Slabozraký je také zrakově postižený aneb Když hendikep není hned patrný

Jsem sama těžce zrakově postižená, kdy moje zraková vada je progresivní. V dobách, kdy jsem se mohla pohybovat samostatně a jediným mým označením problému se zrakem byly silné brýle, jsem zažívala stran intaktní společnosti nepochopení týkající se toho, že špatně vidím. Dle různých komentářů na sociálních sítích se situace stále nezměnila, a lidé, kteří nejsou zcela nevidomí – nejsou označeni bílou holí či vodicím psem, ale i tak mají vážné zrakové postižení, se potkávají se zpochybňováním a zlehčováním jejich hendikepu. 


Linda si prohlíží knihy u regálu v knihovně, vedle na podlaze leží vodící pes a bílá hůl



Nechci však psát o „šikaně“ a posmívání se hendikepu. Chtěla bych se zamyslet nad tím, jak vlastně okolí vnímalo mě a jaké jsem měla já potřeby coby „slabozraká“.  Budu v textu používat termín slabozraká, i když v mém případě je velmi zavádějící. Dle mé zrakové ostrosti a vizu jsem byla od narození prakticky nevidomá. Ale když jsem chodila na základní školu, tak ten, kdo špatně viděl, a nebyl úplně nevidomý, tak byl „slabozraký“. Jako dětem nám rozdělení podle zrakové ostrosti bylo opravdu jedno. 


Od roka svého věku jsem nosila silné dioptrické brýle, to znamená, že i v tak nízkém věku jsem měla brýle okolo 10 dioptrií. Vlivem glaukomu se zrak postupně zhoršoval, až dioptrií bylo více než 13.  Ani tak většinou okolí nenapadlo, že mám velké problémy se zrakem, však nosím brýle, to se s věkem přece spraví. Berme tento text trochu jako návod, jak komunikovat či se chovat ke člověku, který je „slabozraký“, a tak na první pohled nemusí být označen bílou holí či vodicím psem. 


Pamatujte tedy, že:

1. Ne vždy je na člověku patrné, že má těžkou zrakovou vadu, že by tedy mohl potřebovat pomoci nebo že by věci mohl dělat trochu jinak. 


Chtěla bych zdůraznit to, že:

2. I když není člověk označen bílou holí a má brýle, o kterých by se dalo domnívat, že zrak korigují, že i takový člověk by mohl potřebovat vaši pomoc. Takový člověk uvítá, když budete respektovat jeho zrakovou vadu a budete brát na ni ohled. 


Já sama tedy nosila silné brýle, ale nebyla jsem nikterak označena bílou holí ani vodicím psem takže by se okolí kolem mne mohlo domnívat, že moje brýle mi dostatečně korigují moji zrakovou vadu. Avšak tomu tak nebylo. Pohybovala jsem se sice samostatně, leč velmi opatrně, ale např. obličeje lidí naproti mně jdoucích, jsem nerozeznávala. A tak jsem často nezdravila ty, které bych měla. Slýchávala jsem já či moji rodiče, že neumím zdravit, co si o sobě myslím. Což mi bylo velmi líto. Občas jsem tedy byla ve stresu, zda jsem zase nezapomněla někoho pozdravit, tak jsem raději zdravila více než méně. Což ale dělám dodnes.  

3. Myslete tedy na to, že když vás člověk se silnými brýlemi nepozdraví, tak to není tím, že je neslušný, ale tím, že vás prostě nevidí.


4. Zrovna tak brýle neznamenají to, že člověk díky nim vidí bezvadně a vidí vše, co má vidět.


Ono tím, jak jsem se pohybovala samostatně, sama jsem došla do školy, chodili jsme ven společně s kamarády, tak okolí zažívalo mylný dojem, že mě pravděpodobně moje zraková vada neomezuje. Protože jsem nebyla jediné dítě, co má brýle, a ostatní děti přece vidí s brýlemi „normálně“, bylo těžké vysvětlovat, že moje zraková vada je vážnější než refrakční vady mých vrstevníků.  


