Obraz Modré zátiší

    V rámci mého studia na gymnáziu, kde jsem byla integrovaná mezi intaktní studenty, jsem si musela vybrat, zda si zvolím volitelný předmět hudební nauku či výtvarné umění. Zpívat neumím ani za mák, na noty nevidím, volba byla jasná. Ještě, když jsem se domnívala, že výtvarné umění bude na bázi teoretickém nikoli praktickém. Úvodní rozčarování nastalo, když jsme první hodinu obdrželi seznam pomůcek, co si máme obstarat – skicáky, tuše, štětce...


    Počáteční úkoly byly nevinné a daly se s asistencí mých spolužaček zdárně dokončit. Významnější problém nastal, když jsme měli malovat zátiší… Uprostřed třídy stála židle, na ní byla miska, láhev a pomeranč, přes vše byla ledabyle přehozená modrá látka. Tohle vše jsem viděla…Ale jen, když jsem si k židli sedla a prohlížela si vše z 20 centimetrů. Přes celou místnost jsem neměla šanci ani rozeznat, co na židli je, natož to namalovat. Inu, co… Odešla jsem na toaletu, vyplakala se a dala se do toho. Asi si říkáte, proč jsem neřekla profesorovi, že špatně vidím a že musí tolerovat výsledek, který odevzdám, že pravděpodobně nebude úplně splňovat jeho umělecké představy?


    Nemyslete si, řekla jsem mu to, několikrát, věděl to i od mého třídního učitele, ale nedbal slov. Nerada se vzdávám a tento předmět mi opravdu nepřišel jako to pravé, kvůli čemu bych měla gymnázium opustit, aby si zlé jazyky mohly říct, že měly pravdu, že není možné dokončit gymnázium se zdravými studenty v jednom kolektivu. Bohužel výtvarné umění byl předmět v rámci prvního ročníku na gymnáziu.


    Prala jsem se s malbou jak drak. Nutno zdůraznit, že nemám představu o vzdálenostech, odstínech barvy, proporcích, 3D efektech, poměrech stran. Z mé strany to byla taková tipovačka a vyloženě pocitová práce. Hodně mi pomohla kamarádka Jana, která občas přišla, udělala obrysy, stíny, něco načrtla a já s tím pak pracovala. A světe div se, jak byl obraz zcela jiný, naivní, amatérský, svým způsobem dětský, tak se líbil, a líbil se nakonec tak moc, že ho i profesor poslal na nějakou výstavu.


Obraz Modré zátiší


    Celé studium jsem o obraze neslyšela, až ve 4. ročníku jsem se náhodně dostala do profesorova kabinetu, kde mě kamarádka upozornila, že tam můj obraz leží mezi dalšími obrazy. Tenkrát jsme si měli vzít to, co jsme vytvořili, vzala jsem si ho zpět, i když vypadalo, že s ním má ještě profesor úmysly, byl v rámu. Vyndala jsem ho a odnesla domů. Od té doby visí v obývacím pokoji mých rodičů.


    V roce 2019 jsem se o obraze jen tak mimochodem zmínila skvělému člověku, mému příteli Pavlu Švecovi. Pavel je milovník přírody a umění. Rád pracuje a inspiruje lidi se zrakovým postižením. Má své webové stránky Zvukové cesty přírodou 2.0, kde popisuje slovem přírodu a umění těm, kteří nemohou přírodu ani umění konzumovat zrakem. Jeho vyprávění jsou velmi erudovaná a poutavá. I on popsal můj obraz. Jaké pocity měl,  jak obraz interpretoval si můžete přečíst níže, a na odkaze dole poslechnout i podcast k obrazu. Zároveň se tak dostanete na webové stránky zvukových cest, které vás jistě okouzlí.

 

Moji milí přátelé,

dnes vám posílám vyprávění o obraze Lindy Albrechtové -Ambrožové, který namalovala zcela sama.

    Linda je prakticky nevidomá žena, která se svým zrakovým hendikepem pomáhá dalším lidem s těžkým poškozením zraku v plzeňském Tyfloservisu. Její obraz mě velmi zaujal, a proto jsem se snažil o to, abych  její dílo okomentoval co nejvěrněji. Dlouho jsem se díval na její dílo a pak mi to najednou naskočilo a já se rozpovídal. Protože se jedná o žijícího autora, dal jsem jí svůj popis ke schválení s žádostí o umístění na Zvukové cesty. Svolení jsem dostal a tak se i vy můžete pokochat jejím obrazem.

    Tímto příspěvkem chceme s Lindou říci, že i člověk s těžkým poškozením zraku může malovat či kreslit. Linda se tak řadí mezi nevidomé umělce, kteří tvoří. 

(autor: Pavel Švec).

 

Odkaz na podcast: http://zvukovecesty.g6.cz/2019/05/linda-albrechota-modre-zatisi-s-vinem/?fbclid=IwAR31zeo3QBl3ODEN0eCaqW1HHyQPC5IuqMJXJ1L6YUYiSFuCw3sldYsxoRU

 

 


Komentáře