Držení hlavy a zraková vada

 Obdržela jsem na sociálních sítích komentář, který mě měl pravděpodobně urazit, a pisatel si jistě připadal jako velký drsňák, co mi to „nandal“, když mi napsal, že moje „předsazená hlava“ vypadá šíleně, ať s tím něco dělám. Pojďme si to rozebrat s pohledu člověka s těžkým zrakovým postižením. 

Špatné držení těla

Ať to nazveme želví hlava či předsazený krk, je to nevyhovující držení hlavy, hlava je vysunutá vpřed před ramena, jedinec má kulatá záda, oslabené svaly a stočená ramena. Pisatel mi mohl napsat do soukromé zprávy, že si myslí, že mám tento problém a že kvůli mému zdraví by mi poradil, ať to řeším. Já bych mu odepsala, že to vím, i když fotka byla pár let stará, a aktuálně si myslím, že mám velmi pěkné držení zad a hlavy, neboť na tom již několik let pracuji. Ale ne, lidé jsou zákeřní, aniž by věděli, zda člověk na řešení problému již nepracuje a jaké jsou příčiny jeho zdravotních komplikací, jdou si hned do člověka veřejně kopnout. Dovolím si myslet, že tento problém s krkem má snad každý druhý díky častému sezení u počítačů a špatným pohybovým návykům, ale u lidí se zrakovou vadou se toto přímo nabízí a vysvětlím proč. Můj popis není odborný názor fyzioterapeuta ani ortopeda, ale člověka, který celý život vidí zcela minimálně, což se právě odráží i na držení těla. 

Lidé se slabozrakostí často žijí v neustálém napětí mezi tím, co chtějí vnímat, a tím, co jim zrak reálně dovolí. Právě tento rozpor se nenápadně, ale systematicky zapisuje do těla – především do oblasti krku, ramen a horní části páteře. Předsunutá hlava, kulatá záda a postoj připomínající želvu nejsou náhodou ani špatným návykem bez příčiny, ale logickým důsledkem způsobu, jakým se člověk snaží získat informace z okolí. Základní mechanismus je jednoduchý: když hůř vidím, přibližuji se. Ke knize, k telefonu, k monitoru, k obličejům lidí, k cedulím. Hlava se posouvá dopředu, krk se natahuje, ramena se stáčejí dovnitř. Tělo si rychle zapamatuje, že právě tato poloha „funguje“ – přináší víc detailu, ostrosti, jistoty. A protože slabozraký člověk tento pohyb opakuje mnohokrát za den, stává se z něj trvalý vzorec pohybu. Velkou roli hraje práce s monitorem a obrazovkami obecně. Slabozraký člověk často sedí velmi blízko displeje, sklání hlavu, vysunuje bradu, fixuje zrak v malé vzdálenosti. Oči se soustředí, krční svaly tuhnou a tělo přestává přirozeně „dýchat“ pohybem. Vzniká dlouhodobé statické přetížení – ne proto, že by člověk seděl špatně úmyslně, ale proto, že jinak by informace vůbec nezískal.

Skenování prostoru a psychologie

Dalším faktorem je neustálé prohledávání prostoru nedokonalým zrakem. Slabozraký člověk často nevnímá scénu jako celek, ale po částech. Naklání hlavu, otáčí ji, přibližuje se, hledá správný úhel, správné světlo, správný kontrast. Krk a horní páteř jsou permanentně v pohotovosti. Tělo je lehce předkloněné, připravené reagovat, protože okolí není čitelné samo od sebe. Tento stav připomíná lehký stresový režim – a stres se velmi rád usazuje právě v oblasti šíje. 

Významná je i psychologická rovina. Předsunutá hlava nemusí být jen snahou vidět lépe, ale i nevědomým obranným postojem. Slabozraký člověk často žije ve zvýšené ostražitosti: aby něco nepřehlédl, aby se neztratil, aby nezakopl, aby správně vyhodnotil situaci. A tak se nevědomě tělo posouvá stále dopředu v domnění, že se tak lépe dostane k více informacím, které se člověku ztrácí díky nedokonalému zraku. Tento postoj se pak snadno zafixuje jako výchozí.

