V tomto textu bych se chtěla zamyslet nad trendem, který mi přijde, že je v posledních letech aktuální, a to přehnaně aktivní přístup k lidem se různými typy hendikepu. Vysvětlím, jak to myslím. Své úvahy a postřehy budu směřovat opět směrem ke zrakovému postižení.
Studium v integraci
Když jsem v roce 2001 začala studovat vysokou školu, ale vlastně i v roce 1997, když jsem nastupovala na gymnázium v integraci, tak jsem byla za rebela a za někoho, kdo udělal neuvážené rozhodnutí stran toho, že jde studovat mezi intaktní studenty na běžné gymnázium. V devadesátých letech bylo zvykem, že když je k dispozici speciální škola, tedy pro lidi se zrakovým hendikepem, tak se chodilo s tímto hendikepem studovat tam. Jenže já nechtěla do Prahy, chtěla jsem zkusit studovat mezi studenty bez hendikepu a zůstat v Plzni. Tenkrát s tím měl hodně práce skvělý ředitel naší základní školy pro zrakově postižené, protože zkušenost s integrací neměl nikdo. Tak jsem byla takový průkopník a musela jsem si hodně stát za svým rozhodnutím. Chci říci, že mi to bylo dost rozmlouváno, vyvstávaly pochyby, zda je to dobrý nápad a podpory, jak to zvládnout jsem se nedočkala. Moji rodiče samozřejmě souhlasili s tím, ať to zkusím, však za rok můžu jít do Prahy, když nebude zbytí.
Vysoká škola beze zraku
Podobné názory jsem si vyslechla i při přijímacím řízení a během studia na vysoké škole, což přinesl již podrobný článek o mých vzpomínkách na studium na VŠ. Slýchala jsem, jak můžu studovat, když nevidím, proč studuji, když mi to k ničemu nebude, co je to za nesmysl studovat bez zrakové kontroly a ať přijdu, až se mi zrak zlepší…A opět jsem si postavila hlavu a chtěla všem dokázat, že můžu studovat stejně dobře jako všichni ostatní, jen k tomu budu potřebovat jiné podmínky a pomůcky.
To byl takový extrém nepodpory studenta se speciálními vzdělávacími potřebami. Dnes je trend opačný. Neziskové organizace se předhánějí v tom, která vymyslí lepší programy, lepší rekvalifikační kurzy, lepší socializačně-aktivizační služby. Vysoké školy podporují různé hendikepy, nabízejí jim stipendia, asistenty, úpravy studijního plánu a vše, co by mohlo studium s hendikepem zpříjemnit. O tomto všem jsem si mohla v době studia nechat zdát. Určitě neříkám, že je to špatně, ale přijde mi to dnes až extrémní, pro mě až někdy pozitivně diskriminační.
Osvěta je důležitá
Je určitě třeba dělat osvětu stran života s hendikepem, je třeba vědět, jak komunikovat s takovým člověkem, jak ten člověk pracuje, studuje, funguje v rámci denních aktivit či jaké využívá kompenzační pomůcky. Dle těchto zjištění mu přizpůsobit pracovní prostředí, naučit ho dělat věci denní rutiny dle možností jeho hendikepu, posunout ho směrem, kterým by se mohl profesně i studijně ubírat s přihlédnutím k jeho zdravotním možnostem.
Redukce lidství na hendikep
Přijde mi však v aktuální době, že je vše redukováno pouze na daný hendikep a nějak se vytrácí naše lidství. Musela jsem často dokazovat, že patřím mezi intaktní studenty, učila jsem se hodně, abych měla dobré známky. Ale nebylo to tak, že by někdo řekl, že je to skvělé, že jsem se naučila tak dobře na zkoušku, když mám ztížené podmínky, protože je to pravda, když není zrak a je třeba učit se poslechem či pohmatem, je to mnohem náročnější. Ještě v té situaci, kdy jsem byla zvyklá studovat do dvaceti let pomocí zraku. Ale v situaci, když bych se nenaučila, zkoušku neudělala, dostala pětku, tak by se řeklo, že na to nevidím, že proto jsem to nezvládla, může za to hendikep.
Zajímalo by mě, co mohlo za to, že se neučili mí zdraví spolužáci, ti holt neměli den, těm to nesedlo, ale já neviděla, tak proto jsem to neuměla. Proto bych vše v životě člověka se zrakovým hendikepem neredukovala pouze na ten hendikep – neudělala zkoušku proto, že se neučila, protože ji to nebavilo, protože se nenaučila vše, co měla, protože si raději četla romantický román… Nikoli proto, že na to nevidí.
