Pár dní předtím, než se zastavil svět, a všechny nás překvapil koronavirus, jsem si povídala s redaktorem časopisu Zora Antonínem Vraným. Rozhovor byl avizovaný na půl hodiny, nakonec jsme strávili společně dvě příjemné hodinky. Z čehož vzniklo povídání na dvě části. Přináším vám nyní druhou část našeho povídání (první díl je také k dispozici na mém blogu).
"Můj manžel je mi k ruce mnohem častěji."
Před dvěma měsíci jsme pro vás publikovali velmi zajímavý rozhovor s prakticky nevidomou Lindou Albrechtovou. Týkal se jejího studia a práce na Západočeské univerzitě v Plzni. To však nebyla jediná témata, o kterých jsme si se sympatickou mladou ženou a jejím mužem Janem povídali. Dnes tedy třeba o jejím přednášení studentům medicíny, vztahu k módě nebo o výchově dítěte.
Kromě Západočeské univerzity pracujete i v plzeňském
Tyfloservisu. Co je tady vaším úkolem?
Cvičím klienty v práci s pomůckami jako COLORTEST, Pen Friend
nebo Mluvík. Podílím se na organizaci rekondicí, dnů sociálních služeb, sbírky
Bílá pastelka a dalších osvětových akcích, na kterých také klientům a
veřejnosti přednášíme. Když je potřeba, vyučuji Braillovu písmu. Dokážu
poskytnout i technickou podporu uživatelům dotykových telefonů. Práci
s nimi ale vyučuje Tyflocentrum.
V době výuky přednáším každých 14 dnů studentům medicíny. Za
prvé proto, že otázky na toto téma jsou součástí zkoušky z očního
lékařství, a za druhé, aby každý budoucí lékař měl povědomí o tom, co dělat,
když se setká s nevidomým pacientem. Povídáme si o Tyfloservisu, jaké
služby poskytuje, jak se chovat k člověku s těžkým postižením zraku, co
je Braillovo písmo apod. Ukazujeme pomůcky jako hodinky a telefony
s hlasovým výstupem, Pen Friend nebo COLORTEST. Speciálně u něj se studenti
často diví, k čemu ho prý potřebujeme. Dále si vysvětlujeme, proč a jak se
nevidomí učí vlastnoruční podpis a předvádíme ho s využitím rámečku v šabloně
určené k rozpoznávání bankovek. Velký
zájem je o optické a elektronické pomůcky jako filtrové brýle, optické,
kamerové a digitální lupy, digitální čtecí zařízení, čtečky apod.
Prý máte ráda módu. Jak si jí vybíráte?
(Linda i její manžel se smějí, Linda se na něho obrací, zda by o módě
nechtěl popovídat on). Mám ráda je velmi
slabý výraz, já miluji módu! V tomto směru jsem shopaholik a vlastním nepřeberné
množství oblečení. Miluji také kosmetiku, ráda se pěkně učešu a nalíčím. Jak
nakupuji? Složitě! Dříve jsme s kamarádkou jednou týdně dodržovaly holčičí
den. Ten jsme dodržovali i v době, kdy jsem se stala matkou. Zrušen byl až tehdy,
kdy se jí stala i ona. Dnes občas vyrazíme s mami. I ona miluje módu a
nakupování, ovšem jako zrozenec ve znamení vah se postaví uprostřed obchodu, rozhlédne
se a prohlásí, že tu nic nemají. To je přesně to, co nepotřebuji slyšet. Chci
si každý kus osahat, zjistit materiál, velikost a cenu, a to mami nebaví. Navíc
je stále zaměstnaná a na nakupování nemá vždy čas. Můj manžel je mi k ruce
mnohem častěji. Je to klidný a hodný člověk, ale po čtvrthodině strávené v konfekci
začne přetékat i jeho šálek trpělivosti. Ale nějak to se mnou vždy vydrží. Já
hmatem zkoumám zboží a on, abych nemusela používat čtecí přístroj, mi čte
velikosti a ceny. Snad nejvíce mě baví nakupovat ve výprodejích. S mami nebo
s kamarádkou bychom samozřejmě prošly vše, ale s manželem se snažím
v rámci zachování našeho výjimečného vztahu i jeho zdravého rozumu
nakupování omezit.
Nakupuji i bez znalosti toho, jak věc vypadá. Třeba na internetu
podle popisků produktu. Jenže podle nich většinou přesně nevím, jak věc bude
vypadat. Mám ráda šátky, Ukazuji mami jeden právě zakoupený na internetu, a ona
opáčí: „No to jsou pěkní tučňáci.“ A já se divím: „Cože?“ To jsem samozřejmě
netušila a šátek s tučňáky bych si neobjednala. Ale dobře, na zimu se to
hodí. A v létě se vše opakovalo, znovu šátek. Myslela jsem, že na něm jsou
zlatá kolečka. Byly to ananasy! A to už jsem se rozčilovala. Později jsem však
příběhem pobavila všechny moje kamarádky. Dnes zboží někdy objednám na
internetu, ale dojdu si pro něj na prodejnu. Pokud jsou to ananasy nebo
tučňáci, nechám jim to tam.
