Na všem zlém je něco dobré. Platí to i u ztráty zraku?

        Když jsem byla malá, ne zcela jsem chápala, jak by mohlo býti na něčem zlém něco dobrého. Když to, co se stalo, je v podstatě zlé a špatné. Samozřejmě tím, jak člověk dospíval, získával nějaký nadhled a zkušenosti, tak samozřejmě pochopil význam a jakousi hloubku tohoto tvrzení. Ačkoliv by se na první pohled zdálo, že na ztrátě či postupné ztrátě zraku nemůže být nic dobrého, tak opak je pravdou. A i tato životní situace toto rčení naplňuje. Jak vám teď povím.

Linda a Cilka stojí před fontnou



    Narodila jsem se se zrakovým postižením, takže celý svůj život prožívám se zrakovým omezením, avšak vážnost zrakového omezení se v průběhu mého života výrazně změnila a neustále mění. Svoje první brýle zhruba o tloušťce 10 dioptrií jsem nosila již v jednom roce života. Naučila jsem se s nimi běžné úkony a vlastně jsem vypadala jako běžné dítě, avšak třeba zdůraznit, že na tak malém dítěti vypadaly tak to silné brýle poněkud bizarně. Ale jak říká moje máma, zvykla jsem si na ně velice rychle, a bylo znát, že mi brýle pomáhají aspoň něco vidět. Protože na to, že nevidím, přišli moji rodiče až někdy v půl roce, možná osmi měsících mého života. A to tak, že nejvíce jsem reagovala na to, když se rozsvítilo v místnosti, světlo u stropu mě prý nevídaně fascinovalo. Samozřejmě až posléze jsme věděli proč – protože to byl jasný bod a něco, co jsem byla schopna zaregistrovat v jinak úplné tmě.

        Tak přišli oční lékaři na to, že zatím není v mém životě moc věcí, které bych mohla vidět. V necelém roce jsem absolvovala své první oční operace, a to v pražském Motole. Tenkrát jsme tam pobývaly s mojí mámou zhruba šest týdnů při operaci jednoho oka. Oftalmologie od té doby dosáhla velkých pokroků a hodně se vyvinula.

        Tak jsem začala nosit brýle. Prožívala jsem, podle mého názoru, normální batolecí věk. Ve dvou letech jsem šla do jesliček do běžného kolektivu. Další operace přišla ve čtyrech letech, opět jsem byla odvezena do Motola, a tenkrát to nebylo tak, že by mohla maminka se mnou pobývat při hospitalizaci. Byla jsem sama na dětském oddělení ve čtyrech letech, operovali mi šilhání.

    Už tam jsem se seznámila s kamarádem, který byl také na operaci očí, a dokonce po 14-ti denním pobytu, když jsem měla odjet domů, tak jsem plakala, že tam chci ještě být. Děti tohle prostě prožívají jinak.  Takže mi vlastně nebylo líto, že jsem nemocnici, ale že opouštím svého nově nalezeného kamaráda, a že máme poprvé naplněné naše rčení.


    Mateřskou školu jsem absolvovala mezi intaktními dětmi, absolutně si nepamatuji na žádná negativa spojená s mým zrakovým postižením. V tomto věku asi ještě děti rozdíly nevnímají, nebo prostě přijímají tak, jak to je. Stále jsem nosila ony velmi silné brýle, ale nepamatuji si z té doby na žádné posměšky či nadávky ohledně nich.


    Do základní školy jsem pak šla speciálně pro děti se zrakovým handicapem. S tak vážnou oční vadou, jako jsem měla já, nás tam moc nebylo. Ale dodnes tvrdím, že to byly nejšťastnější roky mého života. Bylo nás tam málo, a byli jsme prostě jako rodina. Nikdy, nikdo neřekl nic špatného o tom, že nevidíme, nikdy v rámci kolektivu se mě nebo komukoliv jinému nestalo, že by se nám ohledně našeho zrakového postižení někdo posmíval nebo na něj poukazoval. Jak spolužáci, tak pedagogové a vůbec prostředí, které oni a pan ředitel pro nás dokázali vytvořit, bylo prostě skvělé. 


