Ráda bych se s vámi podělila o jednu pracovní zkušenost, kterou jsem měla v rámci svého působení na Západočeské univerzitě. Byla to jedna z nejzajímavějších a nejneobvyklejších pracovních nabídek, které jsem kdy obdržela.
Pracovala jsem již v Tyfloservisu, kdy se na návštěvu objednali tři pánové z centra Nových technologií, které působí na ZČU. Pánové chtěli vyvíjet pomůcku pro lidi se zrakovým hendikepem, ale nikdy nikoho takového nepotkali a ani neznali. O životě beze zraku měli velmi vágní a rámcové představy, které se ve finále vůbec neshodovaly se skutečností. Největší problém byl s prostorovou orientací a samostatným pohybem. I oni se domnívali, že nevidomý člověk se prostě sebere a jde tam, kam si právě přeje. Objasnili jsme si základy života se zrakovým hendikepem, pány to velmi zajímalo, byli velmi přátelští a zvídaví. Nicméně měli jiné představy a informace, které získaly jim zřejmě narušily výzkumné plány, které měli. Vřele jsme se rozloučili, vyměnili si kontakty, já přislíbila, že ráda pomůžu, bude-li mé pomoci třeba. Avšak jsem spíše myslela, že o pánech z výzkumného centra již neuslyšíme.
Ale mýlila jsem se. Pánové se ozvali a rovnou s nabídkou pracovního zapojení do spolupráce při testování speciálních brýlí pro nevidomé – název projektu Stimulátor pro nevidomé. Myšlenkou projektu bylo vytvoření jakési elektronické orientační pomůcky, která by pomáhala při orientaci lidí s těžkým zrakovým postižením. Jezdila jsem konzultovat vývoj pomůcky do centra Nových technologií, které sídlí nikoli v kampusu Západočeské univerzity, ale kus od ní na Borských polích, kde dávají lišky dobrou noc, je tam prostě konec světa. V těchto místech jsou rozesety jakési větší buňky, připomínající malé domky, kde sídlí právě techničtí nadšenci z různých oborů a dělají tu své výzkumy. Nutno podotknout, že ani vozy MHD sem nejezdí, že je třeba jít ještě hodný kus od zastávky autobusu pěšky. Vtipným momentem tohoto komplexu je, že všechny ulice jsou pojmenovány po významných technických vědátorech – jsou to ulice jako Teslova, Morseova nebo Daimlerova. Velmi jsem ocenila, že dopravu do centra a zpět domů jsem měla vždy zajištěnou a pánové se o mně pěkně postarali.
Povězme si nyní něco o pomůcce, na které jsme pracovali. Bylo to na přelomu roku 2016 a 2017. Tenkrát bylo dost chladno a výsledný produkt jsme testovali i za sněhu. Jednalo se o čelenku, která byla připevněna na čelo, kdy přibližující se překážku ohlašovaly vibrace. Čelenka byla připojena k mini počítači Raspberry Pi, který byl připojen k tělu. Takto jsme testovali reakci přístroje na překážky, rychlost detekce překážek, ale také intenzitu vibrací, aby byly ještě dobře poznatelné, ale nebyly příliš rušivé. Bylo třeba také vychytat dobu, kdy pomůcka nahlásí překážku tak, aby tam byl dostatek času na ní fyzicky zareagovat. Technické parametry si již moc nepamatuji, i když jsem leccos pochytila, když se vědecké mozky radily, ale dnes už zpětně nedokážu nic z toho interpretovat.
Finální produkt však měl být připojen nikoli k mini počítači, ale přes iPhone, tedy ovládaný přes operační systém iOS. Tenkrát byl vlajkovou lodí Applu iPhone 7, do kterého byl také software instalován.
Vývojový tým vytvořil nejen čelenku, ale také náramek, který pracoval na stejném principu. Čelenka i náramek totiž detekovaly překážky a pak je hlásily pomocí vibrací. Pomůcky byly však rozděleny na několik úseků – když si představíte své čelo, že jej máte rozděleno na 10 částí, zrovna tak byla rozdělena čelenka. Vibrace ohlašující překážku byly nejsilnější v právě v tom jednom konkrétním místě, v tom směru se měla překážka nacházet. Čím byla vibrace silnější, tím byla překážka blíže, to však známe i od jiných elektronických orientačních pomůcek. Součástí zařízení byla samozřejmě malá kamera, která snímala prostor před nositelem pomůcky.