Zmínila jste kosmetiku. Jakým způsobem se líčíte?
Líčím se od mládí, mám v tom praxi a své postupy předávám i
kamarádkám, které si je chválí. Když na
sebe nevidíte a nikoho vidícího nemáte po ruce, musíte si vytvořit svůj systém
a postup. Podle mě je důležité Nevolit příliš odvážné barvy, i když zřejmě existují
ženy, které to risknou. Používám nude
(Nahou) rtěnku s barvou mých
vlastních rtů. Nikdy křiklavě rudou. To chce pořádnou konturu na rty a tu si prostě
neudělám. I u líčení stíny nebo tvářenkou volím spíše světlejší odstíny a menší
množství líčidla. Před nanášením oklepnu štětec a poté tvář lehce přejedu papírovým
kapesníčkem, abych zahladila případné nerovnosti. Dělá to čtvrt hodiny práce a
odcházím.
Jak jako prakticky nevidomá matka vychováváte dítě?
Doufám, že dobře. Mohu přiznat, že na mateřské dovolené je manžel.
Když ale odejde do práce (vystudoval strojařinu, po škole nastoupil na civilní
službu jako knihovník a zatím jím už téměř 20 let zůstal), musím vše zvládnout
sama. Když byla Tonička miminko, bylo to pro mě svým způsobem jednodušší. Dnes jí
je dva a půl roku, všude se snaží dostat a vše bere do rukou. Objevila kouzlo schůdečku
a chce vidět více a dosáhnout dále. To bylo nebezpečné, zvláště v době,
kdy malé dítě ještě netuší, že nesmí lézt třeba ke sporáku. Při vaření jsem
musela být velmi opatrná. Dávala jsem jí do jídelní židličky. Když zazvonila
návštěva, dala jsem jí do postýlky s ohrádkou. Člověk nikdy neví, co to
dítě napadne. I když někdy křičela, byla
tam v bezpečí. Musím zaklepat, zatím se nám nestal větší karambol. Dnes už
jí mohu na spoustu věcí upozornit, říci jí, aby mi nalezené věci podala do ruky
apod.
Jako problém jsem vnímala dávkování léků v sirupu. Naštěstí jí
chutnal a dávka byla vždy k okraji odměrky, což jsem poznala hmatem. Kdyby
to byla půlka odměrky, také bych to poznala. Ale třeba teplotu jí nezměřím.
Nehtíky jí také běžně neostříhám, to je příliš titěrná práce a boj i pro
manžela. A také musím počítat s občasnou špinavou pusinkou, vestičkou
apod. Co nezvládnu sama, řeší naše babi jako vedlejší efekt videohovorů přes FaceTime
na iPhonu. Babi s Toničkou se totiž párkrát denně potřebují vidět a
popovídat si. Takže si takto telefonujeme a kromě jiného babi odhalí i tyto
nedostatky.
Myslím, že dítě pozná, co si u koho může dovolit. Když jsme spolu
doma samy, Tonička je klidnější. Když je doma manžel, je mnohem akčnější, více
se pohybuje, prohledává prostor a vyžaduje tátovu pozornost. Když při hře třeba
upadne, manžel hned vidí, kde se jí to stalo, kam se praštila a co má dělat. Já
slyším ránu a musím se zeptat. Dnes už odpoví, ale dříve jen brečela.
Používáte moderní technologie i při dalších činnostech?
Ano, kromě oční vady mám ještě další zdravotní problém, jsem
kardiak. Od páté generace ozvučených hodinek Apple Watch si proto měřím puls a
EKG. Záznam poté mohu vytisknout a poskytnout své internistce. Ozvučené hodinky
používám i na měření svých sportovních aktivit (ušlé kroky, ujeté kilometry,
rychlost pohybu apod.). Aktivně chodím do fitka a jezdíme na dvoukole. Také mám
ráda plavání a chtěla bych k němu přivést i dceru.
Autor: Antonín Vraný
Zdroj: SONS ČR, Redakce časopisu Zora, Zora ve zvukové
verzi 12/2020
No, jsem teď na střední chemické škole a musím říct, že zkoušky a laboratorní práce mě občas doslova zavalí. Ale víte, co mi vždycky dodá trochu energie a chuť pokračovat? Káva! A ne jen tak nějaká káva, ale Lavazza. Je to jako malá odměna za všechnu tu práci.
OdpovědětVymazat