    Užívali jsme si dětství a pak dospívání přesně tak, a nebojím se říct, že i lépe, než zdraví školáci. Měli jsme k sobě blízké a vřelé vztahy, krásné kamarádství. Prožili jsme spolu krásné školy v přírodě, poprvé jsem díky této základní škole mohla být u moře, a jsou to zážitky, které mi nikdo nevezme a na které nikdy nezapomenu.  Nikdo nás nepodceňoval, naopak, v tak malém kolektivu jsme se mohli soustředit na to, co nám šlo, anebo pilovat to, co nám nešlo. 

     Co se týče sportu, tak jsme se zase věnovali tomu, co umožňovalo naše zrakové postižení. Jeden běhal, jiný plaval, další zase dělal něco jiného. A všichni jsme byli dohromady tým, proto jsme nejednou zvítězili na Sportovních hrách zrakově postižené mládeže. A zde opět přichází naplnění našeho původního rčení, o kterém je celý tento článek. Pokračujeme dál.

    Protože jsem měla výborné základy ze základní školy a věřila jsem si, tak jsem se vrhla do studia gymnázia jako integrovaná. To znamená, že jsem studovala se zdravými jedinci. Co se týče vztahuů na gymnáziu, taky tam jsem měla štěstí. Když to shrnu, tak ve svém životě mám opravdu štěstí na skvělé lidi, kteří mi právě hodně pomohly a nebo pomáhají zvládat a přijímat hendikep takový jaký je, a právě sebe samu takovou, jaká jsem.


    Nebudu říkat, že to bylo vždy sluníčkové a duhové. To samozřejmě nebylo. Na základní škole, ale i v průběhu dospívání, samozřejmě jsem se poměrně často setkávala s tím, že mám na obličeji popelníky, a podívejte se na ní na pidlovočku a podobně. Samozřejmě, že mě to mrzelo, mrzelo mě to hodně.  A i slzičky protekly, a nebylo jich málo. Jenže vždy jsem našla sílu a řekla si, že jim ještě ukážu. A že vlastně nikdo z těch posměváčků nestojí za to, abych kvůli nim plakala.


    V průběhu základní školy jsem přišla o zbytek zraku na pravém oku, tenkrát jsem byla pro změnu hospitalizovaná na Karlově náměstí v Praze. Bohužel tenkrát lékaři nevěděli, co si s akutní slepotou počít, a tak nechali stav, jaký byl. Tenkrát to pro mě byla velká rána, ale měla jsem opět velkou podporu v rodině, a také právě na zmiňované základní škole, že jsem se po této prožité události hned mohla vrátit zpátky do školy, abych nemusela myslet na to, co se stalo.


        A bylo to mnohem lepší, než být doma a užírat se tím, co se stalo. Bohužel postupem času, velmi pomalu, ale vtíravě, se začal zrak horšit i na mém levém oku, a to vlivem zhoršujícího se glaukomu.


    Na gymnáziu jsem byla v rámci možností samostatná, pohybovala jsem se sama bez pomoci, bez pomoci bílé hole. Psala jsem si poznámky vlastní rukou do sešitů, četla jsem text v knihách za pomocí lupy, která zvětšovala třikrát, či jsem četla zvětšený černotisk.

    Bohužel v roce 2001 přišla rána, která mi změnila celý život. (Dočtete se zde). Na přechodu pro chodce mě srazilo auto a v důsledku velmi silného otřesu mozku jsem později musela absolvovat desítky operací. Bylo to tak, že oko, které bylo již tak křehké z mládí a z dětských operací, neuneslo silný naráz do hlavy, a začala mi padat sítnice na levém oku. Musela jsem na operaci kde byla sítnice přišitá.

