Dvojkolo (ne)jen pro zrakově postižené

     O sportovním vyžití zrakově postižených jsme si již povídali v článku Sportovní aktivity a hry pro lidi se zrakovým handicapem. Představili jsme si typické sporty zrakově hendikepovaných jako goalball, showdown či zvukovou střelbu. Avšak ne vždy může zrakově postižený provozovat tyto sporty, a ne vždy jsou tyto sporty to, co by ho bavilo. Já sama jsem vyzkoušela pár aktivit, které nejsou typicky určené zrakově postiženým. Jedním z mých sportovních vyžití je dvojkolo. Jaké byly začátky a jak jsme si ho pořídili, přináší tento text.

    Když jsem byla mladší, resp. ještě na základní škole, tak jsem sice byla prakticky nevidomá, viděla jsem pouze na jedno oko, ale řekněme – v rámci možností jsem na kole jezdila. Tenkrát nebyl ještě provoz tak dravý a jezdili jsme pouze po sídlišti a mimo civilizaci. Časem mi zrak slábnul, tak jsem si dále kola již užívat nemohla, i když jízdu na kole jsem milovala, cítila jsem se tak volně a svobodně. Můj manžel je milovník koloběžky, tak jsme mu vždy záviděla, když vzal stroj a vyrazil do přírody. Proto jsme přemýšleli, jak spojit naši společnou vášeň – přírodu a vyjížďky – a pořídili si dvojkolo.

    Dvojkolo není přímo specifická záležitost zrakově postižených, neboť jsme potkávali i lidi bez zrakového hendikepu, kteří společně takto jezdili na dvojkole a za sebou měli ještě dětský vozík. Tomu manžel rád říkal opravdový long vehicle.

    Proto jsme začali zjišťovat, kdo taková kola nabízí a jak si kolo pořídit. Obeslali jsme pár firem a nechali si poslat cenové nabídky a bližší informace. Nutno říci, že pořízení si takové stroje není levnou záležitostí, samozřejmě se to odvíjí i od toho, jak drahé komponenty si tam necháte dát, jaký typ vidlice pořídíte a jaké další součástky bude vaše kolo mít.

    Mám pocit, že jsem se vydali zlatou střední cestou a i tak kolo stálo přes 50 000 Kč, což je poměrně významná investice do rodinného rozpočtu. S výběrem součástek na kolo nám pomohl můj bratr, který je též vášnivý cyklista. A mohli jsme rozjet objednávku. Kolo nám sestavili v Českých Budějovicích a to: www.dvojkola.cz

    Pan Žvak byl velmi ochotný a vstřícný, také jsme již měli reference od jiných uživatelů, kteří si zde nechali kolo dělat a byli velmi spokojení. Já jako laik nemám představu, co takové kolo má mít, jen jsem věděla, že musí být fialové. Můj manžel a bratr si vyměnili desítky zpráv a e-mailů, než zvolili vše tak, jak má podle jejich představ být. Kolo se mohlo začít sestavovat.

    Když přišel den D a my měli jet pro kolo, nemohla jsem se dočkat. Pro kolo jsme jeli v pátek, cesta na České Budějovice po tzv. Nepomucké z Plzně není zrovna procházka růžovým sadem. Nicméně jsme se zdárně dostavili na určené místo. Provozovna byla na sídlišti v areálu víceúčelového centra, která se stavěla za minulého režimu. Takový ten rozlehlý železobetonový objekt s terasami, schody a nádvoříčky, kde jsme dříve našli od potravin, přes elektro, řezníka, ale např. i kadeřnici.

    Pán nás pustil do své provozovny, dokončili jsme potřebné formality a kolo nám bylo vyvezeno na nádvoří objektu. A prý: „Tak ho zkuste, projeďte se.“ „No, jo, ale jak se na to sedá“, zněla moje otázka. Kolo bylo dlouhé, nestabilní. Můj muž se toho nebál, nasedl, ale já se nějak nedokázala udržet a ještě šlapat. A tak jsme vyjeli a já ječela. Kolemjdoucí nás zálibně a udiveně pozorovali. Nutno říci, že jsme se udrželi a neskončili na zemi.

    Já měla obavy spíše než o naše zdraví o to, abychom kolo hned neodřeli nebo neponičili. Nechali jsme si ho udělat tak, aby bylo skládací, a tak se dalo převážet, když budeme chtít jet třeba na výlet. Pan Žvak to sice manželovi ukázal, ale znáte to, vše je jasný do té doby, než to máte udělat vy sami.

    Přišli jsme k autu a nalodění, sice složeného kola, bylo také velmi vtipné. A to podotýkám, že jsme nepřijeli CityGoučkem, ale Octavii, která má poměrně velký kufr. Museli jsem sklopit zadní sedačky, až pak se tak dvoukolo vešlo. Takže, když jsme chtěli jet na výlet na kole, už se k nám do auta nikdo nevešel.  Nevešel se tam ani můj vodicí pes, kterého jsme si jeli vyzvednout k mým rodičům, kteří Cilku hlídali, než se vrátíme domů. Musela jsem si ji dát k sobě dopředu pod nohy a doufali jsme, že nám zrovna nezastaví silniční kontrola.

