V listopadu roku 2016 se na mě obrátila studentka 2. ročníku Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara na ZČU. Slečna Thu studovala malbu a tématem jejího projektu bylo Zobrazení pomocí zobrazeného a její představou bylo, že by malovali nevidomí své autoportréty.
Se slečnou Thu jsme si vyměnily pár e-mailu, kde jsme domlouvaly podrobnosti. Thu chtěla, aby se projektu účastnilo více lidí se zrakovým postižením. Oslovila jsem kamarádku Martinu, která je také pro zkusit vše nové, co by mohlo člověka obohatit a kde by mohl získat nové zkušenosti a zážitky. Já v té době měla největšího koníčka abstraktní malbu. Kreslila jsem pomocí pastelek a malovala za pomoci vodových barev. Tady se mi nabízela možnost malovat na plátno, a ještě pomocí barev, které jsem dosud neměla možnost vyzkoušet. To se nedalo odmítnout.
Již dříve, na gymnáziu, jsem namalovala obraz, který dodnes visí u rodičů v obýváku a jemuž se dostalo pozornosti až mnohem později. O tom si můžete přečíst v článku Obraz Modré zátiší.
Na konci listopadu jsme našly všechny tři společný termín a sešly jsme se na půdě „Sutnarky“.
Já i Martina jsme dostaly každá svoje plátno a stojan a mohly jsme začít tvořit. Základní myšlenka byla vlastně hrozně originální, měly jsme namalovat samy sebe. Jenže já vlastně nevím, jak objektivně vypadám. Nikdy jsem neviděla tak, abych mohla přesně zachytit či popsat svůj vzhled. Martina se sice viděla, ale od úrazu už uběhlo pár let, tak si svůj vzhled také už nepamatovala. Takže to pro nás byla výzva. Prostě jsme malovaly, co jsme cítily, přidaly jsme trochu fantazie a možná přání, jak bychom chtěly, abychom vypadaly.
Slečna Thu pomáhala Martině, já měla k ruce manžela Honzu. Protože, když nevidíte, tak je samozřejmě těžké se trefit na místo, kde jste skončily tah. Nebo třeba na místo, kde asi myslíte, že by mohly být jednotlivé části obličeje.
Ráda bych ještě pro vykreslení atmosféry popsala prostředí fakulty Ladislava Sutnara. Musím říct, že nabytá zkušenost byla úplně jiná, než jsem znala z humanitních studií. Když jsme vešly, tak jsme nenašly posluchárny a třídy s lavicemi a židlemi. Ale takový open space, otevřený prostor, který byl dělen na části, kde pracovaly různí umělci. Byl tam prostor pro sochaře, pro malíře a další umělce. V rámci prostoru byla i místa, kde se mohlo relaxovat a získávat inspiraci. A uprostřed všeho toho umění měli ale studenti také k dispozici pár lavic a židlí pro případy teoretické výuky. Studentů v jednotlivých ročnících studovalo opravdu jen málo, jelikož na fakultu se dostali jen ti nejlepší, a to ještě ve skromném množství.
Inspirativní a volnomyšlenkářská nálada dýchala celým tím velkým prostorem. Opravdu se nám tam líbilo. Původně jsem si myslela, že máme za hodinu hotovo. Ale mýlila jsem se. Naše tvorba trvala několik hodin. Časem se k nám připojili kolegové slečny Thu – mladá éterická slečna a její přítel. Oba velmi příjemní a milí. Mezi námi nebyly žádné rozpaky na téma, že jsou tu dvě ženy, co nevidí a zkouší malovat. Všichni zúčastnění přijali tento fakt jako danou věc, která nebrání tomu tvořit něco srdcem, což jsme také činily. Nakonec mi hodně pomáhala ona éterická slečna, a v mém díle jsou znát tahy její, ale přesto mojí rukou, vždy mě vedla, když jsme společně tvořily.
Nakonec jsem byla velmi nadšená, že jsem nabídku tohoto zajímavého zážitku přijala. Od Martiny vím, že ráda na toto listopadové odpoledne také vzpomíná. Jak dopadl projekt slečny Thu, nevíme. Posléze jsme se již nesetkaly. Ale Facebook tomu chtěl, že jsem sdílela na své zdi v listopadu roku 2020 vzpomínku z tohoto dne, a ozvala se mi slečna Thu. Ptala se, zda nám po ukončení studia obrazy dala, řekla jsem, že je nemáme, ale rády bychom je měly doma. Thu mi napsala, že se to pokusí zařídit, že na fakultě již nepůsobí. Udělala, jak slíbila a v únoru tohoto roku (2021) jsem s manželem a dcerou vyzvedla obrazy na Západočeské univerzitě. Skoro po pěti letech máme obrazy doma a mohou nám tak připomínat netypický zážitek, který jsme si mohly vyzkoušet.
Komentáře
Okomentovat