O tom, že jsem se účastnila několika literárních soutěží, jsem již psala. O mých úspěších si můžete přečíst zde a také například zde. Většinou moje příspěvky byly tvořeny zkušenostmi, zážitky a příběhy ze života. Jelikož jsem nadšený milovník sci-fi, tak jsem se pokusila jednoho dne i o povídku v tomto žánru. Třeba říci, že to byl můj první i poslední pokus. Publikovala jsem ji na jednom sci-fi serveru, kde byla přijata, řekněme, rezervovaně až průměrně. Nicméně mám pocit, že dnes na pultech knihkupců můžeme najít dílka rozličných kvalit, tak jdu s kůží na trh a povídku přináším i vám – mým čtenářům. A navíc – kde jinde by moje povídka měla mít své čestné místo než na mém blogu.
Výměna
Byl krásný slunečný den. Vzal jsem svoji malou dcerku Sofii na piknik na pláž. Nebe bylo blankytně modré, ženy by to tak řekly, já bych řekl zkrátka modré bez mraků, moře klidné; takto klidné moře je jen na pláži Silence Sand. Rád sem vodím Sofii, jelikož je toto místo stranou od návalu turistů i teenagerů, kteří chtějí zdolávat vlny pomocí prken, skútrů či jiných novodobých vodních sportů. Sofie ráda staví útvary z písku, zatím velmi naivní, ale roztomilé písečné stavby. Slíbil jsem její matce, že budu trávit se Sofií čas stejně intenzivně, jako když jsme byli ještě manželé. Mám svoji dceru upřímně rád, je to to nejlepší v mém životě, co mě potkalo. Zatím mě miluje bezvýhradně a nic za to neočekává, je mi jasné, že toto se časem změní, až má princezna začne dospívat a její tatínek už nebude středem jejího vesmíru, ale zatím je jí šest a mám ji jen pro sebe, a proto si uděláme dnes den jako stvořený pro malé holčičky a jejich tatínky.
Nabídl jsem svojí holčičce, že jí pomůžu stavět, zda mi půjčí část svých nástrojů, míněno nějaký z jejich kyblíčků a různých lopatiček. Tentokrát souhlasila, většinou moji asistenci nepotřebuje, jen říká, že se mám dívat, jak staví a když, tak jen poradit co a jak dál z písku vytvořit. Zeptal jsem se tedy Sofie, co by ráda dnes stvořila a ona řekla prostě, že chce udělat naši planetu, ale že neví, jak vypadá a v tom, že ji mám pomoci já. Její požadavek mě trochu zaskočil, neboť dosud se nepídila po podobě a detailech světa, kde jsme žili. Pravda, že jednou tyto otázky stejně přijdou, tak proč je nezodpovědět dnes v tento svěží letní den.
„Tati“, začala Sofie s otázkami. „Ano, miláčku“, s napětím jsem očekával zvídavou otázku, která jen vyskočit z jejích temně modrých očí. „Jak vypadá naše planeta“? Zatím snadná otázka, pomyslel jsem si. „No, jak? Je to velká koule, jako velký míč, co máš doma“. „Aha, a má stejnou fialovou barvu jako ten můj míč, tati“? „Ne, miláčku, naše země je modrá, protože je na jejím povrchu hodně vody“. Následovaly otázky typu – co je ještě na povrchu, kolik lidí žije na planetě a jak dlouho tu lidi žijí, proč nebydlíme jinde…?
Překvapila mě její horlivost vše toto se dozvědět a její zájem o vše, co jsem říkal. Dokonce pustila ze zřetele i své pracovní náčiní a soustředila svoji pozornost a pohled jen na mě. A tak mi nezbývalo než začít vyprávět…Povídal jsem dlouho, Sofie mě občas přerušila nějakou všetečnou otázkou, ale jinak byla vzorná a trpělivá posluchačka. Ve zkratce teď povím i vám, co jsem převyprávěl své zvědavé dcerce onoho dne na pláži roku 144 Druhé éry Země.
