Jak se vyrovnat se zrakovým postižením

    Na téma dnešního příspěvku mne opět přivedla internetová diskuse. Tazatel se ptal, jak se po několika letech vyrovnat s tím, že má zrakové postižení, které je progresivní. Ono vůbec otázku, jak se vyrovnat s jakýmkoli postižením, si jistě klade spousta lidí, kteří nějakým typem postižení trpí. A samozřejmě na tuto otázku se najde hodně odpovědí. Protože co člověk, to názor.

    Já sama jsem prakticky nevidomá od narození, avšak můj stav byl stabilizovaný cca do 19 let, než jsem se stala účastníkem autonehody (více v článku Jak mi autonehoda změnila život.)

    Do té doby jsem nosila silné brýle, zrak se sice zhoršoval, ale velmi nepatrně a plíživě. Z deseti dioptrií pomalu na dioptrií třináct. Ale v rámci možností jsem zvládala vše, tzn. mohla jsem se samostatně pohybovat, vyřídila jsem si, co jsem potřebovala, zašla jsem si nakoupit. Toto vše se však radikálně změnilo po již zmíněné autonehodě, kdy moje soběstačnost padla takřka k nule. Musela jsem se vše učit znova, musela jsem si zvykat na nové věci, na nové podněty, na nové metody a postupy. Během této doby jsem prodělala desítky operací, kdy pokaždé operaci se zrak zhoršil. To znamená, že bylo například období tří měsíců, kdy jsem si zvykala na to, jak vidím. Když jsem si pomalu zvykla, zjistila jsem, co vidím a co ne, tak přišla další operace a vidění se opět zhoršilo. 

    A takto to bylo několik let, než se můj stav stabilizoval. I když stabilní není stále, protože mám glaukom a mám ve velmi špatném stavu rohovku, která se neustále mlží a je velmi málo průhledná. Někdy je přes ní vidět méně někdy více, někdy je průhlednost jako přes mlhu u rybníčku Brčálníku. Takže vlastně nikdy ráno nevím, v jakém stavu ten den moje vidění bude. 

    V lednu roku 2021 to bude přesně 20 let, kdy mě srazilo auto a kdy začal kolotoč o záchranu alespoň nějakého zbytku zraku na levém oku. Dá se tedy říct, že pomalu progresivně slepnu již 20 let. Ale na druhou stranu se dá také říct, že díky zásahu očního lékaře již 20 let alespoň něco vidím. Což po prodělané autonehodě nebylo vůbec jisté. A vzhledem k diagnóze glaukomu, který jak víme, bývá definitivní.

    Proto se nyní dostávám k tomu, jak se vyrovnat se zrakovým postižením, které je progresivní. Nejsem si jistá, zda existuje návod, jak se s tím vyrovnat. Podle mě je nejdůležitější přijmout to, že člověk má nějaký hendikep. Mít se rád s tím, co člověk má. A možná z toho co nemá, udělat svojí přednost. Nebo možná výjimečnost. Znám spoustu lidí, kteří jsou zcela nevidomí, ale dokáží z toho těžit. Jsou například vynikajícími maséry, zpěváky, nebo IT specialisty. Specializují se na obor, který pomáhá jiným zrakové postižení. Nebo se s nimi dělí o své zkušenosti, inspirují a motivují je. Strašně dlouho jsem nepřemýšlela nad tím, že nevidím. Ano, když mě srazilo auto a silným otřesem mozku jsem přestávala vidět, tak jsem plakala, plakala jsem každý den a plakala jsem hodně. A ptala jsem se, proč se mi to muselo stát. A proč už nevidím tak jako dříve? Bohužel tyto úvahy k ničemu nevedly. A kdybych nepsala tento článek, tak si nepamatuji, kdy bych nad tímto tématem přemýšlela.

    Je třeba si ve svém životě najít to, co vás bude činit šťastnými a spokojenými. Já mám svého úžasné ho manžela, skvělou dceru, práci, která mě nesmírně baví. Přijala jsem samu sebe takovou, jaká jsem. Určitě nepopírám to, že přijmout zhoršující se vidění není náročné, je to náročné a je to náročné hodně. Chce to opravdu silnou vůli a odhodlání se tomu nepodávat. A určitě to není tak, že každý má takovou sílu, aby to zvládl. Ale myslím si, že každý se může alespoň o to pokusit.

    Výborné je mít přátelé, kteří vás budou podporovat. Anebo takové, kteří vás budou inspirovat. Kteří mají stejný hendikep a dělají věci, kterých vy se bojíte. Nebo nemáte odvahu je zkusit. Najít si někoho, kdo pro vás bude inspirací a motivací. Neříkám, že proces bude jednoduchý a snadný. Pro každého je to jinak náročné, někomu to trvá pár měsíců, někomu pár let. Ale věřím, že podařit se to může každému.

    Hlavně se nevzdat a je třeba mobilizovat veškeré síly na boj s jakýmkoliv handicapem. Přeci jen díky hendikepu je člověk v životě znevýhodněn. Ale dnešní doba nabízí tolik možností, jak se v rámci možností s handicapem vyrovnat. Na trhu je velmi mnoho dostupných kompenzačních pomůcek, v rámci České republiky máme rozhodně sociální a rehabilitační služby, které pomohou vyrovnat se s handicapem. Určitě není žádné stigma najít si kvalitního psychologa, který pomůže srovnat si myšlenky a pomůže při procesu vyrovnáváním se s handicapem.

    A co pomáhá mě? Nebo co pomáhalo mě? Mým receptem je stanovit si malé cíle, kterých chceme dosahovat. Myslím tím například – dnes si zvládnu sama připravit oběd, zvládnu samostatně převléci peřiny, odhodlám se začít kurz prostorové orientace, prvně se samostatně vydám k lékaři. Protože říct si hned, že zítra jdu a najdu si práci může být demotivující. Přece jen na cestě svým životem máme hodně malých cílů, které chceme překonat a kterých chceme dosáhnout. A když se nám takový jeden dílčí cíl podaří dosáhnout, tak se určitě je třeba odměnit. Za každý překonaný cíl malá odměna je velmi motivující. Pak si zase stanovíme další cíl, ten překonáme a nakonec zjistíme, že jsme dokázali zdolat více malých cílů, které nás posunují dál, než hned chtít překonávat jeden cíl velkých rozměrů. A neustálým posouváních svých hranic získáváme nové dovednosti, nové znalosti, které nás mohou opět posunout tam, kde jsme si dříve neuměli představit, že bychom mohli být.

    Každá změna v životě a každý boj s něčím samozřejmě vyžaduje vystoupení ze své komfortní zóny. Protože kdyby to bylo jednoduché, tak by to udělal každý a každý by byl šťastný a spokojený. Proto přeji všem, ať bojují s čímkoli, ať příliš nepodléhají trudnomyslnosti. Ať si stanovují takové cíle, které dokáží překonat a ne takové, které je demotivují. Všem přeji na jejich cestě životem hlavně zdraví a hodně štěstí.