Nešvary pandemie koronaviru, co mohou mít dopad i na zrakově postižené

   Dnes se společně podíváme tak trochu vážně nevážně na nešvary, které mohla přinést doba pandemie, která probíhá již skoro celý jeden rok. Protože se takřka celý život – myšleno vzdělávání, kulturní akce, pracovní porady a vlastně veškerý sociální kontakt, přesunul do online světa, tak s tím souvisí některé nepopulární postřehy, které mohou ovlivnit nejen život zrakově postižených. 

    Ráda bych zdůraznila, že se následující řádky nemusí shodovat s názorem všech, jistě jsou mezi námi i ti, co věci vidí úplně opačně. Proto tedy píšu, že jsou to moje názory, postřehy a možná nadhled nad tím, co mohla pandemie kromě viru do našich životů přinést. 

    Protože pracuji s lidmi se zrakovým postižením již několik let, sama jsem zrakově postižená od narození, tak mám již nějaký přehled a povědomí, co by mohlo trápit a trápí lidi se zrakovým hendikepem. Často, hlavně u starších ročníků, dochází k tomu, že díky svému hendikepu nemají dostatečný přístup a kompenzační pomůcky k tomu, aby získali relevantní a potřebné informace k aktuálnímu celospolečenskému dění. Různé organizace poskytující služby aktuální informace sice mohou poskytovat a činí tak, ale změna v toku informací byla a je často tak rychlá, že poptávku organizace nestíhají uspokojit. Proto často mají lidé informace zkreslené či neúplné. Také je mají např. z druhé ruky – sousedka říkala, zeťák vyprávěl…Každý z nich pak má jen pohled na svět optikou někoho, kdo mu informaci předal. A často nemá možnost informaci ověřit či porovnat s informacemi dalšími. 

    Proto může být tento informační chaos pro lidi, co nemají zrakovou kontrolu, frustrující. Často ani neví o nových nařízeních, protože jim to nikdo neřekl, nebo informace někde visela a oni si ji přečíst nemohli. Ale toto se nemusí týkat jen starších ročníků. Setkávám se velmi často s tím, že rodina nechce, aby zrakově postižený člen domácnosti žádal o kompenzační pomůcku stran jejich náboženského přesvědčení, názoru, že od státu nic nepotřebuje nebo že přijde o invalidní důchod. Pak i tito lidé ztrácí možnost mít kvalitní sociální kontakt. Pak jsou tady ti, co sice přístup k informacím mají, ale neumí je filtrovat ku svému prospěchu. 

    Tím, že jsme omezili sociální kontakty, tak mnoho z nás začalo trávit více času v online světě a na sociálních sítích. A i právě tam čekají nástrahy a je těžké odlišit jejich pravdivost a praktičnost. 

    Instagram – poslední dobou moc nevím, co si o této sociální síti myslet. Dříve jsem na Instagramu hledala zajímavé tipy či inspiraci ohledně např. cvičení, cestování či kosmetiky. Dnes se mi ale zdá, že tam najdu přehlídku nahých gluteů maximů či něco ve tvaru: Milý deníčku, hádej, co jsem celý den jedl? Obsah je tedy někdy až únavný, když přejíždíte zadek za zadkem a snídaně od A do Z pomocí VoiceOveru. A vlastně nenajdete, co jste hledali a ještě vás to otráví. 

    Připadá mi, že život na sociálních sítích se dosti radikalizoval, že jdou názory z extrému do extrému. A není moderní být nějak uprostřed, jelikož pak vypadáte, že nemáte názor. Tím, jak to začalo vše více žít online, tak se extrémní názory začali více normalizovat. Může být tedy nebezpečné nekriticky přijímat názory tzv. influencerů, jelikož často člověk se zrakovým postižením nemá celou věc v kontextu. Často jsou příspěvky doplněny na Instagramu či Facebooku o názorné obrázky, storíčka či videa, kde bez kontroly zraku máme jen částečný pojem o informaci, která je na nás hrnuta, kolikrát chybí celý kontext, což může často uvést v omyl toho, kdo čte pouze pomocí odečítače obrazovky. 

    Zdá se mi, že je každý samozvaný odborník na vše. Je potom těžké vyselektovat ty, co opravdu dané problematice rozumí, ať se jedná např. o zdravý životní styl či o výuku jazyků. Stačí mít líbivé fotky a dostatečný přísun sledujících a je z vás hvězda. 

