V tomto textu bych se chtěla zamyslet nad trendem, který mi přijde, že je v posledních letech aktuální, a to přehnaně aktivní přístup k lidem se různými typy hendikepu. Vysvětlím, jak to myslím. Své úvahy a postřehy budu směřovat opět směrem ke zrakovému postižení.
Studium v integraci
Když jsem v roce 2001 začala studovat vysokou školu, ale vlastně i v roce 1997, když jsem nastupovala na gymnázium v integraci, tak jsem byla za rebela a za někoho, kdo udělal neuvážené rozhodnutí stran toho, že jde studovat mezi intaktní studenty na běžné gymnázium. V devadesátých letech bylo zvykem, že když je k dispozici speciální škola, tedy pro lidi se zrakovým hendikepem, tak se chodilo s tímto hendikepem studovat tam. Jenže já nechtěla do Prahy, chtěla jsem zkusit studovat mezi studenty bez hendikepu a zůstat v Plzni. Tenkrát s tím měl hodně práce skvělý ředitel naší základní školy pro zrakově postižené, protože zkušenost s integrací neměl nikdo. Tak jsem byla takový průkopník a musela jsem si hodně stát za svým rozhodnutím. Chci říci, že mi to bylo dost rozmlouváno, vyvstávaly pochyby, zda je to dobrý nápad a podpory, jak to zvládnout jsem se nedočkala. Moji rodiče samozřejmě souhlasili s tím, ať to zkusím, však za rok můžu jít do Prahy, když nebude zbytí.
Vysoká škola beze zraku
Podobné názory jsem si vyslechla i při přijímacím řízení a během studia na vysoké škole, což přinesl již podrobný článek o mých vzpomínkách na studium na VŠ. Slýchala jsem, jak můžu studovat, když nevidím, proč studuji, když mi to k ničemu nebude, co je to za nesmysl studovat bez zrakové kontroly a ať přijdu, až se mi zrak zlepší…A opět jsem si postavila hlavu a chtěla všem dokázat, že můžu studovat stejně dobře jako všichni ostatní, jen k tomu budu potřebovat jiné podmínky a pomůcky.
To byl takový extrém nepodpory studenta se speciálními vzdělávacími potřebami. Dnes je trend opačný. Neziskové organizace se předhánějí v tom, která vymyslí lepší programy, lepší rekvalifikační kurzy, lepší socializačně-aktivizační služby. Vysoké školy podporují různé hendikepy, nabízejí jim stipendia, asistenty, úpravy studijního plánu a vše, co by mohlo studium s hendikepem zpříjemnit. O tomto všem jsem si mohla v době studia nechat zdát. Určitě neříkám, že je to špatně, ale přijde mi to dnes až extrémní, pro mě až někdy pozitivně diskriminační.
Osvěta je důležitá
Je určitě třeba dělat osvětu stran života s hendikepem, je třeba vědět, jak komunikovat s takovým člověkem, jak ten člověk pracuje, studuje, funguje v rámci denních aktivit či jaké využívá kompenzační pomůcky. Dle těchto zjištění mu přizpůsobit pracovní prostředí, naučit ho dělat věci denní rutiny dle možností jeho hendikepu, posunout ho směrem, kterým by se mohl profesně i studijně ubírat s přihlédnutím k jeho zdravotním možnostem.
Redukce lidství na hendikep
Přijde mi však v aktuální době, že je vše redukováno pouze na daný hendikep a nějak se vytrácí naše lidství. Musela jsem často dokazovat, že patřím mezi intaktní studenty, učila jsem se hodně, abych měla dobré známky. Ale nebylo to tak, že by někdo řekl, že je to skvělé, že jsem se naučila tak dobře na zkoušku, když mám ztížené podmínky, protože je to pravda, když není zrak a je třeba učit se poslechem či pohmatem, je to mnohem náročnější. Ještě v té situaci, kdy jsem byla zvyklá studovat do dvaceti let pomocí zraku. Ale v situaci, když bych se nenaučila, zkoušku neudělala, dostala pětku, tak by se řeklo, že na to nevidím, že proto jsem to nezvládla, může za to hendikep.
Zajímalo by mě, co mohlo za to, že se neučili mí zdraví spolužáci, ti holt neměli den, těm to nesedlo, ale já neviděla, tak proto jsem to neuměla. Proto bych vše v životě člověka se zrakovým hendikepem neredukovala pouze na ten hendikep – neudělala zkoušku proto, že se neučila, protože ji to nebavilo, protože se nenaučila vše, co měla, protože si raději četla romantický román… Nikoli proto, že na to nevidí.
Mám pocit, že se dnes po lidech s hendikepem chce, aby byli něčím výjimeční, aby si tím kompenzovali svůj hendikep. Tak se dělají kurzy zpěvu, masírování, jazykové kurzy, vymýšlí se další náplně práce jen proto, aby mohl ten znevýhodněný něco dělat a aby mohl vynikat. Také možná proto, aby mohl světu dokazovat, že i přes hendikep dělá to či ono a je v tom vynikající a úspěšný, možná více než ten „zdravý“.
Asi bych chtěla apelovat na to, ať si necháme své lidství. Hendikep je naší součástí. Děláme chyby ne proto, že máme hendikep, ale proto že jsme lidé, kteří přirozeně chybují. Dělejme věci, aby pro nás měly smysl ne proto, aby měly smysl pro někoho jiného. Pokud chceme něco dokázat, tak dokazujme sobě a pro sebe. Nenechme se tlačit do něčeho, o čem si druzí myslí, že by mohlo pro nás být dobré, když jsme zrakově postižení. Jen my sami víme, co je pro nás v danou chvíli dobré a to, že máme nějaký hendikep by s tím vůbec nemuselo souviset.
Komentáře
Okomentovat