Mám pocit, že se dnes po lidech s hendikepem chce, aby byli něčím výjimeční, aby si tím kompenzovali svůj hendikep. Tak se dělají kurzy zpěvu, masírování, jazykové kurzy, vymýšlí se další náplně práce jen proto, aby mohl ten znevýhodněný něco dělat a aby mohl vynikat. Také možná proto, aby mohl světu dokazovat, že i přes hendikep dělá to či ono a je v tom vynikající a úspěšný, možná více než ten „zdravý“.
Asi bych chtěla apelovat na to, ať si necháme své lidství. Hendikep je naší součástí. Děláme chyby ne proto, že máme hendikep, ale proto že jsme lidé, kteří přirozeně chybují. Dělejme věci, aby pro nás měly smysl ne proto, aby měly smysl pro někoho jiného. Pokud chceme něco dokázat, tak dokazujme sobě a pro sebe. Nenechme se tlačit do něčeho, o čem si druzí myslí, že by mohlo pro nás být dobré, když jsme zrakově postižení. Jen my sami víme, co je pro nás v danou chvíli dobré a to, že máme nějaký hendikep by s tím vůbec nemuselo souviset.
Začnu od speciální základní a střední školy - absolvoval jsem, kdy jsme jen špatně viděli, ostatní kombinované vady se téměř tenkrát v 70. a 80. letech nebyly a nebo se neuměly pojmenovat - měli jsme ve třídě kluka - z dnešního pohledu měl jasnýho Aspergra, ale tenkrát - nezapadal do kolektivu. Jinak jsme byli normální a vážím si toho, že jsem prošel speciálními školami, protože nás tam třeba zkoušeli daleko častěji a museli jsme se o to víc učit ... ale to by bylo na dlouhou debatu.
OdpovědětVymazatPodpora studia na VŠ - kvalita je různá, základem je zpřístupnění textů (digitalizace, asistence, ale bez ní to mnozí taky odbabsolvují, výhodou je funkční diagnostika - delší doba na písemné zkoušky ... atd. Ostatní věci - ano, jsou to opičky, souhlasím. Taky jsem to odmítl dělat a byl jsem okádrován a dotlačili mě k tomu, že jsem z této práce musel odejít - pracoval jsem v centru podpory studia. Co chybí je následné pracovní zuplatnění! (mimo služby pro stejně postižené, volný trh práce).
Ostatní aktivity, kurzy ... dokud se na to budou vypisovat projekty a stát to bude podporovat, tak se to bude organizovat. Na druhou stranu je dobře, že se postižení lidé alespoň něčím zaměstnají, že se mohou hledat, v něčem uplatnit, i když jim to třeba nezajistí jejich vzdělání adekvátní příjmy.
Zdravím, díky za komentář a v podstatě máte pravdu.
VymazatAhoj Lindo mluvíš mi z duše co se týká různé integrace zrakově postižených tak to vše dostalo úplně opačný efekt ale. Né pro to že by to pomohlo konkrétním lidem ale jenom pro to že neziskové organizace které se touto problematikou zrakově postižených zabývají tak na to dostávají tučné dotace. Vymýšlí se různé programy a to jenom pro to aby se soustavně tuneloval stát. Já osobně v tom nic jiného nevidím. Skrátka se jenom tím vším že pro zrakově postižené není uplatnění. Učitelé hudby mají málo žáků maséři málo zákazníků řekněme si to na rovinu děti nemají zájem se učit na hudební škole maséři nemají práci pro to že každý kdo může tak si koupí programovatelné masážní křeslo které ho masíruje doma u televize a mnohdy to křeslo získá i ze značnou slevou. Takhle to naprosto ibdobně funguje i v jiných oborech. Sám sem to zažil na vlastní kůži a vím z vlastní skušenosti o čem mluvím. Skoro to bylo lepší za komunistů i když je zpět rozhodně nevolám ale moje máma která též špatně vidí tak při dětech vystudovala vysokou školu a používala též kompenzační hlavně optické pomůcky vyz dalekohledky turnon atd. Moje matka když dostudovala tak měla hnet lepší výplatu sice né o moc peněz ale znát to bylo a vůbec se kolem toho nedělali žádné věci to že hedikepovaný čl8věk vystudoval vysokou školu. Skrátka vystudoval a bralo se to naprosto normálně buď to uměl a prošel a nebo neuměl a neprošel. To je jediný co mohu k dané věci napsat. Skrátka jde to z extrému do extrému a já si myslím že to rozhodně není dobře. Zdravì elektrický Franta
OdpovědětVymazatFando, díky ti za tvé postřehy a souhlasím s tím, že to jak na houpačce, z extrému do extrému.
Vymazat