Vodicí pes v dobrém i zlém, ve zdraví i v nemoci

     V listopadu roku 2006 jsem si domů přivezla svého prvního, a zatím jediného, vodícího psa. Tenkrát to pro mě byla velká zkušenost a naprostá změna mého životního stylu. O tom, jak to bylo, si můžete přečíst v minisérii, kterou jsem o pořizování vodícího psa napsala. (Odkaz na první díl - Jak jsem si vybírala vodicího psa.) Právě listopad mi připomíná to, že tu Cilka s námi byla, že v listopadu jsme společně začínali, prožívali jsme první společné chvíle, první radosti, ale i starosti.

    Proto také vzniká dnešní článek jako vzpomínka na ni. Přiznám se, že nejsem úplně fanatický milovník zvířat. Aby to nebylo špatně pochopeno, mám zvířata moc ráda, respektuji a obdivuji všechny ty, kteří o zvířata pečují. Když vybírám kosmetiku, tak raději zvolím tu, která není testována na zvířatech a je veganská. Strašně špatně nesu, když v médiích proběhne zpráva, že se někde ublížilo zvířatům a stala se nějaká nehoda, kde zvířata trpěla. Ale nejsem ten typ, který by doma pěstoval několik druhů zvířat a věnoval jim veškerou svojí péči. Když jsem byla malá, tak jsem měla džungarské křečky, rybičky a želvu. Což jsou asi takové běžné zvířecí přírůstky, co asi každý z nás zná. 

    V dospělosti však naši domácnost žádné zvíře neobývalo. Proto pro mě bylo velkou výzvou si pořídit psa. Neměla jsem absolutně žádné kynologické ani chovatelské zkušenosti. Ani jsem třeba nechodila, jako moje kamarádky, ke koním, kde se o ně staraly, čistily je, krmily a vyváděly na procházky. Proto nějaká větší péče o živého tvora byla pro mě výzvou a zásadní zkušeností. Asi se ptáte, kam tímto popisem směřuji… Jak jsem se již zmiňovala, hned ze začátku jsme měli se psem zdravotní problémy, a to na její i mojí straně. Už jsem se však nerozepisovala více o tom, jak dál probíhal Cilky zdravotní stav. A o tom bych dnes chtěla hovořit.

    A konečně i navážu na to, že jsem neměla žádné zkušenosti s péčí o zvíře, natožpak s péčí o nemocné zvíře. Jak se ukázalo, stavy, kdy vypadalo, že má Cilka psincový kašel, se začaly opakovat častěji, než by bylo bývalo zdrávo. Pravidelně se začala nafukovat, polykat, snažila se zvracet. Proto jsme velmi často jezdili na pohotovost, a to i v nočních hodinách. Buď jsme jeli hodně pozdě večerní tramvají, kdy mě doprovázel můj bratr a já se modlila, aby nám Cilka nepozvracela tramvaj. Nebo pro mě přijel autem můj strýc a já se zrovna tak modlila, ať nemá zaneřáděné celé auto. Nebudu se ani zmiňovat o tom, že péče veterinární na pohotovosti je velmi finančně náročná.

Stále nám diagnostikovali psincový kašel, ale nutno říci, že sháněli i vhodné očkování pro Cilku, aby tím tak často netrpěla. Brala antibiotika cca jedenkrát za dva měsíce. A opakovalo se to pravidelně. Tak jsem ji nechala na psincový kašel očkovat na doporučení veterináře, ale stavy se stále opakovaly. Jednou, když bylo Cilce zase zle, tak mi strýc říká, že mě vezme na jinou pohotovost, kam jezdí on se svým psem. A tak jsem se vydala na jinou veterinární kliniku. Tam jsem lékaři popsala, že jedeme se psincovým kašlem, že Cilka na to trpí, že to má pravidelně, že na to pravidelně bere antibiotika. 

