BOJ S OSUDEM

    Jmenuji se Linda a můj ročník narození je 1981. Vždy jsem milovala sport a pohybové aktivity obecně, a tak v tomto příspěvku nabízím pohled na to, jak jsem byla v životě fyzicky aktivní v rámci handicapu, s kterým jsem se narodila a který jsem v průběhu života získala.

Linda

    Narodila jsem se s vážným zrakovým handicapem. Od mala jsem nosila velmi silné brýle - jako dítě jsem nevnímala strasti, které by mohly se zrakovým postižením souviset. Ještě na základní škole byl můj slabozraký stav ve statickém stavu. Krom neustálých narážek a pošklebků od vrstevníků jsem se necítila nikterak vyloučená. Pravda je, že kvůli křehkosti oka jsem se nemohla věnovat všem sportům, co bych si přála, ale i tak zbýval prostor na tělesné aktivity, ve kterých se dalo vybít. Na základní škole jsme jezdili jednou ročně na tzv. Sportovní hry zrakově postižené mládeže, kde se setkávali lidé se stejným handicapem a poměřovali své síly v disciplínách jako zdraví lidé bez handicapu. Každý dostal přidělenou disciplínu, která byla slučitelná s jeho zrakovým postižením. Pro mě připadalo v úvahu plavání a hod kriketovým míčkem. A v těchto disciplínách se mi dařilo – stupně vítězů byly několikrát pokořeny - ať v hodu míčkem, či jedné z plaveckých disciplín.


    Dařilo se nám i v kolektivním sportu - Goalballu, což je kolektivní míčový sport, který hrají lidé se zrakovým postižením. Byli jsme v tom nejlepší a naše škola si několik let po sobě odnesla pohár pro vítěze turnaje.


    S příchodem na střední školu se zrak začal horšit, zbytky zraku, co jsem měla, začaly slábnout a s tím přicházela omezení, která měla zamezit progres slepnutí. Aby toho nebylo málo, tak mi v té době lékaři diagnostikovali vážné autoimunitní onemocnění (revmatoidní altritida a Sjögrenův syndrom), která napadají především klouby. Léčit nejdou, lze jen potlačit symptomy pomocí vysokých dávek kortikoidů. Smířena s tím, co se děje, pokračovala jsem horlivě ve studiu, neboť vzdělání má pro člověka v životě velkou hodnotu. Můj zdravotní stav se stabilizoval, ale po sportovních výkonech a solidní fyzičce na konci ZŠ nebylo ani vidu, ani slechu. Sportu jsem se nevěnovala po dobu studia na SŠ ze strachu z oslepnutí a kvůli ještě větší bolesti kloubů.


    Čtyři měsíce před maturitou mě na přechodu pro chodce při přecházení na zelenou srazil mladý hejsek ve svém nablýskaném Land Roveru - vím to jen z vyprávění, na nehodu a celý týden po ní si dodnes nevzpomínám, stalo se to roku 2001.


    Krom přeraženého svalu v ruce a polámaných žeber jsem měla velmi silný otřes a kontuzi mozku. Lékaři nevěděli, zda mě budou operovat, či zda si tělo se sraženinou v hlavě poradí… A naštěstí poradilo. Přišla jsem sice o čich a chuť, ale stále mi to skvěle myslelo a to byla výhra největší. Daň za nehodu se měla teprve dostavit.


    Zapomněla jsem zmínit, že v 8. třídě na ZŠ jsem definitivně přišla o zbytek zraku na pravém oku. Měla jsem tedy jedno oko slepé a druhé těžce slabozraké, což mi umožňovalo samostatný, leč opatrný pohyb bez doprovodu a bílé hole.


    Několik týdnů po nehodě jsem začala ztrácet zrak na svém jediném vidícím oku. Sítnice neunesla tak silný otřes mozku a začala se odchlipovat. Čekalo mě několik operací, vidění se horšilo a horšilo. Do maturity zbývaly dva měsíce.