Nelze opomenout ani sociální tlak. Společnost často očekává „normální“ výkon v oblasti čtení, práci u počítače, orientaci v prostoru bez ohledu na zrakové limity. Lidé často žijí v domnění, že když člověk vidí, tak vidí, a nic ho nelimituje. Dochází tak k nepochopení zrakové vady. Slabozraký člověk se přizpůsobuje tělem místo prostředím. Místo většího písma se ohne blíž, místo lepší ergonomie si vysune krk, místo přiznání potřeby pomoci ztuhne a „vydrží“. Cena se ale platí později – bolestí, únavou, blokádami.

Příklady:

Čtení textu

Slabozraký člověk si knihu, leták nebo účtenku zvedá vysoko k obličeji, případně se k textu hluboce sklání. Hlava jde dopředu dřív než celé tělo, brada se vysune, krk se ohne. Často se k tomu přidá i zadržovaný dech, protože soustředění na detaily je intenzivní. Po několika minutách bolí šíje, ale informaci je potřeba „vydolovat“, takže poloha trvá dál.

Práce s mobilem

Telefon je blízko očím, někdy až nepřirozeně. Ruce jsou zvednuté, ramena vytažená, hlava předsunutá. Slabozraký člověk si často hledá správný kontrast, úhel světla nebo stín – hlava se posouvá dopředu, dozadu, do strany. 

Počítač a monitor

Monitor bývá blíž než u vidících, často níž, než by bylo ergonomicky ideální. Slabozraký člověk se „natahuje očima“, ale pomáhá si hlavně krkem. Místo aby se posunula celá židle nebo stůl, posune se hlava. Po hodinách práce je postoj už zafixovaný – tělo si ho zapamatuje jako pracovní polohu.

Ale i při komunikaci se slabozraký člověk často mírně naklání dopředu, aby lépe zachytil, co se říká, aby lépe slyšel či aby alespoň něco viděl z druhého řečníka či aby identifikoval, komu je řeč určena. Tento náklon není neslušnost ani invaze do osobního prostoru. 

I při pohybu v prostoru (na ulici, v obchodě nebo v dopravě) může být tělo lehce předkloněné, hlava vysunutá. Člověk hledá orientační body, kontrasty, schody, obrubníky. Krk pracuje víc než nohy. Tělo je připravené reagovat. 

Při kontrole detailů v běžném životě je člověk se zbytky zraku také v neustálém napětí hledání a kontrolování všeho, co lze. Zda je jídlo dobře uvařené, zda je sklenice čistá, kam přesně položit předmět. Slabozraký člověk se opakovaně sklání, přibližuje, kontroluje. Jsou to drobné pohyby, ale v součtu desítek denně vytvářejí výraznou zátěž pro krční páteř.

Existují i méně zjevné důvody. Například nerovnoměrné používání zraku (preferované oko), naklánění hlavy kvůli světlu nebo stínům, nebo snaha vyhnout se oslnění. To vše vede k asymetriím v držení těla. Předsunutá hlava pak není izolovaný problém, ale viditelný vrchol složitého kompenzačního systému. A tak tělo dělá to nejlepší, co umí, aby umožnilo fungování v prostředí, které není přívětivé pro zrakově znevýhodněné. A tak jednotlivé kompenzační kroky, které slabozraký člověk aplikuje během dne neustále přispívají k tomu, že se to odráží na jeho fyzickém, ale vlastně i na psychickém zdraví, aniž by si to zcela uvědomil. 

Pokud chceme tento stav změnit, nestačí říct „narovnej se“. Je potřeba upravit pracovní prostředí, zvětšit informace (písmo), využívat hlasové výstupy, lupy, čtečky, měnit vzdálenosti, polohy, tempo práce, zkrátka přenést část zátěže z těla zpět na techniku a okolí. Předsunutá hlava u slabozrakých tedy není zlozvyk. Je to proces adaptace.