Pomůcku jsme testovali v laboratorních podmínkách, dokázala velmi rychle a dobře reagovat na měnící se překážky, posléze jsme testovali i venku. Dokázala jsem identifikovat i malé překážky v podobě stromku či odpadkového koše. Testování pomůcky je ke zhlédnutí i na YouTube, je však pouze vizuální, bez komentování toho, co se děje na obrazovce. I tak pro zájemce přikládám odkazy:
A prototype of glasses for blind people – detecting an object at different distances - YouTube
A prototype of glasses for blind people (test with a blind user) - YouTube
Našla jsem v počítači i závěry z roku 2016, které přikládám, abyste mohli mít detailnější představu o pomůcce, kterou jsem měla možnost testovat a stát u jejího vývoje.
Zhodnocení výstupu projektu: Orientační pomůcka pro nevidomé – testování brýlí pro lidi se zrakovým handicapem
V rámci realizovaného projektu jsem měla možnost hodnotit jeho závěrečný výstup, a to ve formě „čelenky“ a „náramku“, které mají sloužit při samostatném pohybu a prostorové orientaci těžce zrakově handicapované osoby.
Čelenku jsem vyzkoušela ve dvojím provedení – s výstupem pomocí pinů a výstupem pomocí motorků s vibracemi. Co se týče funkčnosti, obě čelenky byly srovnatelné jak do citlivosti vjemů, které byly výstupem, tak do tvaru, velikosti i váhy. Avšak varianta s výstupem pomocí vibrací je podstatně pohodlnější a méně bolestivější nežli varianta první. Dle mého názoru je vibrační vjem komfortnější, má-li člověk míti členku na hlavě v oblasti obočí delší dobu a odečítat z ní informace z prostoru.
Součástí čelenky je kamera, která snímá prostor, dle zachycených překážek v prostoru pak čelenka reaguje intenzitou vibrací. Pomůcka je rozdělena do deseti sektorů tak, že je poměrně dobře určitelné na ploše čela, zda odezva přichází zleva, zprava či se objevuje uprostřed. Čelenka je schopna zachytit překážku až do vzdálenosti 2 m, kdy je tedy vjem slabší a postupně se zesiluje.
Lidé se zrakovým handicapem mají zpravidla problém nacházet tzv. vysoké překážky, tj. nebezpečí, které se nachází od pasu nahoru. Poté je problém najít terénní nerovnosti, různé snížení terénu či schody. Čelenka aspiruje na to odhalit z části tzv. vysokou překážku. Pokud byla překážka v úrovni hlavy, čelenka vibrovala. V cestě pomocí bíle hole k nalezení nic nebylo, a tak se dalo předpokládat, že překážka bude někde ve výšce. Avšak pro mě, jako pro člověka prakticky nevidomého, to neřeší problém toho, jak je překážka široká a zda se dá vůbec obejít či překonat.
Musela bych tedy ve směru překážky jít podél ní a nechat tím směrem nastavenou kameru, aby mi nepřítomnost vibrací řekla, že překážka na délku skončila. Avšak bych tak neměla bezpečně pokrytý směr zleva či zprava, kterým bych se vydala. Nicméně orientačně pro zjištění překážky je pomůcka prospěšná.
Čelenku jsem testovala jak v interiéru, tak ve venkovním prostředí, avšak velmi zběžně. V interiéru lze říct, že čelenka a její kamera snímá velmi pečlivě příslušné překážky v dané místnosti. Je to však velký počet informací, který ve finále může působit rušivě a nepřehledně. Jedná se o velké množství detailů, z kterých je třeba vyfiltrovat ty podstatné, aby to nebyl jen neustálý sled různě intenzivních vibrací, což by mohlo být pro některé uživatele limitující.
Nicméně je třeba zdůraznit citlivost čelenky a toho, co je schopna její kamera pojmout. Za mě není použití pomůcky v interiéru stěžejní, jelikož člověk se zrakovým handicapem může danou místnost projít dokola, a tak zjistit její rozložení, např. kde je umístěn stůl, kde jsou okna a dveře. Kdyby se jednalo o prostory podstatně větších rozměrů, než je klasická místnost, tak samozřejmě by své uplatnění i uživatele mohla najít.
Co bych zdůraznila a ocenila je rychlá odezva softwaru, čímž myslím, že informace z kamery je velmi rychle převedena do výstupu vibrací, tudíž je čas při chůzi zareagovat. Doporučila bych však při používání čelenky chůzi zpomalit a prostor obezřetněji prozkoumávat.
Je třeba si uvědomit, že zrakově postižený člověk je při samostatné chůzi limitován na odezvu hole, resp. zpracovávat informace z povrchu, na kterém přejíždí bílou holí. Dalším smyslem na cestách je mu jeho sluch, kterým se při samostatném pohybu výrazně orientuje. Pro představu – člověk, který má zrakový handicap se sám svévolně do exteriéru, kde to nezná a nemá naučenou trasu, zpravidla nevydává. Zrakově postižení lidé se učí samostatný pohyb s instruktorem prostorové orientace a to tak, že trasa je rozdělována pomocí tzv. vodicích bodů a linií, které se člověk musí naučit a vštípit si do hlavy, a na cestě si je pak pomyslně v hlavě odškrtává, a tím má jistotu, že drží směr a nevychýlil se ze své trasy. Za vodicí body či linie slouží právě vjemy sluchové, hmatové či čichové. Hmatové právě přichází skrze bílou hůl.
