Pravidla interakce se zrakově postiženým

 Text přináší pár pravidel komunikace mezi intaktní veřejností a člověkem se zrakovým hendikepem. Jedná se o návod, který vám určitě usnadní interakci, pokud budete komunikovat s někým, kdo špatně vidí. I samotný postižený aplikaci těchto zásad ocení. 


Linda stojí opřena o zábradlí na ochozu rozhledny. Zábradlí i podlaha jsou mřížované. V pozadí  pohled na krajinu. Fotka má černobílý filtr.


Vyvarujte se POZOR!

Pokud chceme upozornit na nebezpečí, tak většinou použijeme slovo pozor, bacha či něco na podobný způsob. Ten, koho se to týká, tak zpozorní, a zaregistruje blížící se nebezpečí. U někoho, kdo nevidí, to však způsobí akorát paniku, protože nebude vědět, co má dělat. Zrakově postižený neví, zda někam spadne, zda ho něco ohrožuje, zda se na něj řítí nebezpečí, ale také neví, zda má stát, uhnout, utíkat či cokoli z dalších mnoha možností. Takže takové nevinné pozor může způsobit v konečném efektu více škody nežli užitku. 

Za sebe můžu říci, že je lepší se zvolání pozor vyhnout a doporučuji raději rovnou upozornit na to, co se děje. Např. pojď ke mně blíže, jede kolo. Zastav se, před tebou je díra, jdi kousek doleva, louže. Stručně a jasně popsat, co je za problém je praktičtější než zrakově postiženého děsit zvoláním POZOR, a pak jej již dále o nic nedoplnit. Navíc, i když zavoláte POZOR a pak jej začnete dále rozvádět, pak ztratíte vteřiny, které lze využít na řešení nastalé situace. 


Tam a tady – nepřátelská příslovce

Posaď se tam. Pojď tady za mnou. Najdete to tam. Tady to leží. Častokrát tyto věty bývají doplněny gestem ruky, v kterém směru se daná věc nachází, jakým směrem máme jít či na jaké místo si sednout. To však vyžaduje vizuální kontrolu nad prostorem, aby člověk mohl sledovat, kam ten druhý ukazuje. Taková komunikace se však se ztrátou zraku vylučuje. 

Pokud se vás někdo s bílou holí, s vodicím psem či silnými brýlemi – pokud zkrátka budete vědět či tušit, že daný člověk špatně vidí, zeptá, kam se má posadit, tak jej navigujte ve stylu: asi metr vpravo od vás je židle, pět kroků přímým směrem je řada židlí, vyberte si, jsou volné…Pokud si nejste jistí navigací, pak zrakově postiženého doprovoďte, položte jeho ruku na horní část židle, opěradlo, nevidomý se již usadí sám. Není nutné jej usazovat, různě se jej dotýkat, usazení bez kontroly zraku zvládá každý zcela samostatně. 


Těchto příslovcí se ale vyvarujte i v běžném hovoru. Často se baví skupina lidí o konkrétní věci, kdy zazní něco ve smyslu, to je tady, teď jsme to minuly, staví to tam. Stačí doplnit, že hřiště, o kterém se bavíme je vlevo od nás, zastávka MHD je zhruba 30 metrů v přímém směru, bahnitý terén je vpravo. Vždy uvádějte směr, můžete klidně použít i vojenskou navigaci, a to, že rybník se nachází na třech hodinách. Navigace pomocí hodinových ručiček je velmi praktická pro situaci, kdy popisujete rozložení jídla na talíři předtím, než jej nevidomý začne konzumovat.

Příslovce se používá i při běžné komunikaci v případě, že se vám druhá osoba chystá něco podat. Vypadá to asi takto: tady to máš. Oslovený již vidí, že mluvčí v ruce něco drží, a tak reaguje a předají si danou věc. Když slyším tady to je, tady to máš, tak už instinktivně zvedám ruce a čekám, zda něco dostanu. Ideální je tedy říci, že podáváte nevidomému do ruky konkrétní věc. Nastavit ruku s danou věcí a čekat, že ji od vás nevidomý přebere, je velmi bláhové. Je-li více lidí ve skupině, tak je vždy dobré při komunikaci s tím, kdo špatně vidí, doplnit i jeho jméno: „Lindo, podávám ti skleničku“. Vím, že se interakce týká mě, soustředím se tedy na ni, vím, jaký předmět mi bude vložen do ruky, a nemusím být stále v napětí, zda jsem oslovena já či zda se podávaná věc týká taky mně. 


Vysvětlit kontext

Kolikrát se stane, že aby byl pochopen kontext situace, je třeba znát i její vizuální stránku. Vysvětlím na příkladu. Přišli jsme k přátelům, kdy jsem já i můj muž nesli velké množství tašek. Já pronesla, že se k hostitelům stěhujeme, vidící pochopili a na situaci navázali vtipem, že to v žádném případě, a všichni se smáli…Jenže ten, kdo nevidí, nemá absolutně přehled a souvislost, proč se všichni smějí, co je tam vtipného a proč se ti dva k nám stěhují…Proto tedy zkuste myslet i na takové případy, abyste tak situaci doplnili o vysvětlení ve stylu, my se k vám stěhujeme…Lindo, abys věděla, oba neseme v obou rukou tašky, tak to tak vypadá. Nevidomý bude také součástí komunikace, bude orientovaný v situaci a nebude se cítit vyčleněn z kolektivu. Je velmi nepříjemné, když se všichni smějí, všichni vědí, co bylo tak vtipné, ale vy jste odtrženi, neboť se udála vizuální vsuvka, která vám nebyla vysvětlena. 

Uvedla jsem tedy pár příkladů nedostatků v komunikaci, s kterými se v hojné míře setkávám. Pokud na tyto principy „zdravá“ veřejnost bere ohled, tak velmi oceňuji snahu a jejich znalost. 


Komentáře