Vzpomínky na studium na vysoké škole

  

Na Západočeské univerzitě v Plzni jsem absolvovala bakalářský, magisterský, ale i doktorský obor. V průběhu doktorského studia jsem si udělala i rigorózní zkoušku. Mohlo by se tedy zdát, že studium pro zrakově postiženého je na vysoké škole přístupné a dá se absolvovat bez větších potíží. Následující řádky přinesou moje vzpomínky na studium na vysoké škole.

Linda přednáší na VŠ


    Bohužel můj nástup na vysokou školu byl spojen se ztrátou zraku způsobenou autonehodou, o čemž se můžete dočíst ve článcích Jak mi autonehoda změnila život a Jak mi autonehoda změnila život II.. A tak při přijímacím řízení na vysokou školu a také posléze potom při studiu jsem neměla dostupné pomůcky, které by mi mohly situaci ulehčit a zpřístupnit. Všechno pro mne bylo nové, a tak jsem postupně zjišťovala, co si můžu pořídit, na co mám nárok, co bych ještě mohla zlepšit, do toho jsem se musela učit, museli jsme řešit, jak se budu dostávat na přednášky, kdo mě do školy doprovodí, kdo mě vyzvedne, jak se ke mě informace z hodiny vůbec dostanou. Začneme ale u přijímacího řízení.


    Když jsem odmaturovala, tak jsme začali zjišťovat, jak vůbec budu  absolvovat přijímací řízení, když na to nevidím. Začali jsme tady s mojí mámou obvolávat příslušné fakulty a informovat se, jak by mi mohly s tištěným textem pomoci, jak by mohly přijímací řízení zpřístupnit. Pedagogická fakulta řekla, ať absolvuji řízení třeba příští rok, až se můj stav zlepší. Právnická fakulta řekla, že bohužel nemá pro toto žádné řešení, a tak se nemůžu přijímacího řízení zúčastnit. Zbývala mi pouze fakulta humanitních studií, na kterou jsem měla přihlášku také podanou. Zde pan proděkan řekl, že v tom absolutně nevidí problém, ať se mnou mami přijde, že si nás posadí do předních lavic, budeme si moci spolu předčítat a vyplňovat přijímací test. Na jednu stranu mě to potěšilo, na druhou stranu jsem byla zhrozena z toho, že ostatní fakulty nemají nejmenší zájem o to, aby u nich člověk mohl studovat, a získat tak potřebné vzdělání. Nevidíš = nestuduješ.


    V den přijímacího řízení jsme s mamkou vyrazily s tím, že vlastně vůbec o nic nejde. Chtěly jsme to zkusit, když by to nevyšlo, tak by se nic nedělo. Dostaly jsme pohodlné místo k sezení, mamina mi předčítala text, zaškrtávály jsme odpovědi. Dokonce se nás na konci zeptali, jestli ještě nepotřebujeme prodloužit časový limit, my už měli přijímací test zaškrtaný, takže jsme to nepotřebovaly. Upřímně jsem moc nedoufala, že by mohlo přijímací řízení dopadnout v můj prospěch. Avšak stalo se. Byla jsem přijata. V tu chvíli jsem však nevěděla, zda mám mít radost nebo plakat. 


    Jak jistě víte, každá hodina na vysoké škole se koná v jiné třídě, dokonce i v jiné budově a dokonce i v jiné části města. Jak se tam budu dostávat? Jak budu přejíždět? Jak si budu psát poznámky, když na to nevidím, když psaný text rukou nepřečtu?  A v té době jsem neměla k dispozici žádný digitální zápisník, žádnou kompenzační pomůcku, kterou bych se svým zrakovým handicapem mohla při studiu využít. A tak jsme museli improvizovat. Celá rodina.


    Protože bych zůstala sedět doma a neměla bych žádné vyžití, neměla bych čím trávit čas, rozhodla jsem se to zkusit. Když by studium nevyšlo, nebylo by se čemu divit za daných podmínek. A tak přišla na řadu babička. Domluvili jsme se, že mě každý den bude doprovázet do školy, dopoledne bude někde courat po městě, bude mě doprovázet při přecházení mezi hodinami do té doby, než si najdu přátelé, který by mi v tomto pomohli. 


