Krmení žiraf v plzeňské ZOO

    Moji přátelé vědí, že jsem milovnicí nejen módy, ale i žiraf. V našem bytě se nachází nepřeberné množství těchto zvířat, a to ve formě dřevěných sošek, různých figurek, dekorací, ale i v různých vyobrazeních na hrnkách. Žirafy máme i v podobě plyšové – různých velikostí i barev. Dále jsou tu polštářky a dokonce i tričko či svíčka. Vždy jsem chtěla přijít s žirafou do bližšího kontaktu. To se mi povedlo k dnešnímu datu (srpen 2020) zatím třikrát.

    Poprvé bylo setkání dílem náhody, bylo rychlé a nečekané. Když jsme s manželem procházeli expozici liberecké ZOO, tak tam měly žirafy výběh, který byl z jedné části méně zabezpečený, a to pouze vjezdem do areálu, kde žirafy pobývaly. Vrata vjezdu měla klasickou výšku, ne výšku na žirafy, takže volně procházející žirafy se mohly přes vrata nahnout krkem dolů. Jedna z místních obyvatelek zrovna hledala něco k snědku v okolí vjezdu, když jsme kolem procházeli s manželem. O žirafách se ví, že jsou bázlivé a jen tak se nenechají hladit od kohokoli. Tato asi byla výjimka, neboť sklonila hlavu dolů, do tlamy si nechala dát lupení ze stromu, co ožírala, olízla mi ruku a šla zase o kus dál. Nutno říci, že jsem měla rozporuplné pocity, když se na mě sklonil dlouhý krk a velká hlava. Jazyk byl jak bodlák – pichlavý a drsný. Byl to pro mě strašně milý zážitek, neboť to bylo vždy mé přání. Další zkušenost jsem získala již více organizovaně a oficiálně v plzeňské ZOO na akci s TyfloCentrem.  

    Ve čtvrtek 5. června 2014 zamířila skupinka zvířecích nadšenců spolu s pracovníky a dobrovolníky plzeňského TyfloCentra do místní zoologické zahrady, kde bylo domluvené ranní krmení místních žirafích mládenců. V určený čas jsme se sešli před vchodem do zahrady a společně vyrazili do afrického pavilonu, kde mají svůj výběh tito tvorové. Vřele nás přivítali pracovníci zahrady a vedli nás jejím zázemím, kam se běžně návštěvníci nedostanou. Probíhal akorát ranní úklid a krmení, mohli jsme vidět otevřené kotce, přepravky s ovocem a zeleninou a zákulisí objektu, co bychom jinak neviděli.

    Pán, který ošetřuje žirafí samce, nám připravil větve s listím a řekl, ať je chlapcům nabídneme, že si jistě rádi dají. Tři žirafí velikáni byli již připraveni u plotu a začali sklánět své dlouhé krky směrem k nabízené potravě. Po chvíli nás dva žirafáci opustili a u krmení z nich zůstal jen ten nejhladovější – Jirka. Při té příležitosti pán řekl, že žirafa je druh velmi plachý, proto zřejmě nevydrželi přítomnost tolika lidí. Po nakrmení hladových krků jsme dostali milé povídání od pracovnice ZOO, která nám pověděla pár zajímavých informací o žirafách.

    Plzeňská ZOO chová žirafy Rothschildovy. S chovem tohoto druhu začala roku 2010. Toho času má tři samce, kteří jsou, dle jejích slov, v pubertálním věku. Jeden ze samců oslavil páté narozeniny teď v červnu a ostatní dva o měsíc později. Plzeňská ZOO je ráda, že chová právě tento druh žiraf, neboť je jedním z nejvíc ohrožených druhů žiraf v přírodě, kde jich žije snad jen 650 kusů tohoto nádherného stvoření. Žijí v chráněných oblastech v Keni a Ugandě. Typické jsou tmavohnědé kaňkovité nebo obdélníkové skvrny se slabšími krémově zbarvenými liniemi okolo. Jsou to býložraví sudokopytníci, kteří spásají horní patra porostu. A tak mohou v klidu žít s jinými živočišnými druhy, které spásají patra nižší. Pro zajímavost žirafy spí asi jen 20 minut až 4 hodiny denně.
 

    Po té, co jsme opustili žirafy, jsme se přesunuli na lochotínský Amfiteátr, kde ZOO pořádá pravidelně ukázky sokolnictví.  Poslechli jsme si příjemný, a zároveň odborný výklad od pana sokolníka. Byly nám předvedeny letové ukázky jeho svěřenců a na ruce jsme mohli pochovat tří kilogramového orla bělohlavého, o něco lehčího výra či desetidekovou poštolku, která je velmi malý zástupce řádu dravců. Tímto jsme zakončili velice příjemně strávené dopoledne v plzeňské zoologické zahradě.

    Za žirafími samci do plzeňské ZOO jsme se vrátili o pět let déle, a to v říjnu roku 2019. To už bylo žirafím mládencům deset let. Na jejich elánu jim to však neubralo. Opět jsme se vydali do zázemí afrického pavilonu. Tentokrát jsme kromě žirafáků nakrmili ještě dámu nosorožce indického Manjulu.  Ta dostala po hrstech řapíkatý celer a velice ji chutnal. Mohli jsme si toto obrovské zvíře pohladit, což paní Manjula ocenila – prý – libými zvuky. Její kůže byla velmi tvrdá a hrubá, připomínala povrch chodníku.

    Žirafí samci tentokrát nedostali větve s listím, ale žirafí granule, které se svým vzhledem nelišily od psích či kočičích.  Kluci vysunuli dlouhé jazyky a granule do nich padaly jedna radost. Měli jsme velkou spotřebu papírových kapesníčků, neboť bylo třeba si stále otírat od nich oslintané ruce. Jako před 4 lety byl jen Jirka více aktivní a méně bázlivý než druzí dva. Opět nám přálo počasí a krmení afrických zvířat jsme si náramně užili.

    Pevně věřím, že se ještě někdy setkám blíže a na delší dobu s těmito nádhernými zvířaty – elegantními a ztepilými žirafami.