    Lékař psa vyšetřil a řekl: "Oni vás léčí na kašel?" Já říkám ano, stále antibiotiky. Nakonec se však ukázalo, že pes nemá kašel a vlastně ho ani nikdy neměl. Že jsou to zažívací problémy které nelze jednoznačně identifikovat. Začalo tady postupné vyšetřování všemi možnými způsoby – krev, rentgen, vyšetření pohmatem… Nakonec se ukázalo, že je to problém mechanický v oblasti jícnu / hltanu, který už musela mít od narození. Naštěstí náš veterinář je velmi zkušený internista, který se s tímto již setkal, dokonce s podobným problémem za ním jezdil pacient z Prahy. Majitelé tohoto psa se pokusili tento problém operativně odstranit, avšak operace nepomohla a psovi se to stále vracelo. Na jeho doporučení jsem tedy Cilku nenechala operovat, protože výsledek byl velmi nejistý. Cilka tedy brala po zbytek svého života prášky na zlepšení trávení na srovnání žaludečních kyselin a šťáv. Pravda, problém se tím nevyřešil.

    Předtím, než jsem se dostala k tomu veterináři, který mi osvětlil situaci, se bohužel stalo to, že na předchozí klinice vyhodnotili stav, kdy se Cilka nafoukla do ohromných rozměrů jako torzi žaludku. A tak někdy nad ránem kolem 3. ráno psa rozřízli a žaludek přišili. Asi si umíte představit, že taková noční operace ještě velkého psa byla dosti nákladná, se vším všudy mě to nakonec vyšlo na necelých dvacet tisíc. Myslím operace a i následná péče + dietní krmení, které bylo po operaci třeba. Samozřejmě to, že ji operovali, nevyřešilo její problém, protože se jí to stávalo pořád bez ohledu na to, zda měla žaludek přišitý či ne.

    Naštěstí nový veterinář potvrdil to, že je dobré, že má žaludek přišitý, protože jak se nafukuje, když na ní záchvat přijde, tak by tam hrozilo riziko, že by se mohl přetočit. Tím, že byl žaludek přišitý, tak mohla záchvat prodělat, aniž bych se musela bát, zda pes umře či ne, právě na přetočení žaludku, které je u větších psů strašákem všech majitelů. Jeden čas se Cilce záchvaty opakovali tak často, že veterinář, již ten nový internista, vyhodnotil, že je třeba, aby viděl její břišní dutinu zevnitř. Proto asi po dvou letech od první operace opět psa otevřel. Zkontroloval a přešil přišití žaludku z minulé operace. 

    

    Tentokrát operace byla o poznání levnější. Potvrdil, že žaludek, slinivka, játra, slezina, střeva je vše v pořádku. Že pes může své záchvaty prodělávat, aniž by se mu stalo něco významnějšího. Ale že do konce svého života se záchvatů spojených s nadměrným sliněním, dávením, bolestivým nafukováním žaludku nezbaví. Bohužel když Cilka záchvaty prodělávala, tak to nebylo na hodinu, většinou to trvalo dvanáct hodin, kdy nespala, pouze chodila, dávila, nafukovala se, slintala, kňučela bolestí. V lepším případě se brzy vyzvracela a měla klid. Někdy však ke zvracení nedošlo, a tak si musela celý ten několika hodinový proces odžít. A já s ní. 

    Nespali jsme, jen jsem za ní chodila, ona chodila za mnou, masírovala jsem jí břicho a uklidňovala jí. Hodně se ke mně uchylovala, když jí nebylo dobře. A já byla nešťastná, že jí nemůžu pomoci. Výhrou pro nás obě bylo, když se střeva a žaludek začali brzo hýbat a začal vycházet vzduch, Cilka prděla jak dospělý chlap, ale ohromně jí to pomohlo. Někdy pomáhalo, když jsme se šli třeba na hodinu projít. Což jistě pochopíte, že ne vždy bylo možné, např. ve dvě ráno jsem se po sídlišti opravdu procházet nechtěla.

