Můj vodící pes

    V roce 2007 jsem se účastnila literární soutěže vyhlašované časopisem Zora. Jelikož jsme byly s mojí vodicí goldenkou stále ještě na začátku našeho společného života, přebírala jsem ji v listopadu o rok dříve, tak jsem se rozhodla povídku věnovat právě jí. Nakonec moje povídka obsadila krásné třetí místo, což mě velmi potěšilo. Dokonce se konalo i slavnostní vyhlášení v klubovně v SONS ČR v Krakovské ulici v Praze, kde jsme se sešli příznivci tvůrčího psaní, vodicích psů, zrakově postižených a časopisu Zora. Šéfredaktorem byl pan Jiří Reichel, který měl setkání pěkně zorganizované, příjemně jsme poseděli, poklábosily, a atmosféra byla velmi přátelská a přívětivá.

    Dnes je mi tato povídka milou vzpomínkou na Cilku, s kterou jsem strávila krásných 12 let. V duchu si vybavuji všechny popsané situace v textu, až mi obsah vhání slzy do očí. Připomeňte si Cilku se mnou v mojí povídce.

 

 

    Můj vodící pes, tedy lépe řečeno psice, raději však hafina, je úžasně chundelatá goldenka, která dělá čest své rase a je zlatá ve všech směrech, a jmenuje se Priscilla. Jelikož jméno evokuje spíš název luxusní zahraniční kosmetiky, říkáme jí hezky česky Cilka. Naše Cilka je ještě mladá a nevybouřená adolescentka. Ve chvílích, kdy zrovna nepracuje a nebrázdíme spolu ulice čtvrtého největšího města naší středoevropské země (bydlíme totiž v metropoli Plzeňského kraje - v Plzni), dokáže Cilka předvést a zdůraznit, že je stále mladá a plná energie.

    Věci se mají asi takto: Když Cilka funguje jako má průvodkyně a mé oči, plní svou práci svědomitě. Působí v postroji velice vznešeně a důležitě, mastí po dané trase s nadšením jí vlastním, pohodově si vrtí rozcuchanou oháňkou a ještě jí roztomile poskakují její zlatá ouška. Sveřepě sleduje terén, veškeré překážky a případné nesrovnalosti na trase. Prodírá se davy lidí a dokáže svým uhrančivým pohledem donutit kolemjdoucí, aby jí s radostí uvolnili cestu a ještě měli tu čest sledovat, jak ztepilá Cilka provádí svou paničku. Takto působí jako kultivovaný a nad vším povznesený vodící pes. Avšak...

    Je-li naše putování u konce a my šťastně dorazíme domů, mění se Priscilla z klidného a důstojného psa v nezpoutanou divošku. Myslím, že i jihoamerické Amazonky by jí mohly závidět její temperament. To pak člověk zírá, jak má před sebou během chvíle dva rozdílné psy. Celá tato proměna se odvíjí jen od toho, zda pes nese na svých zádech bílý kožený postroj či nikoliv. Po odejmutí tohoto „kouzelného“ zařízení, které je nositelem disciplíny a ukázněnosti, se Cilka mění v malého ďáblíka.  To si pak s ní v rychlosti, kterou je schopná vyvinout při běhu poté, co uslyší blahozvučný povel „VOLNO“, nikdo nezadá. Rázem se travnatá plocha před naším domem mění v závodní okruh Velké pardubické a s Cilky se stává z psa vodícího spíš závodní kobylka. Vypadá to podobně, jako když běhají koně. Hafina lítá nadzvukovou rychlostí vzduchem, u toho i obstojně dupe, jazyk jí visí z tlamy ven a jako smyslů zbavená se řítí kupředu. K dokonalé iluzi Velké pardubické chybí akorát proslulý Taxisův příkop.

    Zdálo by se, že bude k nezastavení, dokud jí nedojdou síly a neulehne vyčerpáním do trávy. Ale stačí, aby se na scéně objevil nový element. To je pak Cilka ochotná zastavit a veškerá její pozornost se ubírá jeho směrem. Mluvím teď o goldenovi zvaném Angelo. Pod tímto andělským jménem se skrývá statný chovný samec se zájmem o naší, o proti němu poněkud menší a drobnější, fenečku. Angelo přibíhá několika skoky k Cilce a máme tu fázi zdravení v podobě vzájemného očichávání a pošťuchování se. A nastává opět honička, ale tentokrát už ne jeden závodní golden, ale dva psi řítící se rychlostí připomínající nezkrotný a nezadržitelný přírodní živel.

