Jak jsem se potápěla…

    V rámci soustředění vodicích psů v hotelu Devět Skal na Vysočině jsme měli možnost absolvovat kurz potápění s profesionály. V rámci soustředění s našimi miláčky, kde jsme trénovali poslušnost a frekvenci (tj. zvládání chůze se psem v terénu) byl kurz potápění příjemným zpestřením a relaxací v hotelovém bazénu. Jednalo se o potápění až do 4 metrů hloubky, což bazén v hotelu samozřejmě neměl, ale proces přípravy a vybavení by byl stejný i v oněch 4 metrech.

Diplom z potápění

    Nastoupili jsme v plavkách okolo bazénu, kolem nás bylo rozložené vybavení, se kterým jsme se měli seznámit. Instruktoři popisovali jednotlivé kusy, dávali nám je do ruky a povídali k nim legendu. Jednalo se o ploutve, brýle do vody, bomby se vzduchem a další, pro nás dosud neznámé, vybavení.

    Vybrali jsme si dobře padnoucí ploutve, nasadili brýle, a zkoušeli jen tak chodit po dně bazénu a koukat do vody přes brýle.


    Poté nám pan potápěč nasadil kyslíkové lahve, což mě překvapila jejich váha. Byly dost těžké. Nasazovaly se podobně jako školní batoh a i se tak upevňovaly.  


    Nyní bylo třeba synchronizovat všechny úkony – nasadit brýle, nasadit náustek s hadicí od kyslíku, ponořit se a plavat po dně.


    Jenže bylo třeba se ještě naučit dýchat pouze pusou a nesnažit se zapojovat nos. Což člověka k tomu svádělo. Náustek měl tendenci padat z pusy, když jste ho nedrželi pevně stisknutý. Když držel dobře, ale měli jste ho málo zasunutý do pusy, pak vám ale kolem něj do pusy tekla voda. Když jste se ho snažili zasunout hlouběji do úst, pak se zase mohl zvedat žaludek. Toto bylo třeba vyladit a zkoušet. Věděli jsme, že nám v bazénu nic nehrozí, ale bylo mi jasné, že je to třeba se naučit a zvykat si na to, neb z větší hloubky se tak snadno nevynoříte jako z 1, 5 metru hlubokého bazénu.


    Protože potápěči mají gesta, která upozorňují ostatní, že není něco v pořádku, vizuální, bylo třeba najít taková gesta, abychom se s instruktory domluvily i pod vodou bez kontroly zraku.


    Osvědčilo se zmáčknutí ruky od instruktorů, a my nevidící vrtěly hlavou – souhlas/nesouhlas. Když jsme chtěli nahoru, ukázali jsme palcem gesto vzhůru a bylo vynoření.  


    Když jsme natrénovaly dýchání, domluvu a vyladili formu, nastalo ponoření. Drželi jsme se potápěčů za ruku a šli pod hladinu. I když víte, že je hloubka jen malá, stejně máte pocit, že vodu vdechnete a začnete se topit.


    Cílem bylo plavat až na dně bazénu a dna se dotýkat. Ze začátku jsme měli tendenci se všichni vynořovat nahoru, bylo to docela vtipné a nutno říci, že jsme si to užívali. Však o to šlo především. Chtělo to pořádně vydechnout a šup pod vodu. Po několika pokusech se to stalo již rutinou a proháněli jsme se po dně bazénu jak diví.

    
    Zdatnější z nás nechali instruktoři časem plavat samotné bez držení se za ruce, dávali na nás pozor na hladině. Musím říct, že to pro mě byl neobvyklý zážitek. Nejvíce se mi samozřejmě líbilo, když jsem mohla plavat samostatně a být tak sama se sebou ve vodě – takový jako pocit volnosti a nezávislosti.


    Nemyslela jsem si, že by někdo zkusil školit desítku lidí, co nevidí v tom, aby se mohli bez kontroly zraku potopit včetně veškerého vybavení, co je k tomu zapotřebí. Proto patří můj velký dík Františku Pudilovi z potápění.cz o.p.s., který se toho nebál a posunul tak naše hranice možností a sebevědomí zase o kousek dál.

Komentáře