Dále při komunikaci s takovým člověkem myslete na to, že:  

5. Velkým problémem může být, když člověk přijde zvenku, kde zrovna svítilo sluníčko, do temné místnosti či domu, zastaví se a čeká, než se jeho oči přizpůsobí. Není to rozmar, ale potřeba zrakového postižení. Dodnes si pamatuji na to, jak jsem vždy musela čekat, než si moje oči zvyknou. A jak jsem v té hrozné tmě byla dezorientovaná. 


6. Neváhejte tedy nabídnout V tmavém interiéru pomocnou ruku, jelikož v závislosti na zrakové vadě může rozkoukávání trvat mnohem déle než u očí zdravých.


Zrovna tak to platí i naopak. Když jsem vycházela z domu/ze školy/z uzavřených prostor, a venku svítilo slunce, náhle jsem byla velmi oslněna. Jelikož jsem nosila silné brýle, které nemohly být zabarvovací, protože bych díky zabarvení přes ně nic neviděla, tudíž jsem ani sluneční brýle využít nemohla, tak jsem musela přivykat na sluneční svit, což trvalo i pár minut. 


7. Opět je tedy žádoucí chvíli počkat, než si oči zrakově postiženého zvyknou na světelné podmínky, a pak až pokračovat v cestě. 


Ke kompenzaci své zrakové vady jsem v době nošení brýlí využívala různé optické pomůcky – lupy do ruky. Často se mi stalo, že se mě lidé ptali, nač potřebuji lupu, když mám tak silné brýle. Odpověď je přesně naopak. Protože mám tak silné brýle, tudíž mám těžkou zrakovou vadu, a tak potřebuji na čtení malých textů ještě lupu. Tudíž:


8. Nebuďte překvapeni, že lidé, co působí zdánlivě samostatně, potřebují ke kompenzaci zraku také různé typy kompenzačních pomůcek.


Zrovna tak se mi stávalo, že když jsem se ptala, co se např. píše na vzkazu na dveřích, nač jsem neviděla, dokud jsem se ke dveřím nepřiblížila na centimetry, což samozřejmě člověk nechtěl riskovat, aby ho lidé, co ze dveří vychází, nezranili. Proto jsem se často ptala, co se na dveřích píše. Často býval údiv, že nosím tak silné brýle a nepřečtu to, co tam stojí.


9. Nerozpakujte se tedy člověku se silnými dioptrickými brýlemi přečíst to, oč vás žádá. Pravděpodobně mu jeho zraková vada neumožňuje číst na dálku.


10. Stále myslete na to, že na první dojem nemusí být hendikep patrný. Člověk může být naučený na dané místo dojít, či mu to umožňují jeho zrakové možnosti, tudíž vy si nemusíte všimnout, že nějaký hendikep má. Pomoc pak však může potřebovat s tiskopisy – se čtením a psaním. 


Určitě nemusím zdůrazňovat stav, kdy s brýlemi vejdete do místnosti a brýle se zamlží. Tudíž přes ně není nic vidět, když si je sundáte, tak také nic nevidíte. 


11. Máte-li v blízkosti kamaráda, známého a vcházíte společně do místnosti, určitě mu nabídněte pomocnou ruku v situaci, kdy se mu brýle zamlží.


Další problém, který může nastat je, když se začne stmívat. Hodně zrakových vad má problém s ubývajícím světlem. A tak se může stát, že člověk se zrakovou vadou, co se přes den pohybuje suverénně, může s ubývajícím světlem začít být dezorientovaný a nejistý. 


12. Nabídněte mu paži a dělejte mu průvodce ve světelných podmínkách, ve kterých se necítí komfortně.  


Často se mi také stávalo, že se lidé divili, proč nemůžu běhat, nebo nehraju míčové hry. Vždyť docela dobře vidíš a poměrně dobře se orientuješ, slýchávala jsem. Bylo pro mě velmi nebezpečné, abych nedostala např. ránu do hlavy od míče. A otřesy způsobené během už jsem si také nemohla dovolit. 


