Narodila jsem se s těžkým zrakovým postižením. Tudíž po celý můj život jsem musela bojovat s omezeními, která se týkala nedostatečných zrakových možností. Ať už to byly problémy při samostatném pohybu, nebo především práce s textem.
V mládí a dospívání jsem v podobě upraveného zvětšeného černotisku s textem pracovat mohla. Využívala jsem zvětšovací pomůcky - elektronická zvětšovací zařízení, optické pomůcky nebo jsem psala tlustým černým fixem. Leč, pokud má člověk těžký zrakový handicap, práce s textem je pro něj velmi časově náročná a vlastně i vyčerpávající.
Tím, že je moje oční vada progresivní, možnost pracovat s tištěným textem časem úplně odpadla. Již dvacet pět let pracuji s textem pomocí asistivních technologií, tedy pomocí hlasového výstupu, potažmo braillského výstupu. Dříve jsem ještě pracovala s možností zvětšování obsahu obrazovky. To aktuálně již není možné. I přes všechna tato omezení a řekněme větší náročnost, kterou práce s textem nebo vůbec práce vyžaduje, jsem vystudovala od bakalářského až po doktorský obor na univerzitě.
První zkušenost
Co se týče studia a získávání přístupných informací pro osobu se zrakovým postižením, pro mě tato cesta nebyla jednoduchá. Byla obtížná, protože kolem roku 2000 podpůrná opatření a speciální vzdělávací potřeby pro lidi s těžkým zrakovým postižením ještě nebyly natolik rozšířené, abych je mohla využívat a tak kompenzovat svoji zrakovou nedostatečnost. Přesto se mi podařilo studia zdárně dokončit. Po dokončení studia jsem byla plná dojmů, očekávání a nových výzev a doufala jsem v kvalifikované uplatnění na otevřeném trhu práce. Práci jsem hledala průběžně zhruba šest až osm let, a to už během studia i po jeho dokončení, kdy jsem měla určitou pracovní zkušenost. I přesto se mi velmi často stávalo, že se mi nikdo neozval, případně mi přišla e-mailová odpověď, že pozice byla obsazena kvalifikovanějším uchazečem.
Přišlo mi fér do svého životopisu uvádět můj aktuální zdravotní stav. Uváděla jsem tedy jako poznámku, že jsem toho času prakticky nevidomá. Činila jsem tak proto, že jsem chtěla dát najevo upřímnost a otevřenost a zbavit zaměstnavatele momentu překvapení. Chtěla jsem, aby nebyl konsternovaný, až tam přijdu jako osoba s bílou holí, potažmo s vodicím psem, kterého jsem v té době vlastnila. Chtěla jsem být fér vůči zaměstnavateli, aby si mohl s dostatečným předstihem rozmyslet a případně si zjistit informace o tom, co znamená zaměstnávat zrakově postiženou osobu. Možná, že když se na to dívám retrospektivně, byla to chyba. Pokud jsem totiž uváděla v životopisu svůj zdravotní stav, setkávala jsem se spíše s tím, že nikdo nereagoval, nebo jsem obdržela zamítavé odpovědi. Ačkoliv jsem potřebnou kvalifikaci měla.
Po neúspěšném hledání zaměstnání na otevřeném trhu práce se mi ozvala žena, která byla manželkou nevidomé osoby, v prostředí zrakově postižených se pohybovala roky a chtěla dát pracovní příležitost právě lidem se zrakovým postižením. Chtěla rozvíjet jejich komunitu a jejich sounáležitost, dát jim zaměstnání a vlastně udělat něco dobrého jednak pro ně a jednak i pro svůj dobrý pocit. Tato žena se jevila velmi působivě, zkušeně a velmi familiárně. Nabídla mi práci, která byla financována z náhradního plnění z prostředků Úřadu práce. Práce nebyla honorovaná ve velké výši, protože u náhradního plnění není odměna tak vysoká. Nicméně jsem měla konečně pocit, že mám nějaké vlastní peníze a že jsem užitečná. Že jsem užitečná pro komunitu zrakově postižených. Že můžu sama přispět lidem, kteří třeba nemůžou pracovat nebo se nemůžou k informacím dostat, převáděla jsem totiž knihy do digitální podoby, tj. přístupné těžce zrakově postiženým. Ačkoliv to nebyla práce, na kterou jsem studovala, nebyla to práce mého oboru a vlastně to byla spíš práce, na kterou jsem byla překvalifikovaná. Byla to práce jednoduššího charakteru. Ale byla to práce, kterou jsem pravidelně vykonávala a dostávala jsem za ni mzdu, byť nevysokou.