Začal jsem typickou větu: Již před několika generacemi, když nikdo z nás nebyl na světě, ani ty, ani já a ani maminka, začaly na Zemi klimatické změny, to znamená, že počasí bylo stále nevyzpytatelné a předvádělo nám své rozmary. Léta byla horká s velmi vysokou vlhkostí; zato v zimě mrzlo, až praštilo a všude byly veliké závěje sněhu. Děti měly z takového počasí radost, v létě byly stále na pláži a dělaly dokola stále to, co my dva teď spolu – užívaly si sluníčka, vody a her. Ale dospělým dělaly stálé změny počasí starosti. Postupně začala být zima i v létě, lidé už se nekoupali a neslunili na pláži, nejezdili kempovat do lesů, ani nepotřebovali kola či kolečkové brusle.
Vědci z celého světa se urputně věnovali studiu toho fenoménu a jednotně se shodovali, že celoroční zimní ráz počasí má pouze dočasný charakter, že se počasí během pár let zlepší, že se rozhodně horšit nebude. Na otázky týkající se ekonomiky a výrobních strategií zase jiní společenští vědci odpovídali, že není problém, aby se textilky zaměřily jen na podzimní a zimní kolekce, stejně tak obuvnický průmysl, farmaceutika by prý měla jásat, neboť chladnější počasí zvyšuje poptávku po různých vitamínech a doplňcích stravy. Co se týče oblasti stravování a produkce potravin, tak prý žijeme v době syntetických přípravků, nic není příroda – ve všem jsou samé konzervanty, a pak lidstvo stejně pěstuje své plodiny v uměle vytvořených hydroponiích a sklenících, když veškerou půdu vhodnou k pěstování plodin nahradily rozrůstající se aglomerace se svými obytnými, kancelářskými či průmyslovými budovami. A tak se situace s krutými zimami a spíše podzimními léty jevila dočasně zvládnutelná. Jenže čas, který vědci dávali počasí na to, aby se umoudřilo, uplynul. Situace se nelepšila, ba naopak. Chladný až mrazivý charakter počasí se stal dominantní celosvětově, tzn. na jižní i severní polokouli, ve všech časových i klimatických pásmech. Tam, kde dříve znali jen slunce a sucho, dnes sněžilo a mrzlo – je to představa až děsivá, že v oblastech rovníku či subsaharské Afriky nosili lidé sněhule, palčáky a kožichy. Nutno říci, že jich moc nebylo, neboť organismy těchto domorodců nebyly schopné se adaptovat na tak výraznou změnu klimatu. Lidé po celém světě začali umírat na následky spojené s třeskutými mrazy. Výrazně se změnil demografický ráz, to znamená, že lidé více umírali a málo se rodili, nikdo nechtěl přivést své potomky do Doby ledové 3. tisíciletí, o které nikdo nevěděl, kdy vlastně skončí.
Lidstvo statečně bojovalo s touto přírodní katastrofou, i když počet obyvatel na zeměkouli ubýval. Lidé bojovali s krutými mrazy, snažili se adaptovat na stále snižující se teploty, zaváděli preventivní opatření ve výrobě účinnějších antivirotik, aby se tak vyhnuli pandemiím chřipek a jiných chorob, které by mohly dále oslabit již tak zdecimovanou lidskou populaci. Do tohoto urputného boje o přežití zasáhla další událost, která měla pro budoucnost lidstva velmi významný charakter.