    A tak jsme Cilky stavy zvládaly roky, postupně jsem si na to zvykla. Samozřejmě přinášelo mi to dosti stres, protože jsem se vždy bála, když budeme muset někam jet, ať to bylo soustředění, závody, nebo dovolená, tak aby zrovna psa nechytl záchvat např. ve vlaku, v autě nebo prostě na cestě tam, kam jsme směřovali. Protože v tom stavu,  co měla, tak se opravdu moc moc cestovat nedalo. Také jsem se vždy bála, když jsem opouštěla domov, tenkrát jsem ještě bydlela u rodičů, aby po dobu, co nebudu doma, nemuseli řešit tyto stavy se psem. 

    Samozřejmě se stávalo, že jsem musela odjet, například jsme jeli na konferenci do Bruselu, kam opravdu nebylo vhodné psa sebou brát, jednak řešit přepravu letadlem, jednak řešit venčení uprostřed milionového Bruselu. Takže mi vždy způsobovalo stres to, že jsem byla mimo domov a bála se, aby byl pes v pořádku.

Protože první operace přišla poměrně brzy, ještě jsme se s Cilkou spolu sžívaly, a pravidla ve středisku vodicích psů umožňovala, pokud je pes takto nemocný a nemůže plnit svoji funkci vodicího psa, psa "reklamovat" a vrátit. Vedoucí výcviku mi to tenkrát navrhla. Jenže už po půl roce společného žití jsem věděla, že já a Cilka jsme nerozlučná dvojka. Že prostě k sobě patříme a i když má, to co má, náš společný život bude nakonec šťastný a naplněný. Ano, přiznávám, zní to asi pateticky. Ale nakonec to tak bylo. 

    I přes všechno, co jsme si prožili, a že toho nebylo málo, co se týče zdravotní stránky, tak tisíckrát více mi to vynahradila svou skvělou povahou, tím, že jsem se na ni mohla spolehnout kdykoliv terénu, nikdy mě nenechala na holičkách. Když jsme se ztratili, dokázala vymyslet kudy z toho ven. Byla mi skvělou společníci a skvělou oporou, když mi zrovna nebylo dobře. Byli jsme spolu 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. S ní jsem se nebála jít tam, kde jsem to neznala. Kdybych měla jít pouze s holí, tak bych tam nešla. Nebála jsem se jít brzo ráno, nebo brzo večer. Prostě jsme byli dvě a nic nás nemohlo ohrozit. Alespoň tak jsem to vnímala a vnímám to dodnes. 

    Takže píši to i tady, nikdy jsem nelitovala a litovat nebudu, že jsem si ji nechala i přes její zdravotní potíže, které jí provázely celý život. Byla jsem s ní šťastná a pro mě splňovala vše, co si myslím, že by měl vodicí pes splňovat. Aspoň tedy pro moje potřeby.

    Možná však to, co jsme si společně stran zdravotního stavu prožily, my nyní brání pořídit si psa nového. Možná mám obavy z toho, že by se situace mohla opakovat a pes by mohl mít opět nějaké zdravotní komplikace. Ale možná je to úplně jinak a mám strach z toho, že žádný další pes nebude povahově a pracovně tak skvělý jako byla ona. Tak či tak, vše má svůj čas, a pokud mám ve svém budoucím životě mít dalšího vodícího psa, tak ho jistě mít budu, jistě si ke mně nakonec svoji cestu najde.

Možná je tedy někdy třeba vystoupit totálně ze své komfortní zóny proto, aby člověk zažil a uvědomil si věci, které by si jinak ani uvědomit nemohl. Ano, někdy to bylo velmi náročné, velmi vyčerpávající a velmi tristní. Ale byly i nezapomenutelné okamžiky, díky nimž jsem získala nové zážitky, samostatnost, nezávislost a především přátele, které díky soustředěním, závodům či setkáním vodičích psů mi zůstali dodnes.