Natáčení pro Českou televizi

    Ve středu 16. září 2020 jsem se účastnila natáčení s Českou televizí. Plzeňský Tyfloservis navštívila Česká televize regionální studio Jihozápad, s kterým jsme natáčeli minisérii Na dosah, jejíž obsah je určen primárně sociálním sítím a internetu.
 

    Redaktoři týmu se snaží zapojit do činností tak, aby byl pořad zábavný a plynul. Tentokrát si redaktoři chtěli vyzkoušet běžné činnosti zrakově postiženého. Chtěli zažít prostorovou orientaci a samostatný pohyb, také se chtěli dozvědět více podrobností ze života nevidomých a slabozrakých, chtěli vědět, jaké problémy je v běžném životě trápí, či s jakými problémy se potýkají při pohybu v terénu.  Cílem tedy bylo vytvořit milé a svižné video, které by svým obsahem zaujalo co nejvíce lidí tak, aby je to bavilo a získali tak přehled o tom, jaké je to vlastně žít se zrakovým handicapem.

     

    Domluvili jsme se tedy, že v rámci našeho střediska si vyzkoušíme základy sebeobsluhy a Braillova bodového písma. Potom se přesuneme do terénu, kde pánové z týmu dostanou základní instrukce k prostorové orientaci, tzn. základní techniky bílé hole a jak hůl držet. Po tomto si zkusí absolvovat krátkou trasu terénem.

 

    Redaktoři byli přesní, dorazili dle domluvené hodiny, přesně na devátou. Přijeli dva mladí muži + kameraman. Vzájemně jsme se představili a domluvili si podrobné instrukce a to, jak celý proces natáčení bude probíhat. U každé z činností, které si jeden z redaktorů bude zkoušet, bude vždy instruktor neboli průvodce, který bude říkat a pomáhat s tím, co budou pánové dělat. V tomto jsme se střídaly vzájemně s kolegyní, kdy každá měla na starost určitý úsek daných činností.

 

    Pánové chtěli mít zážitek co nejvíce autentický a realistický, proto si hned po příchodu nasadili tmavé klapky, aby nemohli nic vidět. Začali jsme tedy činnostmi v naší cvičné kuchyni. Měli jsme pro ně připraveno následující:  1) oškrábat brambory, 2) zadruhé namazat chleba se Žervé, 3) zalít si čaj vroucí vodou a 4) oddělit z vajíčka bílek od žloutku.

    Začali jsme tedy škrábáním brambor. Náš figurant si měl podle instrukcí v kuchyňské lince najít prkénko, na ni si položit bramboru a podat si nůž. Ve zdánlivě malém prostoru, který si figurant předtím ještě stihl prohlédnout očima, náhle nastal problém dezorientace. Velmi těžko se mu i podle instrukcí hledaly potřebné předměty. Nicméně při pomocné navigaci to velmi dobře zvládl a škrábání brambor také zvládl statečně. Menší problém nastal, když měl bez zraku uklidit oškrábané slupky z brambory, které se válely na pracovní ploše, samozřejmě některé z nich skončily na zemi.

    Poté se s kolegou vyměnili, a druhý z redaktorů šel namazat chléb. I on si měl podat nůž, kterým nakrájí chléb, a měl ukrojit dva krajíčky. Toto zvládl poměrně dobře, i oba krajíčky byly téměř stejně silné. Pak jsme zkusili chléb namazat Žervém. Zde již nastaly vtipné okamžiky, kdy se Žervé začalo matlat nepravidelně na ploše chleba, tak redaktor měl opatlané prsty, pracovní plochu, ale i prkénko. Poté bylo třeba najít talířky, na které chleby položíme. I to jsme zvládli.

    Největší výzvou ze všech bylo asi zalévání hrnku čaje vroucí vodou. Redaktor si chtěl zkusit nalévání vody z rychlovarné konvice, kdy odmítl nalévat vodu studenou. Nutno říci, že jsme si vysvětlili postup, nasadili indikátor hladiny, ale poslepu měl redaktor s vroucí vody velký respekt. Bál se, že se mu to nepodaří a že se opaří. A opravdu, stres ho pravděpodobně přemohl, a poměrně dost vody vylil po kuchyni a po lince, naštěstí ke zranění nedošlo.

 

    Pak jsme zkoušeli přesunout hrnek s horkým čajem a talíři s chlebem k jídelnímu stolu, kam se oba redaktoři chtěli posadit. I tato činnost nám zabralo pár minut času. Nutno říci, že se všichni u tohoto královsky bavili. Oba redaktoři, kteří měli stále nasazený klapky nás obviňovali z toho, že se v průběhu zalévání čaje místnost zvětšila a stůl se šoupl o kus dál. Což nás samozřejmě pobavilo.