    Další oříšek přišel při řešení otázky, kam s ním? Asi si říkáte, že to jsme měli již mít promyšlené, než jsme pro kolo jeli, taky měli, ale…Přece jen dvojkolo váží poměrně dost, je dlouhé a nepraktické. A když je jako by přepůlené napůl, aby se vešlo do auta, tak se s ním ale velmi špatně manipuluje. Do výtahu ho ani složené nedostanete, takže ho manžel musel vynést sám, jelikož ve dvou to také nešlo. A stále ho skládat a rozkládat a vynášet např. denně do třetího patra, nebylo obzvlášť komfortní.  Měli jsme strach, že když ho budeme takto často lámat, aby se dalo složit, že se v místě zlomu brzy poškodí. U nás v bytovce není natolik bezpečné místo, že bychom tam mohli nechat poměrně drahé kolo, aniž bychom ho nechodili co hodinu kontrolovat. Takže nakonec naše kolo má velmi luxusní místo u mých rodičů, kde na takové případy místo mají.

    Cyklistické vybavení jsem již měli pořízené – helmy, cyklistické dresy, kalhoty, rukavice… Jen vyrazit. Byl květen, takže počasí přálo a hned druhý den se dalo vyjet. Oblékli jsme se, kolo složili a vyrazili. Napřed tedy bylo třeba trénovat sesedání a nasedání, k čemuž skvěle posloužila lavička před domem. Ono to není taková sranda, jak by se mohlo zdát. Jelikož musí oba šlápnout najednou a musí si oba říct, že našlápli a začnou šlapat. Inu, vtipné to bylo.

    Vyrazili jsme. Budili jsme rozruch všude, kde jsme projeli. Přece jen dvojkola v provozu ještě tak rozšířena nejsou. Musím zdůraznit, že jsme na kole neseděla desítky let a vzhledem k mému autoimunitnímu onemocnění jsem ani roky nesportovala, takže moje fyzická kondice bylo hodně pod nulou. Manžel je sportovec, ten byl v klidu. Já ne, každý menší kopec jsem musela zastavovat a dýchala jsem jak lokomotiva. První výlet tedy netrhal hned rekordy ve vzdálenosti, ale bylo to parádní. Byla jsem zase v lese na kole, vítr foukal, stromy šuměly… Bylo to přesně to, co jsem si pamatovala a co jsem si opět přála zažít.

    A pro ty, co by si mysleli, že když já jsem ta, co přece sedí vzadu, a tak se může ulejvat ze šlapání, tak dvojkolo má jen jeden řetěz, a tak šlapat musí oba, resp. když já dám nohy nahoru, tak mi plandají ve vzduchu, neboť na šlapkách je nechat nemůžu. A to už je pohodlnější šlapat než držet nohy nahoře. Kolo má dvoje řídítka, dvě sedačky a dvě kola, je o něco kratší, než když dáte dvě kola za sebe. 

    Najezdili jsme toho společně hodně. Díky dvojkolu jsme se s manželem účastnili jízdy kolem Plzně spolu se Světluškou v roce 2015 v projektu Jedeme pro Světlušku. Zde jsme se seznámili s L'ubomírem Smatanou, který jel na trojkole Světlušky a z našeho okruhu kolem Plzně vytvořil záznam, který můžeme poslechnout zde: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/etapou-kolem-plzne-skoncilo-putovani-cerneho-trojkola-svetlusky_201508291849_mskalicky

    Bylo to velmi vtipné, neboť on jel na trojkole, držel mikrofon, my vedle něj na dvojkole, někde v polích a ti, co řídili, můj manžel a vedoucí cyklista trojkola, musela udržovat tempo tak, aby L´ubo, co seděl uprostřed, byl na stejné vzdálenosti se mnou, abych mohla mluvit do jeho mikrofonu. Chtělo to tedy držet směr, tempo i vzdálenost. Počasí nám přálo a byla to fantastická akce.

    Teď už je čekáme, až naše dcera bude větší a budeme moct jezdit všichni tři společně. Také je tu ještě možnost, že zapřáhneme vozík a vytvoříme si vlastní long vehicle.

    Pokud se vám myšlenka dvojkola líbí, pak jistě jsou někde k zapůjčení a vyzkoušení, např. plzeňské TyfloCentrum mělo jistý čas k dispozici dvojkolo, které si mohli klienti vypůjčit a jezdit na něm, když měli zájem.

    Další možností je pořídit si kolo vlastní. Jak jsem již psala, je finančně náročné, proto můžete o příspěvek na něj požádat Světlušku, která toto pomáhá financovat. Já sama jsem finanční podpory nevyužila, ale znám ty, kterým Světluška pomohla právě s pořízením dvojkola. 

Odkaz na Světlušku:
https://svetluska.rozhlas.cz/potrebujete-pomoc-7604308

    Všem, co mohou na kole jezdit, přeju mnoho šťastně najetých kilometrů. Těm, co tu možnost nemají, přeju, ať najdete v životě to, co vás bude činit šťastnými.    

Aktualizace 6/21:

Nově je možné si v půjčovně pomůcek a sportovního vybavení u Světlušky za určitý poplatek dvojkolo zapůjčit. 

Více informací: 

Půjčovna kompenzačních pomůcek a sportovního vybavení | Světluška