    Do toho nebyl čas připravovat se na blížící se maturitu. A ani to nešlo. Do té doby jsem četla zvětšený černotisk a najednou vnímala jen obrysy. V tomto náročném období, kdy jsem věděla, že s okem bude práce na roky a roky, ne v tom smyslu, že by se to zlepšovalo, ale v tom, že bude náročné udržet stav dosavadní, jsem šťastně odmaturovala, neboť se mi vyplatilo to šprtání a mnoho věcí jsem si pamatovala z hodin tak, že jsem odešla s maturitním vysvědčením z gymnázia, ačkoli moje příprava na maturitní zkoušku trvala asi 3 dny, a to tak, že mi moje maminka přečetla pár náhodně vybraných otázek a šlo se ke zkoušce.


    V následující době jsem se dostala na vysokou školu a soustředila se na to, jak vnímat svět zbylými smysly. Učila jsem se ovládat nové technologie, které jsou určené pro lidi se zrakovým handicapem. Vlivem stresu a zátěže na tělo v této době jsem zhubla z 65 kg na 52 při výšce 177 cm. O žádném sportu či nějaké fyzické aktivitě nemohla být zatím ani řeč. Všichni jsme se báli, aby mi to neublížilo. V nastalé nové situaci, na kterou bylo třeba si zvykat a učit se mnoha novému, nebyl na sport ani čas, ani nálada.


    Když jsem si pomalu zvykla na nový způsob života, našla nové kamarády a zjistila, že i oni nevidí, ale sportují, chtěla jsem taky něco dělat. Cesta byla pomalá, ale začít se nějak muselo. Chodila jsem s přáteli pravidelně plavat, dělali jsme dlouhé pěší túry a ochablé svalstvo na hubených nohách začalo pomalu dostávat lepší tvar a konzistenci.


    Jak šel čas, tak oko se sice tak nějak stabilizovalo – prodělala jsem sice do roku 2005 desítky operací, ale stav byl stabilní. Ale čím dál víc se začaly ozývat klouby. Ranní vstávání bylo těžší a bolavější. Kyčle při chůzi i plavání bolely a přimět se k nějaké fyzické aktivitě stále více bolelo. V té době přišla do organizace sdružující lidi se zrakovým handicapem (TyfloCentrum) trenérka fitness, že shání lidi s tímto postižením za účelem psaní diplomové práce. Na gymnáziu jsem se spolužačkou občas zašla do fitka, rotoped jsem doma na nějaké to kardio taky měla, tak jsem si řekla proč ne. Trenérka zkušenosti měla, tak se člověk neměl čeho bát. Domluvila nám to v jedné posilovně ve středu města tak, aby o nás věděli, až tam přijdeme bez ní, a pomohli nám se stroji. Cvičení mě bavilo. Pocit po cvičení - vyplavující se radost – jsem chtěla zažívat mnohem častěji než jednou týdně s trenérkou. Požádala jsem kamaráda, zda by mi dělal doprovod a pomáhal v posilovně nastavovat stroje a další jiné věci, co člověk se zrakovým handicapem ocení - jako nastavit program na rotopedu, dát běžecký pás do zásuvky, vyměnit madla na kladce, nastavit vyhovující tíži závaží atd. Díky pravidelnému cvičení jsem začala pozorovat jeho pozitivní účinky na moje klouby. Tím, že se pravidelně hýbaly, tak nebyly tolik strnulé a tolik nebolely. Čím dál tím méně jsem potřebovala opichy jednotlivých kloubů. Nejenže jsem se cítila lépe, ale i jsem lépe vypadala. Trenérka jezdila čím dál tím méně, už jsem věděla, jak správně cvičit, a ona už měla svoji práci napsanou. Motivací mi bylo, když jednoho dne přijela a šla s námi nafotit závěrečné fotky do své práce a řekla: "Lindo, vypadáš skvěle, vypadáš líp než já." Dmula jsem se pýchou, neboť jsem ji považovala za sportovní kočku, jelikož to byla bývalá závodnice bikiny fitness.