Jednoho letního dne, který svým charakterem spíše připomínal arktickou zimu, ohlásila americká NASA, že již pár dní sleduje neznámý objekt pohybující se velkou rychlostí směrem k Zemi a že po důkladném pozorování a analýze může s jistotou říci, že se nejedná o vesmírné těleso, ale spíše se přiklání k hypotéze, že jde o jinou civilizaci z vesmíru, která je schopna cestovat vesmírem obrovskými rychlostmi, a tedy nutně musí být na vyšší technické úrovni než lidstvo, z čehož by mohlo vyplývat potenciální nebezpečí pro Zemi. Začaly tedy přípravy na setkání s návštěvníky z vesmíru. Byly zapojeny nejchytřejší hlavy celého světa – počínaje fyziky, matematiky, astrology, xenology, antropology, lingvisty, ale i lékaři a biology. Přípravy provázely rozličné projevy vášní i vzteku, neboť na jedné straně zde bylo vzrušení z neznámého, a na straně druhé obavy z budoucnosti lidstva, která již tak byla ohrožena špatnými klimatickými podmínkami. Náboženští myslitelé viděli v příchodu cizinců boží trest za hříchy lidstva, nadšenci z UFA zase vysvobození z utrpení, antropologové příležitost poznat nová a odlišná stvoření, a prostý lid věřil, že přílet cizinců v době tak těžké pro lidstvo nevěští nic dobrého.
Vědecká i laická veřejnost si však kladla v zásadě stejné otázky, jak budou příchozí vypadat – budou to humanoidé či nějaké formy energie – lidská fantazie neznala v tomto směru hranic – jaký bude styl jejich komunikace, mají jazyk, jak ho dekódujeme, či nás budou kontaktovat pomocí matematických šifer a vzorců, budou nás vůbec kontaktovat, nezaútočí rovnou, přicházejí v míru - a co chtějí? Obava z neznámého působila všeobecně zmatek a obavy.
V den příletu vesmířanů bylo lidem doporučeno se uchýlit do sklepních prostor, do bunkrů a úkrytů, nevycházet ven a zabezpečit si nezbytné věci a potraviny na několik dní v případě, že by bylo lidstvo napadeno a byla nutná obrana Země. Veškeré ozbrojené složky měly pohotovost a každý s napětím očekával, co přinese následujících 24 hodin. K prvnímu kontaktu došlo 6. 6. 2226 – i pro tuto symboliku čísel byl den setkání nazýván Dnem ďábla. Vesmírná loď o rozměrech dvou fotbalových hřišť přistála onoho dne nad ránem někde na území Afriky, kde kdysi bývala nehostinná saharská písečná poušť, tenkrát tam byla taky, ale v podobě ledu a sněhu. Již před vstupem do zemské atmosféry bylo lidstvo kontaktováno na základě jednoduchých matematických formulí, které přinášely poselství ve smyslu: Přicházíme v míru. Cizinci komunikovali ve formě binární soustavy čísel – tedy na základě kombinací nul a jedniček, a předpokládali tak správně, že budou pochopeni a vyslyšeni. Jejich technologie byla stejně tak vyspělá, že i kdyby lidstvo vzkaz nepochopilo, zbraně lidí by stejně proti cizincům neměly šanci obstát.
Poselství cizinců bylo tedy mírové, a jak se nakonec ukázalo, tak i oni měli své problémy a na cestách vesmírem se snažili najít řešení těžkostí, které jim osud nadělil, ale o tom později. Komunikace mezi lidmi a Fuziany, tak se návštěvníci jmenovali, Fuzie byla jejich domovská planeta, byla zpočátku pomalá, leč funkční. Obyčejní lidé měli zprávy o jednání s cizinci jen zprostředkovaně z médií a tiskových zpráv, které poskytovaly nejrůznější světové agentury.
