Textů, jak komunikovat se zrakově postiženým, bylo napsáno již hodně. I u mě na blogu jich na toto téma pár najdete např:
Jak se chovat a komunikovat s lidmi se zrakovým postižením (blindicka.com)
Komunikace s člověkem, kterého vede vodicí pes + dovednosti vodicího psa (blindicka.com)
Přístup ke studentům se zrakovým postižením (blindicka.com)
Nicméně život ukazuje, že opakování je matka moudrosti, tak dnes převedu tyto teoretické praktiky do skutečného života a povím vám, s jakými nedostatky v komunikaci jsem se v poslední době setkala.
Byli jsme na procházce spolu s mými rodiči, pár metrů vepředu slyším, že naši zdraví – dobrý den. Tudíž jsem bystřila sluch a snažila se poznat, s kým se potkali, zastavili se a dali se do řeči. Došli jsme k nim, říkám dobrý den…Odpovědí bylo: „Ahoj, Lindo, víš, kdo jsem?“ Byla jsem konsternovaná, neboť ten hlas jsem absolutně nemohla zařadit. Mozek mi jel na plné obrátky, a ještě jsem se cítila, jak malé děcko před tabulí, které je zkoušeno, zda si pamatuje nabyté znalosti. Upozorňuji, že toto se odehrálo během pár vteřin, které mi přišly ale nekonečné. Moje máma zasáhla a řekla mi, co je to za paní. Ano, když jsme byli malé, tak jsem si hrála s její dcerou, kterou jsem asi 25 let neviděla. Hlas oné paní rozhodně nemám ve své databázi lidí, které bych měla identifikovat.
Pravidlo jedna: Nezkoušejte z jakéhokoliv důvodu, zda jste v životě zrakově postiženého tak důležití, že si vás pamatuje podle hlasu. Rovnou za pozdrav spolu s oslovením jménem připojte také svoje jméno. Bude to vypadat takto: Ahoj, Lindo, jsem paní Nováková. Nebudete pak vzbuzovat nepříjemné pocity na straně zrakově postiženého, a navíc ten ocení to, že jste ho oslovili jménem, a ještě se představili.
Toto samé pravidlo platí, i když telefonujete. Již se mi párkrát stalo, že mi volalo neznámé číslo, já to zvedla a tam se ozvalo: Čau, Lindo…a dramatická pauza. Číslo nemám uložené, a přece mě volající zná. Mám ho znát taky? Mozek šrotuje…Nenapínejte nás ani při telefonickém hovoru a představte se.
Ale abych neuváděla jen negativní zkušenosti, tak mě poměrně před pár dny překvapila kamarádka/spíše známá. Známe se od mala, ale přátelství je spíše na zdvořilostní rovině. O to jsem byla více potěšena, když jsem ji potkala s rodinou, kdy ona mě pozdravila, oslovila a hned přidala své jméno. Musím říct, že mi to udělalo velkou radost. Stále to není běžnou praxí ani u těch, kteří mě znají celý život.
Následuje další nešvar, co dělá hodně lidí, mají pocit, že když se mnou mluví a já na ně nevidím, že si obsah promluvy mohou říkat úplně jiným směrem než přímo ke mně.
Pravidlo druhé: Když hovoříte s člověkem se zrakovou vadou, hovořte přímo k němu, i když on s vámi nemůže mít oční kontakt. Avšak podle intenzity zvuku hovoru pozná, zda jste se otočili zády či hovoříte tak nějak bokem. Působí to pak neuctivě vůči zrakově postiženému.
Další věcí, která je nepříjemná při komunikaci, a to hromadné, když je v místnosti více lidí, je, když zrakově postižený neví, zda se hovoří přímo na něj či na kolegu. Stalo se mi také nedávno. Musela jsem stále sledovat, zda je to myšleno na mě, nebo zda se mě ptají už zase. Sledovat potom takový komunikační frmol je velmi náročné a vyčerpávající.
Pravidlo třetí: Chcete-li se ZP na něco optat, oslovte ho jménem. Když nevíte, jak se jmenuje, lehce se ho dotkněte, uveďte zdvořilostně otázku a ptejte se, nebo řekněte, co máte na mysli.
Další věcí, která může být velmi nepříjemná, někdy možná komická je, když vejdete do místnosti a nemáte nad ní zrakovou kontrolu. Sednete si ke stolu, uděláte pár neformálních gest či věcí, které byste v přítomnosti kolegy/kamaráda neudělali, a najednou se ozve z druhé strany místnosti: „Já jsem tady taky.“ To byste se hanbou propadli…
Pravidlo čtvrté: Neseďte v koutě jako myšky a dejte najevo zrakově postiženému, že jste v místnosti také přítomni. Ať nezpůsobíte jemu i sobě trapné chvíle.
Další věcí, kterou znám z praxe, je, že když někam přijdete, je tam hodně lidí a já se zeptám, kam se mám posadit. Odpovědí mi je, že „tam“, vedle pana Nováka, a ještě doplněno o gesto rukou. To mám vždy chuť se otočit na podpatku a odejít.
Pravidlo páté: Navigace zrakově postiženého musí být vždy doplněna o směr – vlevo, vpravo. Nejlepší je nabídnout rámě, kam se ZP zavěsí a vy ho můžete pohodlně dovést na místo, kam se má posadit, když byste si nebyli jistí ve slovní navigaci.
Dalším příkladem ze života je změna prostředí. V jakém smyslu to míním, hned vysvětlím. Pravidelně se stýkáte se zrakově postiženým na konkrétním místě – zaměstnání, škola, volnočasové aktivity. ZP vždy hned ví, kdo jste, zdraví vás, pozná vás. Přijde změna prostředí, potkáte svého zrakově postiženého kamaráda, pozdravíte ho bez toho, aniž byste se představili, a on neví, neumí vás zařadit. Jak je to možné?
Pravidlo šesté: Zrakově postižený má často lidi/vjemy/předměty spojeny s konkrétním místem/prostředím. Když je pak mimo něj, už vás nemusí hned poznat/identifikovat. Tudíž není nic neobvyklého, že vás ZP hned nepozná. Např. by vás na daném místě nečekal, není zvyklý, že byste se mohli potkat také jinde než na společné aktivitě. Proto vás nemůže hned zařadit a trvá mu to déle. Proto i zde je žádoucí aplikovat pravidlo první.
Dalším neduhem, leč dobře myšleným, je manipulace se zrakově postiženým. Již několikrát mě někdo tlačil před sebou, či mě držel za obě ruce a couval, či mě strkal do MHD či tahal za moji bílou hůl či postroj vodicího psa.
Pravidlo sedmé: Na pomoc se zeptejte, nemanipulujte s člověkem ani jeho věcmi. Když bude pomoc vítaná, sám zrakově postižený si řekne, jak byste mu mohli pomoci. Prosím nebuďte dotčení, když člověk se ZP vaši pomoc nepřijme. Zrovna ji prostě nepotřebuje a rozhodně to není tak, že by si vaši nabídky nevážil.
Tak to byly jen střípky z mých zkušeností. Univerzální pravidlo pro komunikaci neexistuje, nicméně dobré slovo a ochota ještě nikoho neurazily, a tak věřím, že se můžeme vzájemně obohatit skrze osvětu a vzájemným kontaktem.
Komentáře
Okomentovat