    S tím souvisí i to, že je teď hodně trendy říkat, že já mám svoji pravdu. Pak se sejde tisíc lidí, co má pravdu. Ale problém je v tom, že se zaměňuje pravda za názor. Ano, názorů může být stejný počet jako lidí, ale pravda je jen jedna. Proto bych určitě dávala pozor na to, co je můj subjektivní názor a co je objektivní pravda. Pak z toho jsou zbytečné třenice a vzniká tak chaos se v návalu všech „pravd“ vyznat. Opět vzniká nepřehlednost pro nás, kteří musíme vše procházet s odečítačem či číst hmatově. K objektivní pravdě se díky názorovému balastu nemusíme nikdy dostat, jelikož než číst tisíce komentářů, tak činnosti raději ponecháte. I tak jste promarnili čas bez valného výsledku. 

    S tímto souvisí i to, co se podle mě rozrostlo právě díky pandemii, je obrovský nárůst hoaxů, desinformací a konspiračních teorií. Opět ne každý si dokáže tyto všechny informace ověřit a posléze rozlišit právě relevantní informaci od desinformace. V tomto směru bych kladla důraz na větší edukaci, a to právě i zrakově postižených, ať v oblasti informačních technologií, tak právě v nácviku práce s nimi a pohybu v online světě. Ono, co si budeme říkat, hoaxy jsou více líbivé a napínavé, než prostá a holá pravda – a navíc tyto věci se šíří sítí rychlostí blesku, proto zasáhnou více lidí. 

    Často si lidé pletou kritiku s hejtem, což se tedy již zvrtlo dávno. Ono svůj názor lze vyjádřit sofistikovaně bez vulgarit, i když s daným člověkem nesouhlasíte. Tím, jak se nálada celospolečensky horší, tak i záplava urážlivých a nedůstojných komentářů narůstá. Člověk pak může mít pocit, že je toto norma na sociálních sítích, což pak může mít dopad na další komunikační aspekty jeho života. Zrovna tak může člověk na síti získat „novou identitu“, kdy v online světě působí radikálně odlišně, než když ho potkáte v světě mimo online ring. Jak pak rozlišíte, která povaha daného člověka je ta pravá? 

    Protože pro některé zrakově postižené je práce s počítačem/mobilem náročná, jsou např. začátečníci nebo tak často se na internetu nepohybují a pak, když na síť zavítají a hrne se na ně smršť negativ nebo urážek na nevinně položenou otázku v rámci cílové skupiny, může je to odradit či negativně zasáhnout v jejich dalším získávání informací např. stran hendikepu či kompenzačních pomůcek. 

    Podpora průměrnosti – přijde mi, že šikovní, nadaní lidé nedostávají tolik pozornosti jako ti, co mají statisíce sledujících, ale obsah jejich sítí není intelektuálně tak na výši. Je to škoda, jelikož od těch, co mají zkušenosti/znalosti lze získat více životních rad než od někoho, kdo potřebuje životní moudro teprve nabýt. Ale tohle je určitě věc názoru a vkusu. 

    Asi bych zakončila moje úvahy doporučením používat zdravý selský rozum, nechávat si odstup od sociálních sítí a mít krapet nadhledu nad tím, co do svého života pouštíte. Nepřijímejte vše nekriticky a pokud máte pochybnost, poraďte se s přáteli, rodinou, prostě s těmi, kterým věříte a máte k nim pozitivní vztah. 

    A občas je dobré trávit více času ne na sociálních sítích, ale vzít si dobrou knihu, kde si rozšíříme slovní zásobu, kterou jistě v diskuzi na sociálních sítích nezískáme. 

    Dnešní doba je taková hodně verbální, vznikají diskuzní místnosti, kde se hovoří hodiny či dny. To je sice zdánlivě pro zrakově postiženého výhodné a vítané, ale může to být i pastí. Tím, že lidé se zrakovým postižením např. nepíšou rukou, nečtou text očima, a pouze poslouchají své odečítače, ztrácí kontakt s jazykem. Často neví, jak se co či ono píše gramaticky/stylisticky, proto apeluji na ty, co chtějí zůstat v kontaktu s jazykem, učte se psát a číst Braillovo bodové písmo.