Fuziané byli přátelští a velice logicky uvažující humanoidé. Byli vysocí něco málo přes dva metry, jejich tělo bylo pokryté hustou antracitovou srstí a kromě končetin a hlavy ho chránil jakýsi oděv na bázi broušené kůže a poddajného, leč velmi pevného neznámého kovu. Měli dva páry očí, což jim umožňovalo dokonale kontrolovat prostor a dění kolem nich. Pár očí měli jako lidé v oblasti obličeje - a po stranách hlavy, nad každým uchem, jedno velké oko. Jejich uši byli menší než lidské, ale na kvalitě jejich sluchu to nebylo nikterak znát. I obličej byl pokryt hustým ochlupením, i když ne tak výrazným jako na těle. Nos byl dlouhý a výrazný, spíš tvaru kvádru s jednou velkou nosní dírkou; ústa měli standardní, leč ukrývala čtyři řady zubů, dvě nahoře a dvě dole, a velmi mrštný a dlouhý jazyk. Na rukou měli spíše drápy než nehty. Lidé této rasy byli muži i ženy, i když oni si tak neříkali. Neměli tak signifikantní pohlavní znaky, kterými by se dal odlišit muž od ženy. Pohlavní orgány měli uloženy v břiše, a tak nebylo zřejmé, kdo je muž a kdo žena; úprava zevnějšku, vlasy, nehty..., byla stejná jak u mužů, tak i u žen, oni sami dobře poznali, kdo je kdo dle jmen, která měli, ale to lidstvu zatím bylo utajeno vzhledem k jazykové bariéře. Jejich rozmnožování probíhalo mimoděložně, čemuž se nedalo divit vzhledem k jejich logičnosti a praktickému pohledu na svět. Pro prostého člověka působili tito lidé jako bezpohlavní národ. I když jejich role byly rozděleny do několika úrovní podle logického systému, což zvyšovalo efektivitu a výkonnost jejich činností.
Když se lidé s Fuziany seznámili blíže a vzájemně pochopili, jak jejich představitelé myslí a jak pracuje jejich společnost, mohli se zeptat na důvod, proč si cizinci k návštěvě zvolili zrovna Zemi. Nutno říci, že jejich důvod byl velmi překvapivý, skoro až šokující a neuvěřitelný. A na tomto místě se dostáváme ke strastem, které potkaly návštěvníky z jiné planety a proč cestovali vesmírem.
Fuziané vylíčili tedy svůj příběh – byl to sice čistě logický a metodologický souhrn několika událostí, ale pro prozaicky přemýšlivé lidi to bylo asi takto: Domovem Fuzianů byla planeta tak o velikosti našeho Měsíce, avšak s podobnými podmínkami pro život, i cizinci dýchali vzduch podobný našemu a jejich planeta byla tvořena z padesáti procent vodou a povrchu dominovaly tři hlavní rozlehlé kontinenty. Co se týká průměrných teplot na jejich planetě, tak celá planeta ležela v jednom klimatickém pásu o průměrných teplotách 50 stupňů Celsia pod nulou, což vysvětluje jejich výrazné ochlupení a kožený oděv. Jejich infrastruktura a celý způsob života byl těmto teplotám přizpůsoben, a tak žili, stejně jako lidé, na své planetě tisíce let. I u nich začalo před několika lety docházet k postupné změně klimatu, napřed jen pozvolna, ale později velmi výrazně. I oni začali umírat, neboť jejich tělesná konstituce nebyla s to se s touto náhlou změnou vyrovnat. Nedalo se v tom nespatřit zrcadlový příběh lidského pokolení. Fuzianští vědci zjistili, že tento proces se děje řádově jednou za 500 000 let ve vesmíru a souvisí s nekontrolovatelným rozpínáním vesmírné hmoty, a tak se tímto vlivem mění klima na různých planetách v různých soustavách i kvadrantech vesmíru – někde se ochlazuje, jinde se teplota zvyšuje tak, aby ale rovnováha ve vesmíru zůstala zachovaná. A tak přední vědci z Fuzie vypravili vesmírné lodě, aby našli v odlehlých částech vesmíru planetu, kterou postihla tatáž katastrofa, ale v opačném směru a aby společně našli řešení situace. Poloha Země se prý dala vypočítat na základě složitých matematických algoritmů, neboť planeta, na které se děje opačný proces, měla ležet určitým směrem a v určité vzdálenosti, což šlo zjistit na základě konstant a proměnných ve vesmíru. A tak po dlouhém putování dorazili návštěvníci na Zemi s nadějí, že najdou spojence a nové přátele.