    První týdny byly velmi náročné. Moje babi musela pro mě ráno jezdit, pak jsme jeli do školy, poté ona zůstávala ve škole, seděla na lavičce, pak mě zase vyzvedla a šli jsme na další hodinu do jiné budovy či jiné části města. Bylo to velmi náročné a stresující. Nutno zdůraznit, že v době, když jsem studovala, nebyli k dispozici žádní asistenti, o průvodcovství jsem neměla v té době ani tušení.


    Postupně si spolužačky začaly všímat, že nejsem standartní student, a tak jsem se svěřila, že nevidím, že mám studium hůř zpřístupněné, seznámily jsme se, a tak babičky doprovod přestal být časem potřebný. Já získala nové přátelé, nové kamarády, kteří mi hodně pomáhali.


    Co byl další problém, jak si zapisovat poznámky? Ze začátku jsem neměla kamarádky, které by mi poznámky půjčovaly. Bylo tedy třeba svépomocí poznámky zapisovat. Proto jsem je psala vlastní rukou bez toho, aniž bych je po sobě přečetla a mohla si tak ověřit, co tam píšu. Když bylo slovo, kterému jsem nerozuměla, nebo bylo napsáno na tabuli, tak jsem prostě vynechala mezery. Moje máma a moje teta se dělily o mnou napsané poznámky a po večerech, po práci, je přepisovaly do počítače. Abych je pak mohla číst hlasovým výstupem. 


    Dovedete si to představit, moje máma se starala o mě, o mého mladšího bratra, večer přepisovala moje poznámky, chodila do práce. Taktéž teta. Skoro každý den jezdila k nám, rozdělovaly si s mámou poznámky, která co přepíše. A pak zase jezdila zpátky s přepsanými poznámkami. Tenkrát jsem ještě nepracovala hbitě na internetu s odečítačem obrazovky, nestahovala jsem přílohy z mailů, a tak se vše nosilo na flashkách. 


    A co ty mezery, které jsem tam nechávala? To jsem zase vyndala pak ve škole, a kamarádky mi dopisovali to, co jsem vynechávala. Tiskla jsem si hodně velká písmena, a tak přepsané poznámky jsem měla vytištěné velkým písmem a četla jsem je horko těžko s lupou. Ale abych mohla vždy doplnit to, čemu jsem hodně nerozuměla, bylo třeba přinést to kamarádkám, aby viděli souvislosti a aby věděli, kam co mají doplnit. Bylo to velmi náročné a stresující.


    V době zápočtu a zkoušek pak bylo třeba řešit, jak napíšu test, když na to nevidím. Musela jsem tedy obcházet vyučující, říkat jim, že nevidím, zda bude možné si přivést doprovod, či zda můžu absolvovat zkoušku ústně.  Někteří se k tomu postavili velmi statečně, a domluvili jsme se hned na první dobrou. Jiní se napřed divili, potřebovali si informace ověřovat na studijním oddělení, a pak až se rozhodli. Když jsem žádala po vyučujících texty v digitalizované formě, tak jich spousta řekla, že to je jejich know-how, a že mi texty rozhodně neposkytnou. A tak jsem neustále bojovala.


    Vtipné bylo, že jsem několikrát absolvovala ústní zkoušku v čase, kdy celá posluchárna psala test. Takže já si povídala s vyučujícím, ten mě zkoušel, a posluchárna si zapisovala test. Samozřejmě vyučující nemohl stíhat hlídat píšící studenty a poslouchat mě. A tak moje zkoušení dalo krásně prostor k tomu, aby mohli opisovat a radit se. Ale nedalo se nic dělat. Někteří byli natolik svolní, že mohla přijít opět moje mamka, a zapisovaly jsme testy společně. Jiní se například divili, vy nevidíte, tak o tom jsem nikdy neslyšela. A já musela vysvětlovat, že přece není nemožné, aby člověk, který nevidí, studoval. Jiní zas byly naprosto skvělí, snažili se mi pomáhat, velmi mi vycházeli vstříc, a byly lidsky velmi příjemní.