Z toho lze odtušit, že nevidomí má už tak hodně podnětů při prostorové orientaci, které musí brát na zřetel a kterými se musí řídit. Proto další podnět na hlavě ve formě vibrační čelenky by mohl být pro některé uživatele kontraproduktivní. Využití bych viděla na trasách, které dotyčný člověk moc dobře zná, kde si je jistý, jako víceméně pojistku či ujištění, že na známé trase od minulé cesty nepřibyla žádná překážka. Jistě by byla užitečná i pro prohlédnutí výše zmiňovaného interiéru poté, co si ho hmatem projdou či jim ho vidící osoba popíše. Jako doplňkový prostředek pro „rozhlédnutí“ a orientační představu o vyplnění prostoru by jistě pomůcka našla své uživatele.
Již v minulosti různé elektronické orientační pomůcky aspirovaly na překonání bílé hole, avšak se jim to zatím nepodařilo. Ani tentokrát pomůcka nenahradí používání bílé hole. Mohla by se stát jejím příjemným doplňkem. Ale nejsem si jistá, že nevidomý člověk by na delší trase vydržel a chtěl mít rušení v podobě vibrací na hlavě.
V tom by mohl být příjemným řešením „náramek“ se stejnými funkcemi jako čelenka. Náramek je rozdělen do osmi částí a opět princip je stejný, vibrace se posunují po jeho obvodu dle toho, kde se překážka nachází. Na zápěstí je však prostor o mnoho menší nežli na čele, a tak identifikace překážky může často působit problém, a to v určení přesného směru její polohy. Zda je to ještě střed či spíše vpravo nebo vlevo. Avšak na zápěstí nejsou vibrace tak rušivé, tudíž je nošení o něco pohodlnější, i když trvá mozku o malinkou chvíli déle informaci zpracovat.
Co se mi zdá zde jako nevýhoda, je, že je pomůcka složena ze dvou částí – resp. kamera na čele a náramek. Tudíž je třeba nasadit dva komponenty. Čelenka je pouze jeden, což je její malá výhoda.
Co se mi jeví jako nevýhoda obou produktů, je jejich design. Nemyslím to nikterak hanlivě, jelikož v rámci funkčnosti a účelů pomůcky to ani jinak realizovat nejde, ale je třeba si uvědomit, že pomůcka je poměrně nápadná. Nevidomý člověk už je tak stigmatizovaný bílou holí či vodicím psem, že další věc, která ukáže na jeho odlišnost, bude kontraproduktivní. I z toho důvodu by mohlo některé potencionální uživatele od koupě odradit.
Řešením by mohlo býti zabudování kamery do běžných či slunečních brýlí a vibrační odezva např. z onoho náramku. Vývojáři také zmiňovali myšlenky použít kameru na mobilním telefonu a nahrát do něj příslušný software, který by reagoval na objekty v okolí. Pokud by toto bylo přístupné na platformách, které jsou zpřístupněny zrakově postiženým, tj. android a iOS, tak by to bylo jistě vítaným pomocníkem na cestách zrakově postižených. Avšak spíše pro informativní charakter nežli spolehlivou orientační pomůcku.
Další otazník vidím ve finanční náročnosti pomůcky. Resp. zda bude dostupná lidem se zrakovým handicapem, kteří jsou zpravidla příjemci invalidního důchodu. Pokud by se pomůcka dostala na seznam orientačních pomůcek, na které přispívá 90% ceny Úřad práce ČR, tak by to jistě její atraktivitu a dostupnost výrazně zvýšilo.
Po absolvovaných testech bych t.č. pomůcku nedoporučila pro samostatný pohyb těžce zrakově handicapované osoby s ohledem na její bezpečnost. Pomůcka zatím nebyla testována v běžném provozu a za plynulé chůze, tudíž prozatím nelze vyloučit ani potvrdit její užitečnost v praxi. Nicméně pomůcka má potenciál, který by si zasloužil dalšího vývoje a zdokonalování. Rozhodně bych ji nezavrhla, ale doporučila další testy a vývoj.
Na další vývoj pomůcky se bohužel nepodařilo sehnat potřebné finance, takže byl následný vývoj zastaven. Pro mě to však byla velmi zajímavá a poučná zkušenost, na kterou velmi ráda vzpomínám.
Komentáře
Okomentovat