Zprvu se zdálo řešení mimozemšťanů lidem jako špatný vtip a naprosto nereálné řešení. Fuziané zcela veřejně a bez obalu nabídli lidem, že je třeba, abychom si s nimi vyměnili planety. Že naše planeta je nevhodná pro nás, neboť je zde příliš velká zima pro lidi s naší tělesnou stavbou a že jim naše nové klima naprosto vyhovuje a nám že zase bude velmi vyhovovat jejich tamější podmínky. Cizinci moc nechápali naše romantické a sentimentální argumenty, že toto je náš domov, že zde vzniklo lidstvo, že v každém výtvoru na planetě je duch lidí a že nelze jen tak opustit rodnou planetu. Fuziané s tímto neměli problém, nastolili rovnici, ke které našli řešení, a to jim dostatečně vyhovovalo. Nicméně po důkladných analýzách a rozhovorech bez emocí se čelní představitelé lidí rozhodli, že pro další budoucnost lidstva, má-li nějaká být, bude nejlepší planetu opustit a usadit se jinde, resp. na Fuzii. Fuziané měli k dispozici množství různých vesmírných lodí – nákladní, osobní i dopravní, a tak nebyl problém během několika měsíců provést vzájemnou výměnu. Díky vyspělé technologii ani cesta na tak vzdálenou planetu netrvala dlouho, takový delší a pohodlnější let airbusem. A tak lidstvo získalo novou planetu vhodnou pro jeho další růst a pro rozkvět nových generací lidské populace, a ještě se stalo, jak dlouho snilo, vesmírnými cestovateli.
Nutno říci něco k samotnému procesu kolonizace nového území. Vzhledem k praktičnosti Fuzianů a omezenému prostoru v jejich lodích bylo nutné brát na cestu věci jen praktické hodnoty – nástroje, technologie, zemědělské plodiny, zkrátka věci, které zaručují přežití, nežli věci pro zábavu a potěchu ducha. A tak lidé začali převádět knihy, veškeré staré písemnosti do elektronické podoby, fotili a archivovali pradávné památky, aby odkaz lidstva zůstal zachován pro další generace alespoň na obrazovkách počítačů. A tak veškerá minulost lidstva byla vtěsnána na několik tisíc disků a v krabicích přepravena na Fuzii.
Lidstvo nyní čítalo jen několik miliónů obyvatel, a tak bylo jeho cílem osídlit veškeré možné oblasti Fuzie a začít psát nové dějiny lidstva. Prvních pár měsíců zůstalo na Fuzii i na Zemi několik stovek místních odborníků, aby naučili zacházet nové přistěhovalce s technologiemi, které tu po nich zůstaly, neboť v začátcích při zvykání na nový způsob a nové místo pro jejich život, jim jistě budou velmi prospěšné. Našlo se několik lidí i Fuzianů, kteří odmítli opustit svůj domov v naději, že klimatická změna zvrátí svůj průběh, ti však během pár měsíců zemřeli, neboť jejich těla se nedokázala se změnou teplot vyrovnat. Po smrti posledního z Fuzianů dali lidé své nové zemi opět jméno Země a začali žít opět od začátku.
„A tak už teď víš, moje milá, jak vypadá naše planeta a proč žijeme zde a kde jsme žili předtím. Vše podstatné o minulosti lidstva se dozvíš již brzy ve škole, kam ostatně za pár týdnů nastupuješ.“ „Takže kdyby ti cizinci tenkrát nepřiletěli, tak by byli všichni lidi mrtví, tati?“
„Ano, byli, měli jsme opravdu velké štěstí v neštěstí."
Komentáře
Okomentovat