichni ti absolventi působí?
Ještě bych možná vyzdvihl Roberta Vacholecho, který se věnoval v Zoře vodáctví pro žáky a studenty speciálních škol. A pak bych připomněl třeba i Honzu Říhu, který se dostal díky lezecké stěně nainstalované na Kláráku k horolezectví a dneska ho berou na „lehčí" výstupy i opravdoví horolezci.
OdpovědětVymazatNa rotopedu se dá šlapat i doma ...
OdpovědětVymazatMiloši, pročítám si zpětně komentáře a máš úplnou pravdu. Sportu ZP by se mělo věnovat více pozornosti. Toho času snad září jen Ondra Zmeškal, nebo ten mladý 13-ti letý plavec, ten je opravdu šikovný.
OdpovědětVymazat