Rozhovor před pandemií II

    Pár dní předtím, než se zastavil svět, a všechny nás překvapil koronavirus, jsem si povídala s redaktorem časopisu Zora Antonínem Vraným. Rozhovor byl avizovaný na půl hodiny, nakonec jsme strávili společně dvě příjemné hodinky. Z čehož vzniklo povídání na dvě části. Přináším vám nyní druhou část našeho povídání (první díl je také k dispozici na mém blogu).

 

    "Můj manžel je mi k ruce mnohem častěji."

    Před dvěma měsíci jsme pro vás publikovali velmi zajímavý rozhovor s prakticky nevidomou Lindou Albrechtovou. Týkal se jejího studia a práce na Západočeské univerzitě v Plzni. To však nebyla jediná témata, o kterých jsme si se sympatickou mladou ženou a jejím mužem Janem povídali. Dnes tedy třeba o jejím přednášení studentům medicíny, vztahu k módě nebo o výchově dítěte.

Kromě Západočeské univerzity pracujete i v plzeňském Tyfloservisu. Co je tady vaším úkolem?

Cvičím klienty v práci s pomůckami jako COLORTEST, Pen Friend nebo Mluvík. Podílím se na organizaci rekondicí, dnů sociálních služeb, sbírky Bílá pastelka a dalších osvětových akcích, na kterých také klientům a veřejnosti přednášíme. Když je potřeba, vyučuji Braillovu písmu. Dokážu poskytnout i technickou podporu uživatelům dotykových telefonů. Práci s nimi ale vyučuje Tyflocentrum.

V době výuky přednáším každých 14 dnů studentům medicíny. Za prvé proto, že otázky na toto téma jsou součástí zkoušky z očního lékařství, a za druhé, aby každý budoucí lékař měl povědomí o tom, co dělat, když se setká s nevidomým pacientem. Povídáme si o Tyfloservisu, jaké služby poskytuje, jak se chovat k člověku s těžkým postižením zraku, co je Braillovo písmo apod. Ukazujeme pomůcky jako hodinky a telefony s hlasovým výstupem, Pen Friend nebo COLORTEST. Speciálně u něj se studenti často diví, k čemu ho prý potřebujeme. Dále si vysvětlujeme, proč a jak se nevidomí učí vlastnoruční podpis a předvádíme ho s využitím rámečku v šabloně určené k rozpoznávání bankovek.  Velký zájem je o optické a elektronické pomůcky jako filtrové brýle, optické, kamerové a digitální lupy, digitální čtecí zařízení, čtečky apod.

 

Prý máte ráda módu. Jak si jí vybíráte?

(Linda i její manžel se smějí, Linda se na něho obrací, zda by o módě nechtěl popovídat on).  Mám ráda je velmi slabý výraz, já miluji módu! V tomto směru jsem shopaholik a vlastním nepřeberné množství oblečení. Miluji také kosmetiku, ráda se pěkně učešu a nalíčím. Jak nakupuji? Složitě! Dříve jsme s kamarádkou jednou týdně dodržovaly holčičí den. Ten jsme dodržovali i v době, kdy jsem se stala matkou. Zrušen byl až tehdy, kdy se jí stala i ona. Dnes občas vyrazíme s mami. I ona miluje módu a nakupování, ovšem jako zrozenec ve znamení vah se postaví uprostřed obchodu, rozhlédne se a prohlásí, že tu nic nemají. To je přesně to, co nepotřebuji slyšet. Chci si každý kus osahat, zjistit materiál, velikost a cenu, a to mami nebaví. Navíc je stále zaměstnaná a na nakupování nemá vždy čas. Můj manžel je mi k ruce mnohem častěji. Je to klidný a hodný člověk, ale po čtvrthodině strávené v konfekci začne přetékat i jeho šálek trpělivosti. Ale nějak to se mnou vždy vydrží. Já hmatem zkoumám zboží a on, abych nemusela používat čtecí přístroj, mi čte velikosti a ceny. Snad nejvíce mě baví nakupovat ve výprodejích. S mami nebo s  kamarádkou bychom samozřejmě prošly vše, ale s manželem se snažím v rámci zachování našeho výjimečného vztahu i jeho zdravého rozumu nakupování omezit.

