V rámci soustředění vodicích psů v hotelu Devět Skal na Vysočině jsme měli možnost absolvovat kurz potápění s profesionály. V rámci soustředění s našimi miláčky, kde jsme trénovali poslušnost a frekvenci (tj. zvládání chůze se psem v terénu) byl kurz potápění příjemným zpestřením a relaxací v hotelovém bazénu. Jednalo se o potápění až do 4 metrů hloubky, což bazén v hotelu samozřejmě neměl, ale proces přípravy a vybavení by byl stejný i v oněch 4 metrech.
Nastoupili jsme v plavkách okolo bazénu, kolem nás bylo
rozložené vybavení, se kterým jsme se měli seznámit. Instruktoři popisovali
jednotlivé kusy, dávali nám je do ruky a povídali k nim legendu. Jednalo
se o ploutve, brýle do vody, bomby se vzduchem a další, pro nás dosud neznámé,
vybavení.
Vybrali jsme si dobře padnoucí ploutve, nasadili brýle, a
zkoušeli jen tak chodit po dně bazénu a koukat do vody přes brýle.
Poté nám pan potápěč nasadil kyslíkové lahve, což mě
překvapila jejich váha. Byly dost těžké. Nasazovaly se podobně jako školní
batoh a i se tak upevňovaly.
Nyní bylo třeba synchronizovat všechny úkony – nasadit
brýle, nasadit náustek s hadicí od kyslíku, ponořit se a plavat po dně.
Jenže bylo třeba se ještě naučit dýchat pouze pusou a
nesnažit se zapojovat nos. Což člověka k tomu svádělo. Náustek měl
tendenci padat z pusy, když jste ho nedrželi pevně stisknutý. Když držel
dobře, ale měli jste ho málo zasunutý do pusy, pak vám ale kolem něj do pusy
tekla voda. Když jste se ho snažili zasunout hlouběji do úst, pak se zase mohl
zvedat žaludek. Toto bylo třeba vyladit a zkoušet. Věděli jsme, že nám
v bazénu nic nehrozí, ale bylo mi jasné, že je to třeba se naučit a zvykat
si na to, neb z větší hloubky se tak snadno nevynoříte jako z 1, 5
metru hlubokého bazénu.
Protože potápěči mají gesta, která upozorňují ostatní, že
není něco v pořádku, vizuální, bylo třeba najít taková gesta, abychom se
s instruktory domluvily i pod vodou bez kontroly zraku.
Osvědčilo se zmáčknutí ruky od instruktorů, a my nevidící
vrtěly hlavou – souhlas/nesouhlas. Když jsme chtěli nahoru, ukázali jsme palcem
gesto vzhůru a bylo vynoření.
Když jsme natrénovaly dýchání, domluvu a vyladili formu,
nastalo ponoření. Drželi jsme se potápěčů za ruku a šli pod hladinu. I když
víte, že je hloubka jen malá, stejně máte pocit, že vodu vdechnete a začnete se
topit.
Cílem bylo plavat až na dně bazénu a dna se dotýkat. Ze
začátku jsme měli tendenci se všichni vynořovat nahoru, bylo to docela vtipné a
nutno říci, že jsme si to užívali. Však o to šlo především. Chtělo to pořádně
vydechnout a šup pod vodu. Po několika pokusech se to stalo již rutinou a
proháněli jsme se po dně bazénu jak diví.
Zdatnější z nás nechali instruktoři časem plavat
samotné bez držení se za ruce, dávali na nás pozor na hladině. Musím říct, že
to pro mě byl neobvyklý zážitek. Nejvíce se mi samozřejmě líbilo, když jsem
mohla plavat samostatně a být tak sama se sebou ve vodě – takový jako pocit
volnosti a nezávislosti.
Nemyslela jsem si, že by někdo zkusil školit desítku lidí,
co nevidí v tom, aby se mohli bez kontroly zraku potopit včetně veškerého
vybavení, co je k tomu zapotřebí. Proto patří můj velký dík Františku
Pudilovi z potápění.cz o.p.s., který se toho nebál a posunul tak naše
hranice možností a sebevědomí zase o kousek dál.
Komentáře
Okomentovat