Tahle moje první zkušenost vlastně stejně rychle, jak začala, také rychle skončila. Pracovala jsem takto rok a kousek, kdy najednou, ačkoliv zaměstnavatelka dostávala příspěvky na své zdravotně postižené zaměstnance, nám přestala vyplácet mzdu. Pravda, musí se jí nechat, že byla velmi kontaktní, velmi hovorná a velmi diplomatická, a tak stále vysvětlovala, proč mzda nepřichází. Já jsem nevydržela tyto výmysly poslouchat dost dlouho, a tak jsem pracovní poměr ukončila. Dříve, než mi stihla dlužit více peněz než ostatním. Někteří jí její lži věřili déle, a tak jim posléze dlužila peníze za několik měsíců. Paní zaměstnavatelka peníze určené pro OZP, tedy osoby se zdravotním postižením, zpronevěřila. Nechala se prohlásit za nesvéprávnou, a tak nám naše mzdy už nikdo nikdy nevyplatil.
Další střet s realitou
Další zkušenost byla možná již na otevřeném trhu práce. Nebylo to chráněné pracovní místo a ani na mě zaměstnavatelka nedostávala žádný příspěvek. Byla to příležitost přes kamarádku, protože v té době jsem poměrně dobře vládla znalostí německého jazyka, byla to práce pro cestovní kancelář. Mým úkolem bylo pracovat s textem. Tudíž jsem zaměstnavatelku upozornila na to, že pokud člověk pracuje s hlasovým výstupem a je nevidomý, tak práce zkrátka vyžaduje delší časovou rezervu. I když člověk své pomůcky ovládá perfektně, je třeba si kontrolovat to, co píše, po slovech, po znacích, poslouchat obsah, číst po jednotlivých řádcích. Nemůže text přelítnout pohledem tak, jako to dělá vidící člověk.
Tohle všechno jsem jí vysvětlila a ona s tím byla ztotožněna. Začala jsem pro ni překládat texty k různým dovolenkovým destinacím, k apartmánům, k výletům. Byly to tedy texty v cizím jazyce. O to více člověk pracuje delší dobu, musí se na práci více soustředit, pokud pracuje bez zrakové kontroly. Zde mi pracovní poměr vydržel měsíc s tím, že se majitelka cestovní kanceláře a moje zaměstnavatelka ani neobtěžovala mě samotnou oslovit, ale poslala vzkaz přes moji kamarádku, že si to takhle nepředstavovala a že čekala, že toho zvládnu udělat víc. Pracovně jsme se tedy rozloučily. Byla jsem velmi zklamaná, roztrpčená a rozhořčená, protože rychleji jsem prostě pracovat nemohla. Já jsem na to majitelku cestovní kanceláře upozorňovala, že práce bez zrakové kontroly trvá déle a že nemůžu odvést stejné množství práce jako vidící člověk. Necítila jsem se méněcenně, protože jsem věděla, čeho jsem schopná a že pracuji, jak nejlépe umím a jak nejlépe můžu. To, že to prostě nebyla druhá strana s to pochopit, už nebyl můj problém. Ale samozřejmě zklamání tam bylo.
Zkušenosti přibývají
Moje další pracovní zkušenosti už byly víceméně na principu chráněného zaměstnávání, kdy to byly organizace pracující s lidmi se zrakovým postižením, které dostávaly příspěvek od státu na handicapované. Byla to práce, řekněme, jednoduchá, nikoliv tolik zajímavá, ale byla to práce, která přinesla člověku, který sice má kvalifikaci, má potřebné vzdělání, ale bere pouze nevelký invalidní důchod, alespoň nějakou korunu navíc. Ta může udělat život se zdravotním postižením příjemnější. A to nejen z hlediska hmotných statků, ale i z hlediska toho, že si člověk může pořídit více sociálních služeb, více asistence, více možností doprovodu, například od TyfloCentra, více možností charity, která mu pomůže s běžnými denními úkony. Protože často v takovém množství, v jakém by to člověk potřeboval, to jako zdravotně postižený člověk nejde, bere-li pouze invalidní důchod, potažmo nějaký stupeň příspěvku na péči.