Nakupuji i bez znalosti toho, jak věc vypadá. Třeba na internetu podle popisků produktu. Jenže podle nich většinou přesně nevím, jak věc bude vypadat. Mám ráda šátky, Ukazuji mami jeden právě zakoupený na internetu, a ona opáčí: „No to jsou pěkní tučňáci.“ A já se divím: „Cože?“ To jsem samozřejmě netušila a šátek s tučňáky bych si neobjednala. Ale dobře, na zimu se to hodí. A v létě se vše opakovalo, znovu šátek. Myslela jsem, že na něm jsou zlatá kolečka. Byly to ananasy! A to už jsem se rozčilovala. Později jsem však příběhem pobavila všechny moje kamarádky. Dnes zboží někdy objednám na internetu, ale dojdu si pro něj na prodejnu. Pokud jsou to ananasy nebo tučňáci, nechám jim to tam.

 

Zmínila jste kosmetiku. Jakým způsobem se líčíte?

Líčím se od mládí, mám v tom praxi a své postupy předávám i kamarádkám, které si je  chválí. Když na sebe nevidíte a nikoho vidícího nemáte po ruce, musíte si vytvořit svůj systém a postup. Podle mě je důležité Nevolit příliš odvážné barvy, i když zřejmě existují ženy, které to risknou.  Používám nude (Nahou) rtěnku  s barvou mých vlastních rtů. Nikdy křiklavě rudou. To chce pořádnou konturu na rty a tu si prostě neudělám. I u líčení stíny nebo tvářenkou volím spíše světlejší odstíny a menší množství líčidla. Před nanášením oklepnu štětec a poté tvář lehce přejedu papírovým kapesníčkem, abych zahladila případné nerovnosti. Dělá to čtvrt hodiny práce a odcházím.

 

Jak jako prakticky nevidomá matka vychováváte dítě?

Doufám, že dobře. Mohu přiznat, že na mateřské dovolené je manžel. Když ale odejde do práce (vystudoval strojařinu, po škole nastoupil na civilní službu jako knihovník a zatím jím už téměř 20 let zůstal), musím vše zvládnout sama. Když byla Tonička miminko, bylo to pro mě svým způsobem jednodušší. Dnes jí je dva a půl roku, všude se snaží dostat a vše bere do rukou. Objevila kouzlo schůdečku a chce vidět více a dosáhnout dále. To bylo nebezpečné, zvláště v době, kdy malé dítě ještě netuší, že nesmí lézt třeba ke sporáku. Při vaření jsem musela být velmi opatrná. Dávala jsem jí do jídelní židličky. Když zazvonila návštěva, dala jsem jí do postýlky s ohrádkou. Člověk nikdy neví, co to dítě napadne.  I když někdy křičela, byla tam v bezpečí. Musím zaklepat, zatím se nám nestal větší karambol. Dnes už jí mohu na spoustu věcí upozornit, říci jí, aby mi nalezené věci podala do ruky apod.

Jako problém jsem vnímala dávkování léků v sirupu. Naštěstí jí chutnal a dávka byla vždy k okraji odměrky, což jsem poznala hmatem. Kdyby to byla půlka odměrky, také bych to poznala. Ale třeba teplotu jí nezměřím. Nehtíky jí také běžně neostříhám, to je příliš titěrná práce a boj i pro manžela. A také musím počítat s občasnou špinavou pusinkou, vestičkou apod. Co nezvládnu sama, řeší naše babi jako vedlejší efekt videohovorů přes FaceTime na iPhonu. Babi s Toničkou se totiž párkrát denně potřebují vidět a popovídat si. Takže si takto telefonujeme a kromě jiného babi odhalí i tyto nedostatky.

Myslím, že dítě pozná, co si u koho může dovolit. Když jsme spolu doma samy, Tonička je klidnější. Když je doma manžel, je mnohem akčnější, více se pohybuje, prohledává prostor a vyžaduje tátovu pozornost. Když při hře třeba upadne, manžel hned vidí, kde se jí to stalo, kam se praštila a co má dělat. Já slyším ránu a musím se zeptat. Dnes už odpoví, ale dříve jen brečela.

Používáte moderní technologie i při dalších činnostech?

Ano, kromě oční vady mám ještě další zdravotní problém, jsem kardiak. Od páté generace ozvučených hodinek Apple Watch si proto měřím puls a EKG. Záznam poté mohu vytisknout a poskytnout své internistce. Ozvučené hodinky používám i na měření svých sportovních aktivit (ušlé kroky, ujeté kilometry, rychlost pohybu apod.). Aktivně chodím do fitka a jezdíme na dvoukole. Také mám ráda plavání a chtěla bych k němu přivést i dceru.

Autor: Antonín Vraný

Zdroj: SONS ČR, Redakce časopisu Zora, Zora ve zvukové verzi 12/2020