    S podivem je, že stejně jako člověk, dokáže i pes během dne předvádět několik rolí a tváří, které si dané situace vyžadují. Od zodpovědného asistenta zrakově handicapovaných až po malé naprosto nevychované psí mimino. Cilka dokáže svůj postoj přehodnotit během pár vteřin. Jsme stále na travnatém pozemku před domem, kde do hry vstupuje další „chlap“. Tentokrát se však jedná o malé bezbranné několikatýdenní goldenní štěňátko, které bylo před pár dny odtrženo od máminy sukně a ještě se nevyzná v tajuplném a mocném světě psích dospělých. Toto Cilka registruje velice zřetelně, záhy se ujímá role dočasné pečovatelky a ochraňovatelky malého Dustíka. „Roztoužený“ a elánem nabitý Angelo rázem ztrácí svou atraktivitu. Z Cilky se z provokující puberťačky, která byla ochotna psímu nápadníkovi povolit vše a nic, stává najednou klidná a trpělivá náhradní mamina. Od malého psího čumáčku si nechá líbit všelijaké okusování, olizování, přelézání a podlézání; hlavně když Dusty získá jen na pár minut improvizovanou „matčinu“ blízkost a pozornost.

    To však není zdaleka vše, co je schopná Cilka „zahrát“ během jediného dne. Myslela bych si, že po celodenním soustředění a chození po městě musí být pesan unavený alespoň stejně jako já, a tudíž bych předpokládala, že své chlupaté čtyřnohé tělo složí do svého měkoučkého pelíšku a po zbytek dne už nezmobilizuje energii na to, aby něco provedla. Avšak opak je pravdou.

    Po krátkém, leč zřejmě vydatném, spánku je Cilka v plné polní připravena dát o sobě vědět. Pomalými kroky a neslyšně, jako by číhala a hlídala, kdy má zaútočit, prochází bytem. Sleduji tedy, co má za lubem. Ona se však mou pozorností nenechá vyprovokovat a začíná hra nervů, která z nás vydrží déle hlídat tu druhou. Povinnosti volají, a tak jí nechávám, ať si jde po svém. Procházím místnosti a nevšímám si jí. Ona mě však opatrně sleduje a čeká, kde zakotvím a setrvám na místě alespoň pár minut.

    Po několika minutách strávených na balkóně věšením prádla se opět vracím na místo, kde před pár okamžiky Cilka ještě ležela. Cestou však moje domácí obuv rozhrne hromádku jakýchsi neidentifikovatelných drobků značně větších rozměrů. Pátrám v hlavě, kde se tu ta spoušť mohla vzít, jelikož jsem dnes už měla tu možnost držet vysavač v ruce, a dokonce s ním i aktivně zacházet. Je to skoro až columbovská záhada. Stále ještě nemám ani tušení, co můj zvířecí miláček provedl. Jediné vysvětlení nacházím v tom, že jsem zkrátka hromádku „přehlédla“ a ona už je tu delší dobu. Uspokojena tímto řešením přesouvám svou pozornost na kuchyň, kterou je potřeba též uvést do obyvatelného stavu před tím, než přijde má věrná přítelkyně na kus řeči a tažený štrúdl, který jsem se sebezapřením a nesmírnou pečlivostí vyrobila předchozího dne. Nerada bych, aby to znělo příliš nadneseně, ale jablečný závin v mém podání byl vskutku mou cukrářskou delikatesou, na níž jsem byla po zásluze pyšná.

    Jelikož se přiblížila hodina příchodu mé kamarádky, jala jsem se připravit a nakrájet onu jablečnou lahůdku, na kterou by mohl být hrdý třeba i cukrář sloužící u rakouského dvora. Voda na kávu již vesele bublala, sáhla jsem tedy automaticky po podnosu, kde jsem nechala odpočívat své sladké veledílo. Jaké bylo mé překvapení, když jsem našla tác na svém místě, avšak byl úplně prázdný. V ten moment mi zapadly všechny části hádanky – Co to je za drobky? – dohromady. Otočila jsem se na psa a zeptala se, co to má být? Cilka již stála u mých nohou a spokojeně vrtěla ocasem sem a tam. Vše završila tím, že se řádně olízla a odešla směr pelíšek.

    Tudíž plánovaný odpolední relax u kávy, moučníku a příjemného rozhovoru proběhl, ale bez moučníku. Nejprve jsem měla monstrózní vztek na Cilku, ale když jí pak člověk vidí, jak spokojeně spinká stočená v pelíšku v podobě embria a hlasitě odfukuje, nemůže se ani trochu zlobit na tu němou tvář. Cilka je zkrátka liška podšitá, nedovedu si však představit že by byla jiná. Je radost sledovat věrnost a oddanost vašeho psa, který je vám očima i  přítelem. Miluje vás bezvýhradně, nemění nálady a je vám vždy na blízku. Když vztah mezi vámi funguje, můžete se spolehnout vy na psa a pes na vás.