13. Proto tedy respektujte to, co vám „slabozraký“ člověk říká a nedivte se, když může některé věci dělat a jiné zase ne.


14. Když přesně nevíte, jak daný člověk vidí, neváhejte se ho zeptat.


Mým dalším problémem bylo, že jsem sice měla texty např. písemek psané rukou na papíře od vyučujícího, abych si je mohla lépe přečíst, a abych je nemusela číst z tabule. Jenže když vyučující napsal písmenka jako blechy, tak to pro mě vyšlo defacto nastejno. 


15. Pokud máte kontakt s člověkem, který ještě samostatně píše/čte, i tak neuděláte špatně, když na poznámky pro něj použijete černou výraznou fixu a texty mu budete tisknout ve zvětšeném formátu dle toho, jak se společně domluvíte. 


16. Neznamená to totiž, že když člověk čte pouze s brýlemi, že přečte veškerý text všech velikostí.


Při práci s textem:

17. Raději se zeptejte, zda člověk nepotřebuje přisvítit nebo, zda není světlo příliš jasné. 


Což se mi stávalo také velmi často, moje potřeba světla byla větší, takže jsem potřebovala svítit, i když všichni ostatní viděli. Což také vzbuzovalo údiv, když třída byla poměrně jasná a já se zvedla a šla si rozsvítit.


18. Také určitě nezapomeňte na to, že člověk, který text ještě čte, tak na zpracování informací potřebuje mnohem více času. Dejte mu tedy prostor, aby si pomocí svých prostředků a pomůcek mohl text přečítat tak dlouho, aby mu dostatečně rozuměl.


To, co platí pro všechny lidi se zrakovým handicapem, je:

19. Nenechávejte volně ležící předměty, otevřené skříňky, okna či dveře, protože když překážky člověk nevidí, tak se lehce může zranit. Neznamená, že když se po místnosti pohybuje jistě, že si všimne i změn, které nově nastaly. 


20. Určitě se neostýchejte pomoc člověku nabídnout jako první, nečekejte, až si o ni řekne. Ale zároveň nebuďte zklamaní a podráždění, když pomoc od vás nepřijme. 


21. Při kontaktu zdravte první, oslovte zrakově postiženého, a klidně se můžete i představit, ať u něj nevzniknou rozpaky, zda byl pozdrav na něj či na někoho jiného.


22. Určitě se nedivte, že pokud přijde člověk slabozraký do prostředí, kde ještě nebyl, může působit dezorientovaně a jeho pohyby nejsou tak suverénní, jak jste u něj obvykle zvyklí.


Sama tohle znám a velmi dobře si to pamatuji, lidé u mě byli zvyklí, že se pohybuji samostatně. To je jistě pravda, ale v prostředí, které znám. V neznámém prostoru mi opět trvalo nějakou dobu, než jsem se rozkoukala – přizpůsobila světelným podmínkám a zjistila, co se v místnosti nachází.


23. Neostýchejte se tedy člověku popsat okolí/prostor, i když daný člověk má zbytky zraku, ušetříte mu tak čas. A velmi mu to pomůže.


Věřím, že bodů, jak komunikovat s člověkem, který má zrakovou vadu, je mnoho. Není třeba si je všechny pamatovat. Doporučuji však pamatovat na to, že není třeba se člověka se zrakovým postižením bát, oslovit jej a poptat se na jeho potřeby, a zda není něco, s čím byste mu mohli pomoci. 


A také je třeba myslet na to, že když člověk nevypadá, že má vážné zrakové postižení, protože na první pohled na daném člověku není nic patrné, může se tento člověk potýkat s vážným postižením zraku, ačkoli v podmínkách, kde jste ho potkali působí jistě a sebevědomě. Proto tedy nezpochybňujte požadavky a potřeby toho, kdo vás o pomoc požádá. 


Komentáře