Trapasy zrakově postižených

    Dnes bych chtěla napsat pár řádek úsměvného charakteru. Ačkoli nutno říci, že v době, kdy se situace, které popíši, odehrávaly, tak to pro mě moc vtipné nebylo. Ale i takové strasti patří do života zrakově postižených. Ne, že těm, kdo nemají zrakové postižení, by se trapasy vyhýbaly, ale ty, které popíši, jsou způsobeny tím, že člověk prostě nevidí. 

    Mým záměrem je čtenáře pobavit nikoli rozesmutnit, či snad přimět k litování. Také bych ráda, aby ti, kteří mají stejné zkušenosti, se podělili o své nešťastné chvilky, a tím pobavili své souputníky. A také bych ráda, abychom se za své trapasy nemuseli stydět a prostě se nad to povznesli. Však sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo, jak říkala jedna moje spolupacientka před operací na oční klinice. A já s ní souhlasím. 

    Tak dejme se do toho. Asi všichni známe takové to, že zdravíme každého, kdo pozdraví, aby si o nás nikdo nemyslel, že jsme nevychovaní. I když samozřejmě nemůžeme zdravit první, když nevidíme. Ale já to tak mám, radši odpovídám na pozdrav každému, kdo zdraví. Většinou je to na někoho, kdo jde za mnou, na druhé straně chodníku a nejčastěji je pozdrav určen někomu na druhé straně telefonní linky. 

    Často reaguji na něčí slova a začnu odpovídat, a nakonec se dozvím, že rozmluva nebyla určena mně. Další věcí je, že vypadá, že ten, co hovoří, hovoří směrem ke mně, jelikož nikdo jiný není v místnosti. Obsah promluvy vypadá, že se mně taky týká, tak se osmělím a reaguji, z druhé strany místnosti se ozve: „Promiň, já telefonuji.“ Asi si říkáte, že tohle se děje asi většině, kdo nevidí.  Vyplývá z toho tedy pro ty, co vidí – máte-li někoho, kdo vidí špatně nebo nevidí, tak zde máte příklady, proč je důležité ho informovat i o maličkostech, jakože právě jdete telefonovat a nebo že již hovoříte k jinému člověku ve vaší blízkosti. Ono i tak má pak zrakově postižený klid a nemusí se stále soustředit, zda hovoříte přímo na něj. Nebojte se ho tedy při každém kontaktu oslovit jménem. Pokud jméno neznáte, tak se letmo dotknout paže a říci, že s ním chcete hovořit a případně se představit a uvést okolnosti vaší známosti, je-li nějaká. 

    Pokračujme v úsměvných situacích. Sedíme na dětském hřišti, přijde mladá žena. Říká: „Ahoj, Lindo“, ano, to je bezpochyby na mě. Čekám, co na to můj manžel, ženu po hlase nepoznávám. Můj muž odpovídá dobrým dnem. Tak to je průšvih, opětuji pozdrav a vyčkávám. Žena začne překotně hovořit, zda hrající si dítko je naše, jak je krásná, jak je stará, ona má syna…Ani nevnímám, co říká. Soustředím se na její hlas, nic, ale opravdu nic mi neříká. Stále analyzuji. Ona stále povídá. Nepřicházím na to, loučíme se. Pro doplnění situace žádám manžela o popis dané ženy, ale ani podle jeho popisu mi nepřipadal nikdo povědomý. Dodnes nevím, kdo ona tmavovlasá žena byla, také už jsme ji ale ani nepotkali. 

    Jiná příhoda byla výživnější. Víte, co? Chystám se na rande. On vždy čeká na rohu v autě, bydlím ještě u rodičů. On se rozhodně seznamovat s rodiči nechce, vážně to se mnou ještě asi nemyslí, oba to víme. Má tmavé auto, nepoznám, zda je černé či modré, ale vždy stojí na tom samém místě. Stál už tam několikrát, je to asi deset metrů od našeho vchodu. Takže jako vždy, domluvíme se, že počká na tom samém místě. Píše, že je na místě za dvě minuty, beru boty a jdu. Ty jo, už tam stojí. Beru za kliku dveří, auto je tmavé, stojí tam, tak co…Pravda je, že mi bylo divné, že ani nevylezl, vždy otevřel dveře vozu, abych mohla nasednout. Chvilku tedy raději postojím, pár vteřin…Asi telefonuje, je zima, nasedám…Říkám: „Baf, to je kosa, kam jedeme?“ Odpovídá: „Dobrý den, to nemám tušení“. A sakra, to není ten hlas, co znám. Jenže já už byla nasunutá v tom autě. Rudá až na zadku, vylézám a koktám něco o tom, ať se nezlobí, že se omlouvám. Dnes mi to připadá vtipné, tenkrát jsem se děsně styděla. Vůz raději hned odjel, jak uvolnil místo, zaparkoval již můj doprovod, svým faux pas jsem se mu ale nepochlubila. 

    A nakonec jedna příhoda ze Sportissima. Šli jsme společně s rodiči a mým manželem shánět nějaké oblečky na cyklistiku. V obchodě byl klid. Manžel se mi někde zakoukal, tak jsem šla podél košů se zbožím a na vše sahala. Jak jinak má člověk zjistit, co se tam nachází, když na to nevidí. Narazila jsem do figurín, tak si říkám, že si sáhnu, co mají oblečeného. Hmm, dobrý. Jdeme dál. Stále nebyla v krámu ani noha, mohla jsem se tam tedy takto potácet, aniž by to někomu vadilo a aniž bych do někoho vrazila. Hele, další figurína. Tak ji sahám na mikinu. A jejej, pohnula se. Co teď? Houby figurína, ale prodavačka, stála tam jak solný sloup, nedalo se poznat, že je živá. Říkám: „Promiňte, máte ale moc pěknou mikinu“. Nic lepšího mě nenapadlo. A ona velmi znuděně: „Nemyslím si, je služební“. No, asi je vám jasné, že jsme nic nekoupili a já upalovala honem pryč. Takže trapasům zdar, a hlavně hlavu vzhůru. A těm, co na nás vidí, když vidíte, nebo máte pocit, že se potácíme, nebojte se nás oslovit a pomoci nám. Jak na to si můžete přečíst zde.