Rozhovor před pandemií I

    Pár dní předtím, než se zastavil svět, a všechny nás překvapil koronavirus, jsem si povídala s redaktorem časopisu Zora Antonínem Vraným. Rozhovor byl avizovaný na půl hodiny, nakonec jsme strávili společně dvě příjemné hodinky. Z čehož vzniklo povídání na dvě části. Přináším vám nyní první část našeho povídání.


Linda sedí na sedacím vaku v knihovně


    „Blízká je mi práce, která se Týká vzdělávání lidí se zrakovým handicapem,“ říká Linda Albrechtová

    V 18 letech si přála být právničkou. Když ale chtěla skládat přijímací zkoušky na Právnickou fakultu, řekli jí, ať přijde, až na ně bude vidět. Vystudovala tedy humanistiku a poté získala i doktorát s antropologie. Během studií si ujasnila, že chce pomáhat dalším lidem se zrakovým postižením. Dnes pracuje v plzeňském Tyfloservisu jako instruktorka sociální rehabilitace a na Západočeské univerzitě (ZČU) v Informačním a poradenském centru. Venku zuřil orkán Sabine, když jsme v teple kanceláře poslouchali velmi zajímavý, živý a akční životní příběh nevidomé Lindy Albrechtové.

 

Asi nejvíce nás zaujal příběh o vás a o vaší sestře.

Smích. Ten příběh vám objasním, on mě provází už několik let. Jde o povídku o mě a o mojí sestře, půl pravdy, půl fikce. Jedináček nejsem, ale sestru nemám. Pravdou je, že jsme si dopisovali v braillu  s dívkou z Itálie a že jsme se znali dlouho. Dopisování i povídka patřily k mým literárním invencím. Tvrdím, nebo si spíše dovolím tvrdit, že nějaké mám. V roce 2009 jsem se s povídkou umístila na 2. místě v soutěži pořádané SONS. Tři nejlepší poté postoupily do soutěže „Braill content essays“ v Japonsku. I tam jsem obsadila 2. místo a vyhrála 1000 dolarů, to bylo super. A další stříbro patřilo povídce ještě v soutěži „Internet a můj handicap“ na konferenci INSPO v roce 2014. S další povídkou, příběhem (snad vtipným) o mě a vodicím psovi jsem vyhrála i v soutěži, kterou ještě za časů šéfredaktora Jiřího Reichela pořádala Zora. A napsala jsem jednu sci-fi a nějaké další povídky. Nyní nepíšu, čerpám inspiraci. Nevím ani o žádných literárních soutěžích, tak musíte v Zoře zase něco vymyslet.

 

Na Západočeské univerzitě v Plzni pomáháte při studiu dalším zrakově postiženým studentům. Jakým způsobem?

Kromě Tyfloservisu pracuji i na ZČU jako odborný garant vzdělávání osob se zdravotním postižením, konkrétně zrakovým. Nepomáhám ale osobně studentům, pracuji s  akademickými pracovníky. Těm vysvětluji, jak s takovými studenty pracovat, komunikovat, jak je průvodcovat a co s nimi naopak nedělat. Hlavním úkolem je zpřístupnit studium tak, aby student neřešil, jak dostat informace z přednášek a cvičení do digitální podoby, aby nemusel obcházet vyučující a vysvětlovat jim, že nevidí, proč nevidí, proč potřebuje digitalizovaný text právě v tomto formátu, proč mu nenosit obrázky apod. Zkrátka aby měl největší práci s  učením a vstřebáváním informací, ne s jejich sháněním. To dělám už 7 let.

 

Prý jste podstoupila několik očních operací. Jak ovlivnily váš zrak a jak vaše studium?

Odmalička jsem prakticky nevidomá, trpím glaukomem a atrofií očního nervu. A problémy se spíše nabalují, zvláště s věkem a dalšími operacemi. Už v dětství jsem jich několik absolvovala. V 19 letech jsem po autonehodě utrpěla kontuzi mozku (otok s hrozící smrtí), a na mém jednom ještě vidoucím oku mi spadla sítnice. I když jí operovali, což tenkrát nebylo úplně běžné, neudržela se na svém místě. Proto jsem podstoupila několik dalších operací. V zásadě se povedly, ale v rámci možností a stavu mého oka po předchozích zákrocích. Sítnice je dnes na svém místě, ale mé oko vidí jen světlo a hrubé obrysy. Jsem ráda i za to a myslím, že lékaři v mém případě podali úctyhodný výkon.