    Můj sparing partner z posilovny se stal mým manželem, tak jsme mohli částečně sportovat spolu. Což pro mě byla další výzva, neboť můj manžel je sportovní nadšenec a běhá, jezdí na koloběžce, plave, dělá čchi-kung a kdovíco ještě. Posilovna je pro něj "sice dobrý, ale dobrý je za 3". Chodil tam se mnou, což mi dělalo radost,  ale pro něj to velké vyžití nebylo. Co bychom tedy mohli společně provozovat dalšího?


    Řešení bylo nasnadě. Nechali jsme si vyrobit dvojkolo. Tím se nám otevřela další možnost společné sportovní aktivity. A tak kromě plavání, posilovny nebo turistiky jezdíme na kole. Tím, jak jsem začala pravidelně sportovat, se mi zlepšila fyzická kondice, svaly se zpevnily, cítím se líp a líp a mnohem více toho zvládám. Občas s manželem zkouším i běhat, dělá mi traséra tím způsobem, že si k zápěstí přivážeme gumičku, a tím pádem dle natažení gumičky vím, jak asi daleko je ode mě, a můžu tak kopírovat jeho dráhu běhu.


    Z dob, kdy jsem léta nedělala nic, jsou tu najednou časy, kdy se nemůžu dočkat, až vyndáme kolo, půjdeme běhat nebo až si zacvičím s činkami či udělám nějaký ten workout na balanční podložce.


    S cvičením jsme upravili i náš životní styl - snažíme se přijímat bílkoviny, zdravé tuky a celkově dávat tělu jen zdravé věci. I když samozřejmě k radosti ze života je občas třeba zhřešit a dát si nějakou tu mlsku pro dobrou náladu a doplnit energii po najetých kilometrech. I když klouby stále bolí, občas je velmi těžké sednout na kolo či vzít činku do ruky, snažím se to překonávat a dobrý pocit po dobře odvedené práci je mi odměnou. Cítím se dobře, věřím, že tím předávám světu pozitivní energii, kterou zas ze mě mohou čerpat jiní lidé, kterým se právě energie nedostává. Mám tak ze sebe pocit, že se mi alespoň částečně podařilo zvítězit nad nepřízní osudu.

   

Fotografie - Linda

 

Komentáře

  1. Lindo jste tak statečná žena,máte můj obdiv.Přeji Vám hlavně zdraví,jste dobrá.:-)

    OdpovědětSmazat
  2. Míšo, moc děkuji za krásný komentář. Srdečně zdravím. Linda

    OdpovědětSmazat
  3. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětSmazat
  4. Milá Lindo,

    nemám slov. Můj dědeček je nevidomý (dědičné degenerativní postižení sítnice), přesto tvoří a píše pro společnost. Právě vychází jeho nová knížka pro děti a já se mu snažím pomoci, jak jen to jde - asistuji při vyřizování objednávek, jednání s úřady a institucemi apod., a protože ráda maluji, vždycky si říkám ... mohlo se Ti to stát taky! Využij toho, že vidíš. Vy jste mě ale nakopla ještě více ... a sice přestat tolik posedávat u notebooku a vymýšlení projektů nebo u malování, a dát si trochu do těla. Jste obrovskou inspirací - určitě nejen pro mě. Dáša

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Dobrý den, Dášo,
      moc děkuji za milý komentář. O vašem dědečkovi a jeho knize jsem četla v minulých dnech v nějakém příspěvku. Takže mu moc fandím a přeji, ať mu jde psaní pěkně od ruky. A hlavně také, ať se mu daří v rámci možností po zdravotní stránce.
      A pokud jsem vás inspirovala k fyzické aktivitě, tak rozhodně doporučuji, protože vyplavené hormony štěstí po cvičení jsou k nezaplacení. :-)
      Mějte krásný adventní čas,
      srdečně zdraví Linda

      Smazat
    2. Díky moc, Lindo. Přeji Vám nadále spoustu elánu! Dáša

      Smazat

Okomentovat