    Postupem času si vyučující zvykli, samozřejmě se každý semestr našel někdo nový, kdo mě ještě neznal, a bylo třeba opět vysvětlovat. Jak čas plynul, tak se situace začala usazovat. Bakalářský obor jsem zvládla s ostatními studenty za 3 roky studia, absolvovala jsem státní závěrečném zkoušku + obhajobu bakalářské práce.


    Všichni jsme samozřejmě chtěli absolvovat i magisterský obor, zde už problém nebyl, na všechny obory, kam jsem měla podanou přihlášku mi umožnili přivést si někoho, s kým test napíšu. Protože všechny moje kamarádky dělaly ty samé přijímačky jako já, šla se mnou opět moje mamka. Na magisterské studium jsem se dostala úplně v pohodě. A tak jsem mohla nastoupit na obor sociální a kulturní antropologie. Bakalářský obor jsem vystudovala humanistiku, tj. humanitní vědy.


    Na magisterském studiu bylo již vše snadnější, už jsem vše znala, jak to chodí na vysoké škole. Měla jsem i notebook s hlasovým výstupem, který jsem nosila do školy, už i moji kolegové zapisovali přednášky digitálně, už se mezi ně rozšířilo nošení notebooku. A tak jsme si zápisky vyměňovali, moje máma a moje teta už nic nemusely přepisovat. Už jsem si tady studovala samostatně, nemusela jsem tím zatěžovat celou rodinu. Kamarádky mě doprovázely do školy i ze školy, měly jsme prostě skvělou partu, která mi v tomto hodně pomohla.


    Doktorské studium už pak bylo víceméně individuální, na přednášky, které byly skupinové, jsem již trefila, tam už mě doprovázel můj vodící pes. I když i tam se našel jeden, který nedokázal pochopit, že nevidím, a na dotaz, zda by mohl texty posílat v jiném formátu, než PDF mi řekl, že bohužel, že přes PDF vlak nejede a že ho to nezajímá. I tak jsem se s tím poprala, leč mi na doktorském studiu způsobil problémy, ale nedala jsem se. 


    Na doktorském studiu jsem již měla více kompenzačních pomůcek a studium mi bylo tak víc zpřístupněno, i když stále nebyl k dispozici žádný asistent, žádné centrum, které by se staralo o studenty se speciálními vzdělávacími potřebami.


    V dnešní době již většina univerzit má k dispozici střediska, které zpřístupňují a pracují se studenty se speciálními vzdělávacími potřebami. Západočeská univerzita takové poradenské centrum má. A protože moje studium na ZČU nebyla procházka růžovým sadem, tak mě po ukončení mého studia Západočeská univerzita oslovila s tím, zda bych tam nechtěla pracovat a právě pomáhat při zrodu centra, které se věnuje studentům že speciálními vzdělávacími potřebami. 


    A tak tam od roku 2013 pracuji, a snažím se o to, aby studenti se zrakovým handicapem nemuseli zažívat při studiu to co já. Aby se vyučující nedivili, že student nevidí, aby mu poskytli materiály v digitalizované podobě, aby takový student měl asistenta, který mu bude pomáhat při prostorové orientaci A při zapisování přednášek. Aby pro něj získávání poznámek nebylo stresující, aby se takový student mohl soustředit pouze na studium a ne na to, jak získá poznámky, jak se domluví s vyučujícím, a zda nebude svým zrakovým handicapem příliš stigmatizován.


Odkazy týkající se studia pro ZP:

Prostředí pro zrakově postižené (blindicka.com)


Motivace a vzdělávání dětí se zrakovým handicapem (blindicka.com)


Život se zrakovým hendikepem (blindicka.com)


Doporučené pokyny při distanční výuce žáka se zrakovým postižením (blindicka.com)




 

Komentáře