Srdeční záležitost
Zhruba od roku 2005, kdy jsem docházela na kurzy sociální rehabilitace do Tyfloservisu, o. p. s., kde jsem se mimo jiné učila prostorovou orientaci a opakovala kurz Braillova bodového písma, jsem si prostředí této sociální služby doslova zamilovala. Pro jeho profesionalitu a pro jeho lidský přístup. Sice jsem měla vysokoškolské vzdělání, ale neměla jsem vzdělání potřebného charakteru na to, abych mohla v této sociální službě pracovat. A tak jsem se alespoň jako dobrovolník účastnila různých osvětových akcí, workshopů a přednáškové činnosti Tyfloservisu. Tato aktivita mě bavila, ale hlavně mě velmi naplňovala. Byla to zatím aktivita pouze dobrovolná a volnočasová. Roky míjely a já se s pracovnicemi Tyfloservisu sblížila. Už v té době jsem jednu z nich mohla považovat za velmi blízkou a jedinečnou osobu. Jednoho dne se stalo to, že mi tahle skvělá, blízká osoba nabídla spolupráci. Zeptala se mě, jestli bych na pár hodin týdně nechtěla v Tyfloservisu pracovat. Pomáhat, předávat zkušenosti, přinášet nové úhly pohledu jako člověk, který sám má těžké zrakové postižení.
Práci jsem s nadšením přijala, protože po ty roky, co jsem do Tyfloservisu docházela jako dobrovolník nebo jako klient, jsem to prostředí zbožňovala. Přála jsem si pracovat se zrakově postiženými v nějaké takové sociální službě, kde bych mohla dát prostor jednak svým kreativním nápadům, svým zkušenostem, ale i své erudici a získaným poznatkům v rámci mého vysokoškolského studia, leč nebylo tematicky přímo ze sociálního oboru. Podmínkou bylo udělat si kurz pracovníka v sociálních službách. Takže jsem absolvovala několikaměsíční kurz pracovníka v sociálních službách a od roku 2016 pracuji, tedy aktuálně již deset let, v plzeňském Tyfloservisu jako instruktor-konzultant. Tahle práce je pro mě naplněním. Není to obor, který jsem studovala, ale je to to, co je mému srdci nejbližší.
Ráda sdílím své zkušenosti, ráda sdílím zkušenosti jak negativní, tak pozitivní. Zkouším nové pomůcky, ale hlavně pomáhám, řekněme, v psychologické rovině, lidem zpracovávat, přijímat a smiřovat se s handicapem. To znamená s postupnou ztrátou nebo úplnou ztrátou zraku. Protože si myslím, že sdílená zkušenost s člověkem, který má stejný nebo podobný handicap, je vždy pro člověka, který nově ztrácí zrak nebo o něj přišel, jedinečná a velmi cenná.
A tak po víceméně neúspěšných i částečně úspěšných zkušenostech už deset let dělám práci, která mě naplňuje. Naplňuje mě emocionálně, duševně i profesně, protože se neustále rozvíjím. Jednak předávám své zkušenosti, ale i přebírám zkušenosti i od svých kolegů a od lidí se stejným handicapem. Můžu tak zase vytvářet nové další hodnoty, které by mohly být užitečné lidem, kteří teprve zrak ztrácejí nebo se potýkají s jeho postupnou ztrátou.
Tímto mým příběhem jsem chtěla popsat strasti, v mém případě na konci i radosti, při hledání práce pro těžce zdravotně postiženou osobu. Tento proces není určitě jednoduchý. Je velmi zdlouhavý, frustrující a vyčerpávající. Volná místa na otevřeném trhu práce pro lidi se zdravotním postižením nejsou dostupná. Zaměstnavatelé přistupují odmítavě, nechápavě, často s nesmyslnými argumenty, proč nemohou postiženou osobu zaměstnávat. Nechtějí ani vyslechnout argumenty, jak by se to mohlo dělat. Kolikrát to nestojí žádnou finanční zátěž. Jen čistý lidský přístup a respekt.
Komentáře
Okomentovat