    Ale v důsledku této operace jsem najednou přišla o možnost samostatného pohybu a o možnost čtení vlastním okem a psaní vlastní rukou. Náhle ze dne na den jsem byla odkázána na pomoc druhých. A zde se dostáváme k tomu, co mi chybí. Chybí mi čtení knih, chybí mi psaní vlastních rukou. Chybí mi to, že se nemůžu sebrat a jít tam, kam bych chtěla. Vše se odvíjí od toho, že jdu pouze tam kam mám naučené trasy, či s doprovodem.

    Na druhou stranu jsem objevila kouzlo mluveného slova a když někam jdu, tak nejdu sama. To má taky do určité míry svoje výhody. Protože, když se vám nikam nechce, tak tam jdete alespoň dva.


        Tím, jak jsem náhle přišla o zbytek svého zraku, resp. se radikálně zhoršil zbytek zraku, musela jsem vyhledat pomoc na odborných pracovištích (Tyfloservis, TyfloCentrum, SONS), které pracují s lidmi se zrakovým handicapem. A tam jsem opět našla nové přátele, jak ze strany klientů, tak ze strany pracovníků. Začala jsem navštěvovat různé kurzy, které mi dodaly sebevědomí a dodaly mi pocit toho, že spoustu věcí můžu zvládnout sama, jen je třeba je dělat jinak a naučit se, jak je dělat.

    Učila jsem se chůzi s bílou holí, dala jsem si opakovací kurz Braillova bodového písma. Hned jsem měla co dělat, a nezabývala jsem se myšlenkami na to, že už nikdy neuvidím tak jako dříve.


    Za pomoci přátel a rodiny jsem mohla také studovat na vysoké škole. Protože prožitá autonehoda se stala v maturitním ročníku a hned poté jsem nastupovala na vysokou školu, takže nějakou dobu trvalo, než jsem si mohla pořídit veškeré kompenzační pomůcky. A zase díky tomu, že jsem měla hendikep, tak jsem potřebovala na vysoké škole doprovod.

    Když si kolegyně studentky všimli, že mě do přednáškových místnosti doprovází babička, tak je zajímalo proč. Seznámily jsme se a já jim pověděla, jak se věci mají. Holky se o mě začaly starat, jedna mě dovedla na tramvaj, druhá mě vyzvedla doma, s další jsem šla na oběd. Stal se z nás skvělý kolektiv, a kamarádky mi velmi pomáhaly celou dobu studia. A zde jsme opět u toho, že největší benefit mého hendikepu jsou skvělí a dobří lidé.


Po ukončení magisterského studia jsem se rozhodla si pořídit vodicího psa. Pes mi dodal samostatnost a důvěru v samostatném pohybu a prostorové orientaci. Na závodech, soustředěních, a všech akcích, které jsem se psem absolvovala jsem opět našla skvělé a výjimečné přátelé, s kterými udržuji kontakt dodnes. Také jsem měla tu čest účastnit se několika skvělých akcí, kde jsem mohla získat nové zkušenosti dočtete se ZDE a ZDE.

 

    V neposlední řadě je třeba zmínit muže. Ne každý muž byl ochoten akceptovat to, že nevidím. Hodně z nich se jich tohoto bálo, jiní to ani nezkusili. Nedali mi šanci ukázat, že život se mnou není pouze omezování. To mi samozřejmě bylo mockrát líto. Ale nakonec mi osud přivedl do života toho nejlepšího, mého manžela, který se nebál mého zrakového hendikepu, vše se trpělivě učil a respektoval to, co jsem mu vysvětlovala.

    Moje zkušenosti se zrakovým handicapem mi také do života přinesli pracovní příležitosti, za které jsem velmi ráda. Dělám práci kterou miluji, a to v plzeňském Tyfloservisu, také pracuji na Západočeské univerzitě, kde pomáhám studentům se speciálními vzdělávacími potřebami a to studentům se zrakovým postižením zlepšit jejich studijní podmínky na univerzitě.

    Tak co myslíte? Platí ono tvrzení, kterým jsme začínali tento příspěvek? Já myslím, že stoprocentně. Rozhodně nemá smysl žehrat nad tím, co nemáte, ale je třeba maximálně využít to co momentálně máme. 

Komentáře