Střední školu, plzeňské gymnázium Luďka Pika, jsem studovala integrovaně. A náročně! Někteří učitelé se mi snažili pomoci více, jiní méně. Na tabuli jsem nekoukala, ale s brýlemi se skly tloušťky popelníku jsem dokázala psát rukou do sešitu. V něm jsem rovněž něco ukoukala. Ve čtvrťáku se mi stala ta autonehoda a poté jsem už ani do sešitu neviděla. Brýle jsem tehdy odložila a už jsem se k nim nevrátila. Byla jsem dlouho v nemocnici a zažila několik narkóz. Byla jsem však dobrá studentka a hodně jsem si pamatovala. Důležitými osobami se pro mě v té době stali třídní učitel a učitelka dějepisu. Zdárně mě dovedli k maturitě. Příprava k ní musela být mimochodem velmi rychlá, z poslední hospitalizace mě pustili v pátek a další čtvrtek jsem maturovala. Co mi moje mami za ten necelý týden nepřečetla, to nebylo. Ředitel gymnázia požadoval, abych k ní šla až v době, kdy se zrak zlepší. Dodnes se nezlepšil, k maturitě bych tedy ještě nedošla. Na střední školu přesto vzpomínám ráda.

A potom jsem šla na vysokou, obor humanistika. Proč tam? Na právech mi řekli, ať přijdu, až budu vidět, na pedagogice ať to zkusím za rok. Jen na humanistice proděkan řekl, že to není problém, ať si k přijímačkám přivedu někoho, kdo mi bude testy číst a zaškrtávat odpovědi. Přivedla jsem si mami, u psaní testů jsme se na sebe usmívaly a moc jsme toho nevěděly.

Při studiu jsem používala kazetový diktafon. Notebook ještě běžný nebyl. A bylo to náročné. Moje mami s  tetou na to dodnes s kapkou hořkosti v hlase vzpomínají. Pomáhaly mi přepisovat nahrávky i zápisky mých spolužaček do počítače. Dělaly to po práci, nahrávky nebyly vždy čisté, zápisky ne vždy čitelné. Tak jsem udělala bakaláře. Na magisterském studiu už jsme fungovali více jako spolužáci a kamarádi. I ti, kteří dříve psali ručně, zjistili, že text v počítači se dá tisknout a posílat e-mailem. A já už jsem měla notebook. Každý z nás přepsal a rozeslal jednu přednášku. Myslím, že pokud současní studenti nedostanou od vyučujících přednášky na flash disku nebo na nějakém úložišti, dělají to tak dodnes.

Písemky jsem psala, otázky byly ale často napsány na tabuli. Chodila jsem na ně většinou s mami, která si musela brát volno v práci. Ale i té někdy vyučující řekl, že je cizí osoba, která do učebny nesmí.  Někdy jsem zkoušku dělala ústně a ostatní ve stejném okamžiku psali test. A zatímco já jsem tahala vědomosti z hlavy, oni špitali a opisovali.

Komunikace s vyučujícími byla na všech typech studií velmi podobná. Těch více či méně nevstřícných však bylo vždy dost. Někteří se jen nechovali hezky, jiní mi házeli klacky pod nohy. Jen jednotlivci řekli: „Jasně, přiveďte si maminku, ať vám pomůže.“ V tomhle smyslu to nebylo jednoduché, ve škole to vědí a ani já se s tím netajím. Znovu projít studiem bych tedy nechtěla. Ale protože jsem býk, tak jsem to tenkrát samozřejmě nevzdala. Věřím ovšem, že spoustě lidí, a dnes možná i mě by to za ty nervy Nestálo.

No a doktorát z antropologie? Vedoucí diplomové práce mi řekl, že její obsah je výjimečný, že by chtěl ještě rozvinout v práci doktorské, že by to ocenil i vedoucí katedry apod. A já si říkala: „No co, práci žádnou nemám, zkusím to.“

 

Využila jste při psaní těchto prací své literární nadání?

­­­­­­Jasně. Diplomku ocenil hejtman Plzeňského kraje stipendiem a mí vyučující jako stylisticky i obsahově výborně napsanou.  Na doktorát jsem vlastně šla i proto, abych si své dílo dopsala.

 

Chtěla byste se někdy věnovat práci učitele?

Blízká je mi práce, která se Týká vzdělávání osob se zrakovým handicapem.  V téhle oblasti vlastně učím, v Tyfloservisu i na ZČU. Od akademických pracovníků mám i zpětnou vazbu, má vystoupení by prý mohla být delší. Děti či studenty bych zřejmě do latě srovnat uměla, ale nejsem pedagog.  A antropologii, když se člověk přednášky naučí, umí o nich i promluvit. V rámci doktorského studia jsem studentům i přednášela. Ale není to moje srdcová záležitost.

 

Autor: Antonín Vraný

Zdroj: SONS ČR, Redakce časopisu Zora, Zora ve zvětšeném černotisku 5/2020


Komentáře