 

    Další vtipná situace nastala, když jsme se pokoušeli oddělit bílek od žloutku. Upozornila jsem figuranta, že se obsahem vajíčka musí trefit do hrdla hrnku, na kterém byl oddělovač zavěšen. Já samozřejmě nevěděla, co tam dělá. Chtěla jsem tedy zkontrolovat hmatem, jak mu to jde. Překvapilo mě, že se redaktor začal velmi hlasitě smát. Já jsem pochopila proč. Celý obsah vajíčka ležel na lince těsně vedle hrnku. Tuto činnost jsme tedy opustili.

 

    Poté se pánové seznámili s pravidly Braillova bodového písma, ukázali jsme si čítanku, slabikář, písanky, tabulku s bodátkem, a Pichtův psací stroj. Redaktoři se za domácí úkol měli naučit prvních pár písmenek z Braillovy abecedy, načež jsme jim připravily úkol, kdy měli přečíst to, co jsme jim na Pichtově psacím stroji a na tabulce napsali. Velmi jsem ocenila, že domácí přípravu nepodcenili a písmenka měli naučená, sice zrakem, ale přečetli napsaný text. Také jsme si vysvětlili  princip hmatových map Plzně (o těch píšeme zde). Také jsme si ukázali, že s Braillovým bodovým písmem se mohou setkávat vlastně každodenně, a to např. v popiskách na výtazích či na krabičkách s léky, kde je to dáno zákonem.

    
    Poté jsme se přesunuli do terénu. V rušné části centra Plzně pánové dostali základní instruktáž od instruktora prostorové orientace, jak správně mají držet hůl a vysvětlili si základy dvou technik bílé hole – a to kyvadlovou a kluzně kyvadlovou. Poté se zkusili redaktoři projít podél vodicí linie, kterou tvořila zeď nedalekého domu.

     
     Redaktoři si chtěli zkusit něco více adrenalinového, a tak se pokusili přejít rušnou křižovatku, samozřejmě stále v doprovodu instruktora prostorové orientace. Třeba říci, že poté, když jeden z nich přechod přes rušnou křižovatku včetně tramvajového pásu absolvoval, že velmi rychle změnil svůj původní názor, že to zvládne hravě. Stres, který bez zraku na rušné křižovatce zažil, byl na něm znát. Dokonce několikrát opakoval, že se bál.  Dokonce přestal používat techniky bílé hole a hůl tlačil před sebou. Mozek mu vypověděl službu. Samozřejmě pro redaktora to byl jistě nezapomenutelný a velmi poučný zážitek, jelikož jsme si před touto zkušeností řekli, že kurz prostorové orientace a samostatného pohybu trvá několik měsíců, a že člověk se zrakovým handicapem se v tomto kurzu učí trasy, které pak chodí, žádné jiné, které se nenaučí, nevyužívá. Redaktorům to bylo velmi zvláštní, také je zarazila doba trvání kurzu. Po absolvování přechodu rušné křižovatky se tomuto již nedivili.

 

    Poté jsme se přesunuli na hlavní vlakové nádraží, kde jsme si chtěli vyzkoušet funkci akustického majáčku pomocí vysílačky VPN. Druhý redaktor si opět zkusil cestu samostatné chůze, a za doprovodu instruktorky. Tentokrát měl vyhledat vchod do hlavního nádraží. Bohužel po dobu naší přítomnosti akustické majáčky stávkovaly. Resp. se nám podařilo spustit jen jeden.

    Nicméně i tak bylo redaktorům jasné, že ve velké hale hlavního nádraží, kde je k dispozici hned majáčku několik, se při spuštění vysílačky veškeré informace tříští, a je třeba si hlášení z majáčku resp. frázi pouštět několikrát za sebou. V prostorách vlakového nádraží si opět jeden z redaktorů vyzkoušel nástup na eskalátor bez kontroly zraku.

 

    Ve společnosti týmu z České televize jsme strávili příjemný půl den, kdy pánové byly velmi ochotní a naslouchali tomu, co mají dělat, a jak jim to vysvětlujeme. Podle mého názoru je informace a získané zkušenosti  velmi zaujaly a informace dychtivě nasávaly. Nezapomněli jsme představit Tyfloservis, zmínili jsme jak dlouho organizace již existuje, jaká je její cílová skupina a že poskytujeme dvě základní služby, a to rehabilitaci zraku a sociální rehabilitaci.

 

    Věřím, že natočené video bude velmi poutavé a že osloví i laickou veřejnost tak, aby si udělala základní představu o životě se zrakovým handicapem.