V tomto textu bych se chtěla zamyslet a povědět vám o mém vztahu k umění, a to k malování a kreslení. Často převládá názor, že k vytvoření dokonalého obrazu je třeba zraku tudíž, když člověk má problém se zrakem, že těžko bude malovat či kreslit. Což je, dle mého názoru, omyl.
Určitě se nebudeme přít o tom, že těžko člověk beze zraku vytvoří dokonalou kompozici, hloubku kontur, sytost a výběr barev či proporční dokonalosti, perspektivy a jiné prostorové záležitosti. Asi člověk, který nevidí, nebude malovat portréty s dokonalými proporcemi obličeje či detailní krajinné pohledy. Ale může obojí malovat dle ne toho, co vidí, ale jak to cítí. Já sama měla možnost za pomoci studentky malby malovat sama sebe, i když přesně nevím, jak vlastně vypadám, tak jsme společně tvořily to, jak si myslím, že vypadám. Výsledek mého snažení si můžete prohlédnout zde: Autoportrét očima zrakově postiženého (blindicka.com)
Na gymnáziu jsem měla předvést dokonalé zátiší a přinést do toho něco svého. Profesor absolutně neakceptoval, že nevidím, tak to, že nevidím, jsem přesunula na plátno a paradoxně měl obraz velký úspěch, aniž by kdo tušil, že ho malovala prakticky nevidomá studentka. O obraze si můžete přečíst tady: Obraz Modré zátiší (blindicka.com)
Vždy jsem měla nějakým způsobem vztah k výtvarnému umění, nemám sice jeho encyklopedické znalosti, ale vždy mě bavilo hodnotit díla „mým okem“. To znamená, že svým zbytkem zraku jsem na obraze vnímala úplně něco jiného, než byl například hlavní motiv. Obrazy, které mě nejvíce učarovaly, jsou díla od pana Zdeňka Hajného, jehož Galerii Cesty ke světlu jsem několikrát navštívila. Autorovy obrazy jsou spojením psychologie, relaxace, emocí a ezoteriky. Jsou to díla spíše abstraktní, takže na každého působí jinak a každý tam vidí něco jiného. Což je pro mě absolutně fascinující.
Právě, když jsem hodnotila jeden obraz v galerii s holí v ruce, tak ke mně přistoupil velmi sofistikovaný muž a zeptal se mě, co tam vidím, když držím právě bílou hůl. Byl to samozřejmě sám pan výtvarník. Povídali jsme si o tom, že mám zbytky zraku, že na mě působí spíše obrazy se sytými a výraznými barvami. A tak jsme si prošli společně pár děl a pan Hajný si zapisoval to, co jsem řekla. Ohromně ho to zajímalo a mě to dojímalo. Autor byl sám překvapen, co vše já mohu svým zrakem, který takřka není, zachytit v jeho tvorbě. Byl to pro mě opravdu významný, až magický zážitek.
Pár měsíců na to jsem se rozhodla vyzkoušet myšlenku, že bych mohla také zkusit něco vytvořit. Volba byla jasná, nic konkrétního to nebude, bude to abstrakce. Rozhodla jsem se tvořit podle toho, jakou budu mít náladu, jaké bude počasí, podle toho, co bude chtít jít ven, co budu vnímat, cítit…Nakoupila jsem základní potřeby, nic extra, chtěla jsem si to jen zkusit. Co jsem chtěla bylo, aby byly barvy syté.
U temperových barev se to ještě povedlo, ale když jsem volila pastelky, jak voskové, tak klasické dřevěné, tak jsem překvapivě narazila. Dnešní pastelky zanechávají jen velmi světlý barevný tón. Pamatovala jsem si z dětství, že nebyl problém s pastelkami, pastelky Studio kreslily sytě a barevně. Dnes tomu bohužel tak není, zkusila jsem i pár typů voskovek, ale ani ty mi nepřinesly to, co jsem si představovala.
Nicméně terapie pomocí štětce, barev, ale i pastelek byla osvobozující. Nesmírně mě to nabíjelo, naplňovalo a přinášelo radost. Brala jsem jednu pastelku za druhou a tvořila. Ani jsem nepotřebovala vědět, co je to za barvu. Nahodilý výběr tomu totiž dodával další rozměr. Byly tam emoce, prožitky, přání, myšlenky, radosti i starosti. A pak to bylo vše na papíře a bylo to vše na něm zobrazeno. A každý, kdo kresby viděl, hádal něco jiného, myslel si něco jiného, a to bylo na tom to krásné.
Několik obrazů dodnes vlastní mí přátelé či příbuzní. Můj manžel chtěl, abychom uspořádali výstavu mých děl. V tomto jsem byla spíše skeptická, neboť to nejsou díla skutečného umělce, ale pak jsem si řekla, že vlastně proč ne. Nikdo přece není s to soudit a kritizovat práci druhého. Když se to nebude někomu líbit, však si obrazy prohlížet nemusí. Výstavu jsme spojili s fotkami se života zrakově postižených, a to v rámci spolupráce plzeňského Tyfloservisu a Knihovny města Plzně.
Výstava proběhla v roce 2014. Od té doby jsem neměla potřebu tímto způsobem tvořit, ale cítím, že to v mém životě místo má a že, až přijde ta správná chvíle, tak se k tomu vrátím.
Chci tedy říct, že nezáleží, zda máte talent na tu či onu činnost. Není důležité, zda výsledek bude jak od profesionála, to přece být nemusí, na to jsou právě profesionálové. Činnost vás musí bavit, činit radost a potěšení. Pak výsledek bude krásný tak jako tak. Moje dosavadní díla přináší krátké video, které si můžete prohlédnout na YouTube kanále BLINDičky pod tímto textem.
Komentáře
Okomentovat